Stalo se vám někdy, že byste udělali zásadní životní změnu pod vlivem nějaké náhlé události, že byste se najednou zastavili a zakroutili pomyslným kormidlem života plným „rejdem“? Něco takového může člověka potkat, třeba když se bezhlavě zamiluje, nebo když naopak ztratí někoho, na kom byl nejen citově, ale třeba i existenčně závislý. To jsou věci, které často neovlivníme a změny, které podstupujeme ne zcela dobrovolně. Ale u věcí, kde se můžeme rozhodnout, tomu tak většinou nebývá, vážné kroky v životě si většinou dlouho promýšlíme, zvažujeme všechna pro a proti, i když nám někdy hrozí, že třeba dopadneme jako ten příslovečný Buridanův osel, který se tak dlouho rozhodoval mezi dvěma kupkami sena, až z toho pošel hlady.
Petr, Ondřej, Jakub a Jan v dnešním evangelijním textu ale jednají úplně jinak: Ježíš k nim prostě přijde, rybářům v plné práci nabídne uplatnění v jiném „oboru“, řekne jen: „pojď za mnou“ nebo „následuj mne“ - a oni prostě všeho nechají, opustí rodinné podniky a jdou s tímto podivuhodným mužem. U obou dvojic slyšíme ono klíčové slovo „ihned“ - jak Petr s Ondřejem, tak Jan s Jakubem si neberou žádnou lhůtu na rozmyšlenou, nezvažují všechna pro a proti, nedumají nad tím, jestli je Ježíšova kupka chutnější a výživnější než kupka jejich dosavadní obživy – prostě: šli za ním.
Ne všechny reakce na Boží volání ovšem bývají takto pohotové – v příkrém rozporu s ochotou učedníků je prorok Jonáš z prvního čtení, který si toto „ihned“ poněkud natáhl oklikou přes lodní výlet do Taršíše a třídenní podmořskou exkursi v žaludku velryby. A když už se nakonec do toho Ninive doloudal (plný obav z nepříjemného zacházení), byl ještě hubatý, když Hospodin přeci jen změnil ohlášený plán. Skoro by se chtělo říct, že tím, kdo tu na Boží hlas reaguje „ihned“, jsou spíše ti ninivští mužové: Jonáš se nemusí namáhat ani ty tři dny, které jsou potřebné k průchodu městem; stačí jediný den, aby král slovem i příkladem vyhlásil celostátní pokání v popelu a žíni.
Jindy jsme pravda, sama ochota vyjít Pánu Bohu vstříc – a v zápětí mu nabídneme své vlastní plány a nápady, jak nejlépe uskutečnit jeho vůli. Ve staré církevní tradici na dnešní den připadá svátek obrácení apoštola Pavla. Ten také (ještě jako Šavel) přišel s vlastní iniciativou, jak přispět k Boží slávě – pronásledováním prvních křesťanů. Do Damašku však už nedojel jako lovec křesťanských skalpů, nýbrž jako Kristův učedník. To byla ovšem také změna ne zcela plánovaná dopředu – svou roli v ní musel sehrát pád z koně a Pavlova dočasná pracovní neschopnost, aby se ukázalo, kdo má navrch a kdo tady tomu velí.
„Vzorový start“ učednictví, které nám nabízí evangelijní svědectví o čtyřech apoštolech, mnozí vidíme jako příliš dokonalý ideál, než abychom jej považovali za všeobecně platný návod. Jistěže existují lidé, kteří prožili „obrácení“ tak průlomovým způsobem, jako sv. Pavel u Damašku, kteří jsou schopni vzpomenout si dokonce na den, hodinu a místo (svůj „Damašek“), kde se tak stalo. Existují dokonce i křesťanská společenství, která tvrdí, že pokud si na nic takového nejste schopni vzpomenout, pak budete pravděpodobně dost málo (nebo vůbec) „obrácení“ nebo „znovuzrození“. Kdysi, když jsem poslouchal všelijaká taková svědectví, jsem takovým lidem s pocitem vlastní méněcennosti tiše záviděl. Připadalo mi to trochu jako ta bezhlavá zamilovanost, romantická láska na první pohled, o které jsem mluvil na začátku. Situace, kdy kolem vás projde On/Ona, a vy víte, že pro něho/ni uděláte první i poslední; od dob Písně Písní přirovnávají vztah Boha a člověka k milostnému vzplanutí už celé generace křesťanských básníků a mystiků. Já do toho spíše pomalu vrůstal, pokud bych to měl k něčemu přirovnat, tak spíše k manželství z rozumu s trochou osobní sympatie.
