Nevím, jestli někdo z vás četl knihu „Poslední pokušení Ježíše Krista“ řeckého spisovatele N. Kazantzakise nebo viděl podle ní natočený film. Kniha i film vzbudily velké emoce; spisovatel měl kvůli ní potíže ve své církvi a také film se setkal s kritikou mnoha křesťanů a církevních vůdců – především proto, že zobrazuje Pána Ježíše, jak vede milostný a rodinný život, což je v rozporu se záznamy evangelií. Myslím ale, že na rozdíl od různých Da Vinciho kódů a podobných slátanin současnosti pramenila averze k tomuto dílu spíše z nepochopení. Autor si položil otázku, která ve skutečnosti po staletí zaměstnávala (a zaměstnává) mysl i těch nejvýznamnějších theologů, otázku, která se ale zásadním způsobem dotýká každého z nás: do jaké míry byl Ježíš „pravým člověkem“, jak říká věrouka, do jaké míry „žil náš život“, jak říkají liturgické texty, do jaké míry byly naše každodenní zápasy, trápení a pochybnosti jeho vlastními zápasy, trápeními a pochybnostmi.
Povrchní četba evangelií by nás mohla snadno svést k představě, že poté, co Satanáš dostal na frak v poušti pokušení, jde Ježíš vítězně a neochvějně za svým cílem a po cestě sype z rukávu znamení, zázraky a moudra svého učení. Víra některých křesťanů Pána Ježíše skutečně pojímá, jakoby to nebyl pravý Bůh a pravý člověk, ale jen Bůh, který se za člověka vydává, který si natáhl lidské tělo jako si kosmonaut natahuje skafandr; trochu jako pohanští bohové antiky, kteří se na svých pozemských avantýrách proměňovali v různé lidi, zvířata nebo přírodní úkazy. To ale není křesťanská víra, to je starobylý blud dokétistů, kteří učili, že lidství Pána Ježíše bylo jen zdánlivé, „jenom jako“, jak říkají děti. Řecký spisovatel vzal Ježíšovo lidství vážně a dává mu prožít poslední zkoušku, podle které je také kniha pojmenovaná: Když Pán Ježíš visí na kříži, objevuje se ďábel znovu a naposledy, s nabídkou: Co kdybys z toho kříže opravdu sestoupil? (jak ti to radí velekněží farizeové a zákoníci) A hned mu nabízí jakousi vizi alternativního života: mohl bys mít ženu, děti, barák, práci, která by tě bavila. Tak pojď, vytáhni si hřebíky a postav dům, zasaď strom a zploď syna... V knize to podobně jako v evangeliu naštěstí dopadne dobře (pro nás, pro Ježíše pochopitelně nikoliv), Ježíš prohlédne důsledky takového kroku a řekne ještě naposledy ďáblovi: „Ne!“ (přeci jenom je i ten pravý Bůh a poslušný Syn svého Otce).
Zmíněný příběh je sice jen literární fantazií autora, ale dnešní evangelijní text nám ukazuje podobnou situaci – akorát je tu oním „satanem“ apoštol Petr. I on přemlouvá Ježíše, aby si zvolil nějakou „alternativnější“ cestu, než být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Na rozdíl od pokušitele na poušti to možná Petr nemyslí zle – má Ježíše rád, věří v něj jako v Mesiáše, ale zároveň má své vlastní představy o tom, jak by toto mesiášství mělo vypadat. A přesto je nazván satanem, pokušitelem, zlomyslným provokatérem s nečistým cílem.
Minulou neděli jsme poslouchali text o pokušení na poušti, kde (sice ne v Markově verzi, ale v ostatních evangeliích) Satanáš svádí Ježíše, aby moc od Boha využil ve svůj prospěch, podobu mesiášství, která si hrabe pro sebe, předvádí se davům a nakonec je ve spojení se zlými silami ovládá. Tato pokušení pochopitelně provázejí i Ježíšovy učedníky, i jeho církev – příkladů z dějin církve i ze své vlastní zkušenosti bychom mohli najít spoustu, proto nám to koneckonců také evangelisté zapsali. Takovéto „zviditelňování“ Boží věci jí je na škodu. Dnes ale má pokušení jinou podobu: zůstaň doma, zůstaň v bezpečí, než cesta kříže tak raději skrýš za bukem.
