„Celý svět odešel za ním“, bručeli nespokojeně farizeové, když Pán Ježíš vzkřísil Lazara a hrnuly se k němu zástupy lidu. Celý svět odešel za ním, mohlo se zdát ve středověku kdy jsme měli údajně křesťanskou Evropu, nebo v novověku, kdy misie různých církví dorazily až do nejzapadlejších končin Země. Dnes, kdy křesťanství už nikde není státním náboženstvím a počty věřících se zmenšují i v tradičně křesťanských zemích, už tak optimističtí nejsme a nad tím, co vidíme ve svém okolí, nás nepotěší ani statistiky růstu některých církevních organizací někde v Asii, Africe nebo Střední Americe. Proč následování Ježíše, který uzdravoval a křísil mrtvé, nemá stoprocentní účast alespoň v zemích, kde to nezakazují žádní islamisté, komunisté nebo jiná čeládka?
Jako zástupci onoho „celého světa“, který za Ježíšem odešel, se v dnešním textu objevují jacísi Řekové – s největší pravděpodobností pohané nebo konvertité k židovství z pohanského prostředí. V Jeruzalémě se konají největší židovské svátky, a tak naši Řekové chtějí být také u toho, alespoň tak blízko, jak jim to náboženské předpisy dovolí. Ve městě se však také mluví o Ježíšovi Nazaretském, jak vzbudil z hrobu Lazara, který tam už čtyři dny hnil, a jak potom vjel do Jeruzaléma ve slavném královském průvodu. A řečtí poutníci si nechtějí nechat ujít ani tuto atrakci. A tak vyhledají učedníka Filipa – jeho původem řecké jméno naznačuje, že by k nim mohl mít blízko – a sjednávají si hned audienci u tohoto podivuhodného muže. Ale Ježíš, místo aby milým Řekům udělal do památníčků autogramy nebo jim dal nějakou cennou radu do života, reaguje dost zvláštně – před těmito cizími lidmi mluví o nutnosti své smrti a dokonce je zve na tuto cestu. Nevíme, jaké úsilí poutníci vynaložili, aby se s Ježíšem setkali – a pak se dozvědí, že to co mají před sebou, je jen zrno, které splní svůj účel jen tím, že je „pohřbeno“ v hlině a ztratí svoji původní podobu, aby mohlo dát vyrůst dalšímu životu.
Riziko ztráty „duše“, života - to je důvod, proč je tak málo opravdových následovníků Ježíše, těch, kteří ví, že nový život není možný bez oběti, těch, kteří jsou ochotni přijmout tuto roli pšeničného zrna, které se zmaří, aby mohlo přinést hojnou úrodu. Ano, na Ježíše se není možné jen tak přijít „podívat“ jako na exponát v muzeu nebo turistickou zajímavost. Vždy jsme vytaženi ze skrýše v temnotě svého hlediště do světla reflektorů spolu s Ježíšem, vždy přichází pozvání k službě a následování; výzva k uznání Ježíše jako Pána a Mistra.
Kde jsem já, tam bude i můj služebník. To může být varování, upozornění na riziko. Pána slávy ukřižovali – a služebník není nad svého pána, jak se píše jinde v evangeliu. Kde jsem já – to může být opuštěnost v zahradě, nespravedlnost u Kaifášova a Pilátova soudu, pomalé umírání na kříži. Přestože se zdá, že Janovo evangelium nám ukazuje Ježíše jakoby nad věcí, i ono nám dává nahlédnout do jeho lidství, do jeho úzkosti, do jeho strachu: Nyní je má duše sevřena úzkostí... Otče, zachraň mne od této hodiny... věty, které známe z ticha Getsemanské zahrady, zde Ježíš pronáší přede všemi. Ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, slyšeli jsme v druhém čtení z listu Židům. A přesto vše vkládá do Božích rukou – Otče, oslav své jméno.
Kde jsem já, tam bude i můj služebník – to může být ale i zaslíbení. Nejtěžší zápas – boj s mocí hříchu, zla a smrti – Ježíš na kříži vybojoval sám, zástupně na našem místě. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy (1J 4:9), píše Jan ve svém prvním listě. Naše následování, naše oběť – to vše je jen svědectvím o této velké lásce, o tom, kdo je doopravdy Bůh. Když byl Kristus vzkříšen pro naše ospravedlnění, znamená to, že také tam, vyveden z hrobu do slávy, bude jeho služebník, ten který byl ke Kristu připojen skrze víru a křest. Evangelista Jan si libuje v tom, že často spojuje to, co jinde vidíme jako samostatné události, do jednoho dění – proto ono zvláštní mluvení o „oslavení“ v souvislosti s Ježíšovou smrtí, ono dvojznačné přirovnání k „vyvýšení“ Syna člověka, které může být stejně tak dobře „povýšení“ do slávy jako „pověšení“ na kříži. A přesto nám Ježíš v tomto dvojznačném „vyvýšení“ slibuje jednoznačnou věc: že všechny – nejen ty kdo věří – potáhne k sobě – z moci vládce tohoto světa, který bude podle jeho slov vyvržen. „Vírou v Krista, která je stvrzena v Jeho smrti a vzkříšení, a skrze jeho krev, která byla vylita na odpuštění hříchů, jsou z panství ďábla vysvobozovány tisíce věřících, jsou sjednocovány do těla Kristova a jeho Hlava je v jednom Duchu nechává vypučet do nového života jako jeho věrné údy“ (Augustin).
Ježíšovo podobenství o pšeničném zrnu nám říká, že když hledáme Ježíše, můžeme ho najít v jeho „mnohém užitku“, v tom, co vyrostlo z jeho „odumřelého zrna“. Filip Melanchthon, spolupracovník Martina Luthera, to vyjadřuje známou větou ze své theologické učebnice, že „Poznávat Krista znamená poznávat jeho dobrodiní“. Pro řecké poutníky bylo možná důležité, setkat se s Ježíšem jako s historickou postavou, mnohem důležitější ale je setkat se s ním v jeho velikonočním díle, v jeho smrti a vzkříšení a v tom co z něho vyrostlo působením Ducha svatého.
Možná dnes celý „svět“ nejde za Kristem, ale důležité je to, že ze svého kříže a své slávy přichází Ježíš za „světem“ a všem, „od největšího po nejmenšího“, nabízí onu novou smlouvu, zaslíbenou Jeremiášem, smlouvu zapsanou do srdcí. Z této smlouvy jde lidem jednoznačný užitek v tom, čeho se dnešnímu světu zoufale nedostává: odpuštění, které je prvním krokem v lásce. Otevřeme Bohu i my svoje srdce, aby do nich tato smlouva mohla být zapsána a Kristovo pohřbené semínko mohlo přinášet hojnější úrodu.