Příběh z evangelia, který jsme slyšeli, se odehrál ještě v době, kdy byl Pán Ježíš sotva měsíc staré nemluvně, a tak tvoří součást vánočního poselství; a protože ještě máme Vánoce, připomínáme si ho tuto neděli.
Kdo jsou jeho hrdinové? Je tu samozřejmě Ježíš, Marie a Josef, tedy ty tři hlavní „megastars“ všech vánočních vyprávění. A pak tu jsou dva staří lidé – muž a žena, Simeon a Anna. Anně je 84 let a po krátkém sedmiletém manželství prožila celý svůj život jako vdova. Tento svůj vdovský úděl naplnila prohlubováním svého vztahu s Bohem – posty a modlitbami, čteme. A pak tu máme Simeona. O jeho věku Písmo svaté nemluví, ale můžeme se rovněž dohadovat, že to byl starý muž, příběh se odehrává někdy ke konci jeho života. Simeon není kněz, je to obyčejný člověk, který se – na rozdíl od Anny – ani nezdržuje v chrámě, žije prostě kdesi v Jeruzalémě a čeká.
Ano, Simeon čeká. Četli jsme, jak mu Bůh slíbil, že nezemře, dokud neuvidí Mesiáše, Hospodinova Pomazaného. Čeká po celý svůj dlouhý život. Co v něm asi všechno prožil? Pravděpodobně asi celou vládu Heroda Velikého – této odporné karikatury vládce, tyrana z milosti okupantů. Možná si ještě – jako hodně malý kluk – mohl pamatovat, jak Římané dobyli Jeruzalém. Jak znesvětili chrám a šikanovali jeho lid. Jak si asi Simeon – příslušník poníženého národa – představoval toho Pomazaného Božího, kterého mu slíbil Duch svatý? Nejspíše jako pravý opak Heroda, loutkových králíků a cizáckých okupantů. Očekával, jako většina národa, udatného válečníka, který vrátí svému lidu hrdost? Nebo mocnou duchovní bytost, kterou si přály různé náboženské skupiny.
A pak mu Pán Bůh řekne: běž do chrámu, ten čas, to na co jsi čekal celý svůj dlouhý život, už je tady. A Simeon se zvedne a jde do chrámu. A nevidí tam ani udatného válečníka v plné zbroji, ani božského guru obklopeného suitou žáků. Jen dva chudí mladí lidé přinesou své dítko k rutinnímu náboženskému obřadu. Kdyby byl Simeon dnešní český skeptik, možná by si řekl: „á jé, než z tohoto mimina vůbec něco vyroste, tak už budu dávno pod drnem.“ Jenže Simeon takový není. Čteme, že dítě vzal a chválil Boha. Chválil ho, i když jej Bůh nechal čekat celý život. Chválil jej, i když možná mohl mít o Mesiáši jinou představu. Chválil Boha, i když v malém dítěti vidí Boží dílo teprve v zárodku a Ježíšova veřejného působení, jeho učení, zázraků, oběti na kříži a vzkříšení se už asi sám nedožije.
Jednou z chorob naší doby je netrpělivost. Máme čím dál rychlejší technické prostředky – auta, počítače, komunikační sítě, krmíme se fastfoody, hotovkami a instantními jídly – a tak máme pocit, že všechno důležité v našem životě (míněno hlavně to pozitivní) se musí odehrát v mžiku, rychlostí myšlenky, v lusknutí prstu, aby to hned udělalo místo dalšímu zážitku a prožitku. Odhazujeme vše, co nemá okamžitý výsledek. Děsíme se ticha, které hned přehlušujeme televizí, rádiem nebo sluchátky MP-trojek, protože jsme si jaksi odvykli, že pauza je také nota a také spoluvytváří hudební krásno. Přenášíme to i do církve – úspěšné Boží dílo si často představujeme jako plné katedrály nebo stadiony při evangelizaci, megasbory o tisících členů, okamžité uzdravení těla i duše; různí pokoutní náboženští podnikavci nabízejí kurzy typu „mystikem na počkání a duchovním mistrem do tří dnů“. Simeon by se v našem světě asi cítil ztracen, přestože i v jeho době byli netrpěliví – nejrůznější zélóti a horlivci, jejichž snahy o prosazení Božího království patřily k těm nejproblematičtějším. Netrpělivost je jednou z chorob naší doby, neumíme čekat ani na své opozdilé blízké, natož očekávat na Boha, který si z důvodů jen sobě známých dává často na čas.