Teprve později jsem si uvědomil, že rychlý a bouřlivý start ještě nemusí znamenat dobrý let a šťastný dolet. Bezhlavá zamilovanost může vyústit do lásky, ale také do zklamání a rozchodu v italském stylu. Podíváme-li se na učedníky z dnešního evangelia, i oni se v životě víry často dostali do situace „mrtvých, kteří pochovávají své mrtvé“, do situace těch, kteří mají pluh v brázdě a přitom se ohlížejí kamsi dozadu. I Petrovi se později vloudila na mysl otázka „co z toho budeme mít?“, Jakubovi a Janovi se zhmotnila do vize trůnů po pravici a po levici. A znovu Petr, který vydržel svého Mistra v nejtěžší chvíli následovat jen na nádvoří veleknězova domu, dokud se ho první zvědavec nezeptal: „nebyl jsi i ty s ním?“, Petr, který se po Velikonocích rozhodl přeci jenom vrátit do starých kolejí, oprášit opuštěnou loďku a zase lovit místo lidí ryby, a ještě jednou Petr, který se zbaběle nechce posadit ke stolu s bývalými pohany, když ho sleduje přísné oko židokřesťanských bratří z Jakubovy party. A tak jsem si řekl, jestli ta Kristova výzva „obraťte se“ či „změňte smýšlení“ a „věřte evangeliu“ je jen jednorázová záležitost, jestli to není spíš něco, co se má dít každý den, každý okamžik, celý život, co má být pokáním, jak nás vyzývá Luther. Když jsem se zabýval mnišskou tradicí modlitby, všiml jsem si, že už od raných dob začínala první, ranní modlitba většiny klášterních komunit zpěvem 95. žalmu: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Pochopil jsem, že v tom je velký kus moudrosti víry: každý den můžeme uslyšet Boží volání: „pojď za mnou“ a každý den má být naše srdce otevřené, abychom „všeho nechali a šli za ním“.
To nutně neznamená, abychom fyzicky odešli, třeba do nějaké sekty, které rády člověku vymyjí mozek, vykořistí ho a zmocní se jeho majetku. Apoštol Pavel v dnešním epištolním úryvku z 1. Kor 7 píše, že i ve světě se dá žít tak, aby člověk nebyl „ze světa“, jen je potřeba uvědomit si hodnotu všech věcí, uvědomit si cenu času, který je nám vyměřen. Rodina, byznys nebo zábava nejsou to poslední, k čemu máme v životě směřovat. Podoba tohoto světa pomíjí, píše se v úryvku, slovo „podoba“ přitom překládá řecké slovo, které důvěrně známe i z našeho běžného užití – slovo schéma. Ano, schéma tohoto světa pomíjí, veškerá schémata, která nám vnucuje svět kolem nás, tu jednou nebudou. To, co ale přetrvá, je láska mezi Bohem a námi, láska, u které není podstatné, zda se zrodila v duchovním vzplanutí nebo pomalu uzrála v nějakém „svazku z rozumu“. To je jediný základ, na kterém se dá vybudovat „nové nebe a nová země“ a život budoucího věku.
A tak zkusme každý nový den naslouchat, zda neuslyšíme Boží hlas, který nám říká: právě dnes můžeš udělat krok k tomu, aby ses změnil, právě dnes můžeš slyšet evangelium, dobrou zprávu, že to má smysl.