Dnešní neděle je v církevním roce takovým trochu „půlením“, jak jsme říkali na vysoké škole, když jsme se dostali do polovičky studia a pro některé z nás to byl (jako ostatně mnohé jiné věci) důvod k bujaré oslavě. Končí nám jedno velké období, do kterého patří advent, Vánoce, Tři králové, Ježíšův křest a další věci ze začátku evangelií a ve středu, či chcete-li v neděli nám začne doba postní a odpočítávání do Velikonoc. I když to matematicky není přesně půlka roku, tak z pohledu víry, která si připomíná nejdůležitější události dějin spásy na životě Pána Ježíše Krista, to může být předěl stejně významný.
Podobné „půlení“ v sobě mají i svaté texty evangelií, přinejmenším alespoň ty první tři, kterým říkáme synoptická (Mt, Mk, Lk): když si je pozorně čteme, můžeme najít takový pomyslný předěl ve dvou událostech, které vlastně spolu vnitřně souvisejí: v Petrově vyznání u Caesareje Filipovy: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého, a zprávě evangelistů o proměnění Páně, kterou jsme slyšeli z dnešního evangelijního čtení. Náš dnešní příběh tam v proudu všelijakého Ježíšova vyučování a uzdravování na první pohled trčí, jako něco neobvyklého, cizího, jako meteorit, který do krajiny spadl odkudsi z vesmíru. Ježíš je před trojicí učedníků najednou jakoby někdo jiný. A pak sejdou všichni čtyři z hory – a je tu zase ten starý Ježíš, kterého známe, ten který vyučuje a uzdravuje. A přesto už úplně není všechno jak bývalo: začíná Ježíšova cesta do Jeruzaléma, zazní tři předpovědi utrpení a smrti na kříži, které se nakonec vyplní v pašijovém příběhu. Ten dojem jakéhosi půlícího mezníku, bodu zlomu, můžeme vidět zvláště v Markově evangeliu, které čteme letošní rok – Pán Bůh jakoby třikrát zasáhne do Ježíšova příběhu – 1) při křtu, který má sv. Marek na začátku (nemá dětství) se k Ježíši přihlásí jako k milovanému Synu a Duch jej pomaže za Mesiáše, pak prohlášení Ježíšova synovství zopakuje 2) tady, na hoře proměnění, poté co jej za Mesiáše vyzná Petr, a 3) nakonec po ukřižování, kdy se naplní Ježíšovo mesiášství a jako Syna Božího jej vyzná římský setník, Bůh Pána Ježíše vzkřísí z mrtvých. Asi proto dostali autoři Ekumenického lekcionáře dobrý nápad dát tento oddíl právě sem, na hranici dvou dob církevního roku.
Možná nás napadne proč se vlastně tato událost stala, proč se Ježíš před svými učedníky proměnil, proč náhle zazářil jako ten meteorit, o kterém jsme mluvili, aby za chvíli zase pohasl a byl z něj další kámen v krajině lidských příběhů. Zvláště když ten Ježíšův příběh jde, viděno lidskýma očima, „od deseti k pěti“ - do Jeruzaléma a pak přes veleradu a Pilátovu soudnici až na kalvarský kříž. Ale na začátku této cesty je na okamžik Ježíšovo lidství prozářeno božstvím a objevuje se ve společnosti dvou velkých Božích svědků.
Možná se to děje kvůli samému Ježíšovi. Před dvěma lety jsme si všimli u Lukášovy zprávy, že s ním Mojžíš a Eliáš mluví o jeho „odchodu“, v originále vlastně „exodu“ - odchodu ze života, ale také odchodu, který je pro ostatní počátkem svobody, jako byl Mojžíšův exodus z Egypta. To je předznamenání, které dává Ježíšově následující cestě smysl, i když se zvenčí může jevit jako krach. Když se podíváme na Kalvárii, můžeme zjistit, že to je vlastně cosi jako obrácený obraz, jako fotografický negativ Hory proměnění: vrchol Táboru zaplavuje světlo, Kalvárii zahaluje temnota. Na hoře proměnění zaznívá Boží hlas přiznávající se ke svému Synovi, na Golgotě Bůh mlčí, i tváří v tvář úzkostnému výkřiku Ježíše na kříži. A přesto i zde je Bůh přítomen, i v temnotě a v mlčení.