Takovýto postoj v nás (podobně jako u Petra) může být i dobře a zbožně míněn. Nikam se necpi, nehazarduj, nedělej ze sebe živý terč, Boží věci prospěješ, když budeš žít jako „tiší v zemi“, povedeš solidní a slušný život stejný jako ostatní a svou víru si necháš jako svou osobní věc. Určitý typ takovéto „skromnosti“ je ovšem spíše pěkný alibismus. Viděl jsem kdysi v jednom křesťanském časopise kreslený vtip, na kterém byl jeden řeholník zalezlý a schovaný v jakési díře a jeho představený jej káral: „to není pokora, bratře Bonifáci, to je strach před konflikty.“ Následovat Krista (ona výzva „jdi za mnou, ty satane“ neznamená „táhni pryč“, ale spíše „následuj mne“) někdy znamená udělat ze sebe fackovacího panáka, živý terč, ba dokonce i „ztratit duši“ - přijít o život.
To zní trochu moralisticky, zvláště teď, v postní době, která má tradičně trochu takový nádech odříkání, ukázňování a omezování radovánek. Toto jsou samozřejmě užitečné věci, pokud je nechápeme jako prostředek udělat se v Božích očích lepšími, jako spíše čas od času potřebné vykydání všelijakého balastu, který nám brání ve vidění podstatných a důležitých věcí. Postní doba je ve skutečnosti taková „cesta do Jeruzaléma“, kterou kráčejí učedníci s Ježíšem, abychom lépe a v plném rozsahu pochopili, co to znamená, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
Z Pavlova listu jsme slyšeli, že „Kristus byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“ Byl vydán pro naše přestoupení – tomu ještě rozumíme, Ježíš to prostě, ač byl sám nevinný, schytal za hříchy nás všech, Beránek Boží, který snímá hřích světa, jak o něm svědčí Jan Křtitel. Ale: vzkříšen pro naše ospravedlnění? Ospravedlnění – to bylo velké téma v době reformace – theologové se hádali, jestli je to spíš proces, ve kterém Bůh nalévá svoji milost do člověka jako vodu trychtýřem do láhve, nebo naopak úprava „právních vztahů“ mezi Bohem a člověkem – Pán Bůh z toho v obou případech vyšel buď jako hokynář s jakousi podivnou hupseninou, nebo jako byrokrat schovávající se za paragrafy. Sv. Pavel ale chce říct něco trochu jiného: Bůh ospravedlnil svého Syna tím, že ho vzkřísil z mrtvých. Zmrtvýchvstáním se k němu nejen „přiznal“, jak se často říká v našich kázáních, ale také ho „ospravedlnil“, suchý paragraf o zproštění viny tím dostává hmatatelnou podobu, tak hmatatelnou, že si na ni můžeme sáhnout jako nevěřící Tomáš. V Kristu tím ospravedlnil každého člověka. Není to jen Boží gesto ve smyslu „Ježíš byl O.K., vy moulové!“, nějaký Boží vypláznutý jazyk nebo dlouhý nos. Ježíš byl vzkříšen pro naše ospravedlnění. Toto ospravedlnění může být „naše“ (tj. můžeme z něho mít užitek) tím, že se připojíme ke Kristu – skrze víru a křest vstoupíme do společenství s Bohem. Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života, píše sv. Pavel o 2 kapitoly dále.
Postní doba je ve svém původním smyslu příprava na Velikonoce. Veškeré „úklidové práce“ které můžeme provádět ve své duši, ve svém životě, mají mít tento jediný cíl. Dojít k Velikonocům. Jít s Ježíšem po jeho cestě do Jeruzáléma, cestě křížové, která ale na Golgotě nekončí. A také vyrazit s Božím lidem na cestu ke svobodě a nechat za sebou nejen hrnce masa, ale i otrokářské karabáče. Postní doba také byla ve svém původním smyslu příprava na křest, který se o Velikonocích konával. My už jsme sice většinou pokřtěni, ale můžeme se v ní k našemu křtu vrátit; uvědomit si plný dosah toho, co to znamená, že jsme byli spolu s Kristem skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života, jak to uslyšíme o Velikonocích. Vědomí, že jsme spojeni takto s Kristem, který svým vzkříšením ukázal, k čemu povede naše ospravedlnění - toto vědomí spojení s Kristem nám možná vrhne nové světlo i na jeho slova: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Člověk, který má společenství s Kristem, který je s ním pohřben ve smrt, dost dobře ani jinak nemůže, než jít tam, kam šel Ježíš - mnoho trpět, být zavržen, být zabit a pak vstát z mrtvých. Jen tak se nestane „kamenem úrazu“, jako Petr v dnešním evangeliu, ale živým kamenem Boží stavby.