vstoupili jsme do doby, kterou stará církevní tradice nazývá postní. Z toho názvu na nás dýchá atmosféra jakési zasmušilosti a sebeomezování. Když jsme si o tomto tématu povídali na pátečním setkání, řada reakcí a názorů jakoby vyzněla v tom smyslu, že se jedná o něco, co se nás ani netýká, většinou v souvislosti s touto dobou nejsme zvyklí se nějak omezovat a pokud tomu tak někdy bylo (někde se např. nechodilo tancovat apod.), působí to spíše jako jakési bizarní historické tradice, které v dnešní době pomalu nemají co dělat. Zábavu si odpíráme jen, když na ni nemáme peníze nebo čas, jídlo omezujeme pouze v případě, že se ručička na váze odchýlí příliš ke kraji stupnice. A navíc jsme i teoreticky přesvědčeni, že půst je něco závadného, reformační konfese odsoudily celý středověký složitý systém povinných a skutkařských postů, tak proč se k tomu vracet.
Smyslem postní doby ovšem není bezdůvodné sebetrýznění, podávání náboženských výkonů nebo nasazení škaredého „kukuče“ na svět – to ostatně kritizuje i Pán Ježíš v Horském kázání. 40 dní před námi můžeme spíš vidět v jejich původním smyslu – jako dobu přípravy. Ve staré církvi to byla doba, kdy se lidé, kteří měli být pokřtěni, na tento křest (který se konal zásadně o Velikonocích) intenzivně připravovali – učili se (jakoby symbolicky od církve „dostávali“) jakési základní kameny jejich křesťanské totožnosti – vyznání víry a modlitbu Páně. To může být inspirace i pro nás, třeba je právě teď také vhodná doba, abychom se zamysleli a připomenuli si tyto „základní kameny“ našeho křesťanského bytí. To někdy znamená odházet velkou hromadu méně podstatných věcí a zbytečností, které se nám na ně mezi tím nakupily. A trochu očistit od nánosů nejen zrcadlo, které nám umožňuje pravdivý pohled na nás samotné, ale i okno, kterým do našeho života proniká Boží světlo.
Naše dnešní biblické texty působí trochu dojmem „z extrému do extrému“. Ježíš na poušti pokušení žíznivě olizuje suché rty, zato zparchantělé lidstvo má při potopě světa vody doslova až nad hlavu. Příběh o potopě světa nám může připadat velmi drsný, bez ohledu na rozsah historické události, která je v jeho pozadí. Připomíná nám lidskou hříšnost i konečnost vyslovenou v Božím varování padlému člověku – prach jsi a v prach se obrátíš (Gn 3:19)– i biblickou pravdu, že mzdou hříchu je smrt. Ale v dnešním starozákonním čtení je tato „čistka“ už vlastně minulostí. Vidíme, že Bůh ve svém spravedlivém hněvu nebyl zcela důsledný, záměrně nebyl důsledný – Noe nalezl milost u Hospodina (Gn 6:8). Osm lidiček, kteří stavěli na suché zemi velkou loď a ostatním byli za blázny, tu najednou stojí jako začátek nového lidstva. A Hospodin s nimi uzavírá smlouvu.
Smlouva – to je pro biblickou víru velmi důležitý pojem, vyjadřuje vztah Boha a človeka – i SZ a NZ, oba dva „díly“ Bible, jsou vlastně Stará a Nová smlouva Když v normálním světě uzavíráme smlouvy my, dáváme si bedlivý pozor, abychom na tom nebyli nijak škodní, často si najímáme právníka, aby nám hlídal, aby na nás druhá strana neušila nějakou boudu. Ale Bůh tu s lidmi uzavírá smlouvu, ve které se vlastně zavazuje jen on sám – už nikdy nezničí zemi, už nikdy nevyhladí člověka. A jako trvalou připomínku tohoto závazku ustanovuje znamení – duhu, která jakoby spojí nebe se zemí. Je to první smlouva, která je v Bibli s člověkem uzavřena. První, ale ne poslední. Pokud budeme dávat pozor, uslyšíme, že letos v době postní, v prvních čteních ze Starého zákona uslyšíme další příběhy Boha uzavírajícího smlouvu s lidmi – s Abrahamem a s Mojžíšem a jeho lidem, nakonec pak zaslíbení nové smlouvy v proroctví Jeremiášově. V Noemovi Bůh uzavírá smlouvu s celým lidstvem. Můžeme si povšimnout zajímavé věci. Noe je první člověk, se kterým Hospodin uzavřel smlouvu. A zároveň první člověk, který, jak jsme si řekli, nalezl milost u Hospodina, slovo „milost“ se tu objevuje poprve v Bibli. Také Abraham a Mojžíš najdou milost v Božích očích. Smlouva a milost – překvapivá dvojice, v níž jedna vypovídá něco o té druhé. Zapamatujme si to.
Ježíš v dnešním evangeliu vede svůj čtyřicetidenní zápas se Satanem na poušti pokušení. Evangelista Marek je stručný, nevypisuje zkoušky, které Ježíš přestál, ani to jak pokušitele „umatil“ slovem Božím. Ale nejen pro tuto stručnost (aby se nám ev. čtení nesmrsklo na jedinou větu) slyšíme to co bylo před tím – Ježíšův křest od Jana – i za tím – začátek Ježíšovy veřejné služby. Křest stojí na počátku našeho křesťanského života. Úryvek z 1. Petrovy, který jsme slyšeli jako II. čtení a o kterém biblisté říkají, že je vlastně záznamem křestního kázání, nám propojil se křtem potopu a Noemovu archu, smlouvu a milost; osm zachráněných lidiček je předobrazem lidí, kteří byli spaseni mocí Kristovy oběti a tento Boží záchranný člun přijali ve svém křtu, v „potopě“, kde hyne starý člověk. Také křest je znamením smlouvy, smlouvy, ve které Bůh říká, že nezahyneme, že máme nový a věčný život. Ježíšovo kázání navazuje na Janovu zvěst o pokání a odpuštění, ale objevuje se v něm nový prvek – víra v evangelium. V našich vyznáních se oproti středověkým teoriím také stala víra důležitou součástí pokání – pokání má dvě části, poznání vlastní hříšnosti a důvěru v Boží milost zvěstovanou v evangeliu. „Změňte se a věřte dobré zprávě“ - to by mohlo být dobrým mottem celé postní doby.
Mezi křtem a Ježíšovou veřejnou činností je 40 dní na poušti. Většina z nás, možná všichni, byla pokřtěna v dětství a na tuto dobu nemá žádné vzpomínky, možná pár fotografií. Možná ale někdy stojí za to, vsunout jakoby mezi náš křest a naši současnou křesťanskou existencí ve světě, ono „čtyřicetidenní na poušti“, kdy se máme zamyslet nad spojitostí daru nového života v Kristu s naší „veřejnou činností“, s naší službou druhým, popřemýšlet, co nás pokouší, co odvádí naši pozornost špatným směrem. Je možné, že nás Duch Boží vypudí do „pouště zkoušky“ ve zcela nečekaný okamžik, v době, kdy se nám to třeba ani nebude hodit, postní doba v církvi je nám k tomu jen takovou učební pomůckou, takovým návodem jak na to. Ať je pro nás alespoň v tomto požehnáním a ať nás také vede k větší radosti z prožití Velikonoc, to vám ze srdce moc přeju.