Možná se to děje kvůli jeho učedníkům, aby viděli, že to co se stane, není ani zlá náhoda, ani tragická smůla nekonvenčního proroka, ale součást Božího plánu, součást dějin spásy, které Mojžíš a Eliáš zastupují. Ježíšovo proměnění, doslova „změna podoby“, metamorfóza také učedníkům naznačují odkud Ježíš je a kam směřuje; prolamuje se sem věčnost, Petr, Jakub a Jan vlastně mohou najednou vidět minulost i budoucnost: Ježíšovu slávu Božího Syna, kterou měl od Otce před stvořením světa, i slávu Vzkříšeného, podobu oslaveného těla, nad kterým smrt již více nepanuje. Theologové říkají, že se na hoře Tábor nezměnila Ježíšova totožnost, ale stupeň jeho slávy – Ježíš dál zůstává Ježíšem, pravým člověkem a pravým Bohem, k malé radosti ebionitů, novodobých liberálů a jiných kacířů, kteří jej pokládají za pouhého moudrého rabína či starověkého hipíka. Nicméně Petrovo blábolení a stavitelské iniciativy (jakož i různá další nepochopení a selhání učedníků) ukazují, že i velký zázrak a mimořádná událost mohou „minout“, pokud jsou zacíleny na někoho nepřipraveného.
Možná se to ale stalo také kvůli nám. My se můžeme podobně jako Ježíš či apoštolové dostat do nějakého svého Getsemane či na Kalvárii, kde je nám úzko a zdá se, že Bůh mlčí, zrovna v situaci, kdy se cítíme opuštěni; zůstáváme však odkázáni na zkušenost s Bohem, kterou jsme udělali kdysi a na naději, že Hospodin, Bůh v Trojici jediný, je nejen počátkem, ale také koncem všech věcí. Boží slávu si nemůžeme nachytat „do foroty“, dopadli bychom jako v té pohádce, kde se pokoušeli nachytat do pytlů světlo. Můžeme si ji však stále připomínat, abychom se na ní mohli ve správný čas „rozvzpomenout“. Takovým místem jsou třeba bohoslužby či různé formy zbožnosti – nemáme se v nich sice zabydlet, jak by se rádi apoštolové zabydleli na hoře proměnění, jsou tu však proto, aby nám mimo jiné pomáhaly zakoušet a rozvzpomínat se na slávu Páně; i pro ty okamžiky a místa, kde jakoby Bůh mlčel nebo byl hluchý, i když se zrovna potřebujeme cítit neopuštění a chránění.
Ježíš se však na hoře neproměňuje jen proto, aby na učedníky nebo na nás udělal dojem. V jeho oslavení je zobrazena nejen jeho osobní naděje zmrtvýchvstání, ale také naše vlastní naděje, že mu budeme podobni a budeme mít účast na jeho slávě. Východní křesťané a jejich církevní otcové jako Maxim Vyznavač apod. nás upozorňují, abychom si všimli, že nejen Ježíšovo tělo, ale i jeho šat se proměňuje, je zářivě bílý a je prostoupen jeho slávou; šat jako stvořená věc zde zastupuje celé stvoření, které bude mocí Kristovy oběti a vzkříšení proměněno a obnoveno. A tak pro nás může být dnešní evangelium nejen jakýmsi předznamenáním, které nám pomůže zasadit do správných souvislostí postní a pašijní příběhy, nad kterými se budeme zamýšlet po několik následujících týdnů; může být zároveň i povzbuzením, že i po všech mlčících temnotách či temných nocích našeho života přijde na to, z čeho sem tam zatím nesměle ochutnáme na svých vlastních „svatých horách“ - v Božím slově, v modlitbě, v laskavém setkání s bližním člověkem. Vždyť, jak píše sv. Jan, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je (1J 3:2).