Pro Simeona však není důležitá ani minulost s těmi mnoha lety třeba zdánlivě nekonečného čekání, ani budoucnost Mesiášova díla, které už možná v tomto životě neuvidí; pro Simeona je důležitá přítomnost, přítomný okamžik, okamžik setkání. Setkání s člověkem, či možná lépe zatím s človíčkem, který toho ze svých lidských sil ještě mnoho nedokáže, ale který je přesto poslem naděje, že Bůh své sliby opravdu plní – i když třeba jindy a jinak, než si představujeme. Boží dílo, které vstoupilo o Vánocích do světa, se setkává s lidskou svobodnou volbou, včetně možnosti zvolit si zlo, odmítnout podanou ruku – jak to také Simeon říká Marii: i v jeho vlastním národě, v tom, který čekal Vykupitele, budou jedni pro něj a druzí proti, „tvou vlastní duši pronikne meč...“ „Do vlastního přišel, a jeho vlastní ho nepřijali,“ slyšeli jsme v evangeliu na Vánoce.
Simeonův chvalozpěv Nunc dimittis, „Nyní propouštíš, Panovníku, svého služebníka v pokoji“, který je jakýmsi „centrem“ dnešního evangelia, si záhy osvojila církev a zpívala ho při různých příležitostech. Je to zpěv kompletáře – církevní modlitby na zakončení každého dne: člověk, který žije s Bohem, může každý den vidět Boží spásu a Boží světlo; každý den může ve víře přijmout ujištění, že svět je v dobrých Božích rukou. V naší luterské tradici je to také častý zpěv po Večeři Páně – křesťan může v Eucharistii vidět Boží spásu „v akci“, může od ní (jak říká kolega) odcházet s vírou, že je před Boží tváří čistý, že jeho hříchy byly přikryty krví Beránka Božího; přijatá milost může být zdrojem pokoje pro ostatní lidi. A je to také častý zpěv při křesťanském pohřbu – vyjadřuje naši naději, že ten, kdo žije ve vztahu s Bohem, kdo se obrazně (i svátostně) dotkl těla jeho Syna, neodchází do neznáma s pytlem plným nesplacených dluhů a promarněných příležitostí, ale jde pokojně vstříc Pánu s tím, že jeho život byl naplněn – byť třeba jen trpělivým čekáním na splnění Božích slibů.
Simeon a Anna. Dva staří lidé; z pohledu dnešní společnosti dva lidé, kteří promarnili celý život čekáním a modlením, dva opotřebovaní staříci, kteří už patří do šrotu. Bůh nám ale ukazuje, že i život zdánlivě už bez perspektivy – jako ten Simeonův – může najednou dostat smysl; že i stařenka jako Anna se může stát Božím svědkem, který může druhým ukazovat na Krista a dávat jim naději.
A tak, pokud jsme už v předvánočním spěchu nevyužili tu Boží nabídku v podobě „času očekávání“ Adventu, zkusme se alespoň třeba teď někdy zastavit, vydržet malou chvilku nepřehlušovaného ticha a naslouchat jestli se neozve tichý Boží hlas, který nás pozve „do chrámu“ (a nemusí to být zrovna tento či jiný kostel) k setkání s Jeho Synem. Třeba – i když to může být k nevíře – nás ty největší Boží věci teprve čekají...