Květná neděle je v církevním roce takový zvláštní svátek – mohli bychom říci trochu „ode zdi ke zdi“ - jásavé zpěvy „Hosanna na výsostech!“ kterými provolávají Ježíšovi slávu zástupy učedníků, se mísí se zlověstně tíživými tóny blížících se pašijí – zrady, soudu, týrání a ukřižování. Poslední týden Ježíšova života je jakoby strmý pád dolů – ze slavobran palmových ratolestí až po onu poslední bránu na křížové cestě, za kterou už je jen Kalvárie a popraviště s kříži. Dav, který volá „požehnaný král Izraele!“ - a za chvíli „nemáme krále, jen císaře!“. Dav, který vymění „Hosanna!“ za „ukřižuj!“ - vykladači se sice hádají, zda v něm byli titíž lidé či nikoliv, ale v posledku na tom nesejde, ti i oni tam stojí jakoby zástupně za všechny, tedy i za nás.
Svátky, které ve Svatém týdnu slavíme, ale nejsou jen pouhé památky či připomínky historie, událostí, které se kdysi dávno staly – jak vjel Ježíš do Jeruzaléma na oslíkovi, jak naposledy stoloval s učedníky, jak byl zajat v zahradě, souzen Židy i pohany, jak zemřel a po třech dnech vstal z hrobu. Tuto stránku věci sice je potřeba zdůraznit, naše spása je opravdu zakotvena v dějinách, vychází z událostí, které se opravdu staly v určité historické době. Zvěstování církve nás ale chce vybídnout k tomu, aby se tyto minulé věci staly součástí naší současnosti, aby se velikonoční tajemství naší víry stalo žitou skutečností našeho každodenního života.
Dobře je to vidět na textu apoštola Pavla z listu Filipským, který je tradičním epištolním čtením na dnešní den. Pavel v ní cituje hymnus o Kristu, nějakou píseň z prvokřesťanské bohoslužby, která opěvuje Ježíšovo ponížení i oslavení, řekli bychom celé Velikonoce či dokonce celý Ježíšův život, shrnuté do několika řádků. Důležité je ale všimnout si, jakým způsobem to sv. Pavel uvádí: Nechť je ve vás takové smýšlení, jako v Ježíši Kristu. Kristův příběh je něco, co nám přineslo spásu, ale také to, co se má stát součástí našeho života. Nechť je ve vás takové smýšlení, jako v Ježíši Kristu.
Jaké to je smýšlení, to ukazuje neznámý autor – možná Pavel sám – ve své písni. Ta nám předestírá dvě podoby (či „způsoby“, jak překládají Kraličtí) – podobu Boha a podobu služebníka. „Podoba“ Boží, „rovnost“ s Bohem je něco, co měl Pán Ježíš od počátku, o co nemusel nijak usilovat. Původní text vlastně říká, že měl „formu“ Boží; bez své formy věc není tím, čím má být, takže ta „podoba“ či „způsob“ nebylo jen nějaké vnější zdání ale podstatná vlastnost, a proto nám vyznání víry říká, že je „jedné podstaty s Otcem, Bůh z Boha jako světlo ze světla.“
Nebylo to něco, co by musel ukořistit, aby si to pak využil pro své cíle. Zkusme si představit, co bychom udělali my, kdybychom měli možnost být „v podobě Boží“. Řekli bychom „wow!“ a pak bychom poroučeli větru, dešti, zařídili pohodlnou blaženost pro sebe a své příbuzné a známé, seslali hromy a blesky na své protivníky a nepřátele, kochali bychom se tím, jak se nám poníženě plazí u nohou a škemrají o milost; když by se „v podobě Boží“ objevil někdo jiný, vyhlásili bychom svatý boj a nasadili do něj plně ozbrojené divize andělů. Nebo bychom se spravedlivě rozhodli, že ve světě uděláme konečně pořádek a vzali bychom to pěkně od podlahy, jako textař Spirituál kvintetu, který v písni o Božích mlýnech zpívá: „já chtěl bych aspoň na chvíli být mlynářem, pane, já bych mlel, až by se chvěla zem...“
Pán Ježíš ale – i když měl (a má) všechny tyhlety možnosti – volí jinou cestu. Všech těchto výsad se vzdal, sám sebe zmařil, znicotnil, celou formu své božské slávy vyměnil za formu otroka. „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10:45) a „já jsem mezi vámi jako ten, který slouží“ (Lk 22:27), říká svým učedníkům. Božskou moc vyměnil za bezmoc malého dítěte chudých rodičů, bezmoc hladového potulného kazatele, bezmoc oběti semleté politickým aparátem, bezmoc trestance umírajícího na popravišti. Ocitl se v lidské podobě, doslova ve „schématu“ člověka, mohli bychom říci ve všech schématech, zkresleních a povrchních zdáních, které si vytváříme o druhých nebo i sami o sobě.
Důležité je, že Ježíš toto podstupuje ne donucen vnějšími okolnostmi sestupu mezi lidi, ale dobrovolně, svým nelpěním na rovnosti s Bohem: jiné zachránil, sám sebe zachránit nemohl. Dobře to vyjadřuje dar svátosti Eucharistie/VP. Když Ježíš říká: toto je moje tělo, které se za vás vydává, může ono „vydání“ znamenat Jidášovu zradu a zavržení od velekněží, ale také jeho vlastní rozdání se do krajnosti: toto je moje tělo pro vás. Důležitý je Ježíšův vnitřní svobodný postoj, ono „pokoření se“ motivované láskou k druhým, ono „smýšlení“, které má být také mezi Ježíšovými učedníky nejen ve Filipech, ale i v Bukovce nebo kdekoliv jinde. Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu, píše Pavel bezprostředně před dnešním úryvkem.
Velký východní theolog Maxim Vyznavač kdysi poznamenal v komentáři k verši z Geneze: Bůh stvořil člověka k obrazu a podobenství svému, že všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, ale jen ti, kteří ho milují, mají jeho podobu. Cesta k této „podobě Boží“ však vede „podobou služebníka“, podíl na Kristově slávě přes účast na jeho pokoře, jeho sebezmaření, jeho vydání se druhým. Svět může být proměněn, ale tato proměna se nemůže uskutečnit bezhlavým mletím na „božích mlýnech“, ale mocí oběti. Tu největší a nejdůležitější přinesl Ježíš na kříži sám, ale naše následování Ježíše na této cestě je o ní nejdůvěryhodnějším svědectvím a známkou toho, jak důvěrně blízko je spojen Pán se svým služebníkem.
Nechť je ve vás takové smýšlení, jako v Ježíši Kristu.
Amen.