Ježíš v dnešním evangeliu nazval své učedníky přáteli. Už vás nenazývám služebníky (otroky), protože služebník neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce. Můžeme to na první pohled vidět jako poctu až nepřiměřenou; Ježíš je přece Boží Syn, Bůh, který se sice stal člověkem, ale přesto zůstává jako Bůh Pánem živých i mrtvých – a my, „obyčejní“ lidičkové, jsme jen červíci, udělaní z ničeho, tráva, která vadne, závan větru, který už oko neuvidí – podobnými obrazy Bible popisuje naši nicotnost a konečnost. Jak tedy člověk může být přítelem Božím, když už i postavení Božího služebníka vypadá jako nezasloužená výsada. Nepřehání to Ježíš? Nepřeháněl to Martin Luther, když svá kázání začínal oslovením posluchačů místo konvenčního „bratři a sestry“ slovy „milí přátelé v Pánu Ježíši Kristu“?
Možná nám srozumitelnost tohoto výroku ztěžuje fakt, že i v běžné mluvě slovo „přítel“ tak nějak zvláštně ztrácí svůj význam. Místo toho se stává eufemismem, tedy jakýmsi vylepšujícím krytím pro jiné skutečnosti, jiné typy vztahů. V záplavě roztodivných skupin a sdružení, do kterých se dnes lidé fakticky i virtuálně spojují, jsem potkal také Hnutí za obnovu původního významu slova „přítel“. Tito lidé jsou nespokojení s tím, že při slově „přítel“, „přítelkyně“ nám dnes automaticky naskočí obsah „milenec“ či „milenka“, dlouhodobý/á partner(ka) v nesezdaném sexuálním soužití; že v běžném užívání se používá slovo „přátelé“ vlastně jen pro to, čemu jsme kdysi běžně říkali „známí“ - lidé, kteří nám trochu vystoupili z bezejmenného davu a čas od času je s námi spojuje nějaký ten společný zájem, jako třeba alkohol v reklamě na „chuť, která dělá přátele“. Staré české přísloví ale říká, že přítele poznáš v nouzi. Budou tito „přátelé“ u zlatavého moku mými přáteli, i když se ocitnu na dně, v krizi, v nemoci, když můj život náhle ztratí smysl? Nebo naopak mým jediným „přítelem“ zůstane právě jen ten orosený půllitr či „lahváč“? A jak mohu spoléhat na oporu druhého v citovém vztahu, kde oba dva deklarujeme, že se „nechceme vázat“, že spolu chceme být jen do té doby, dokud nás to oba bude bavit? Mohu dnes očekávat, že ještě najdu nějaké lidi, mezi kterými bude alespoň trochu platit ono staré mušketýrské „jeden za všechny, všichni za jednoho“? Není vyprázdnění slova „přítel“ již jen známkou rozkladu lidských vztahů, situace, kdy se zajímám o druhé jen proto, abych je mohl k něčemu využít – ať už v sexu, v kariéře nebo v zábavě?
Je zřejmé, že pro Ježíše má slovo „přítel“ jiný význam, než jen osoba, která ti řekne „Ahoj!“, když se srazíte někde v obchodě či na zastávce, a která ti eventuálně pomůže, pokud zrovna bude mít dobrou náladu. V Ježíšově pojetí přátelství je něco zavazujícího: Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Možná to zní na první pohled trochu odpudivě: přátelství něčím podmíněné, dokonce možná přátelství na rozkaz. Skoro něco jako ten titul „přítel císařův“, titul, o který se tolik bál Pilát Pontský – přátelství mocného za loayalitu a podlézavost podřízeného. Ale to není úplně to, co má Ježíš na mysli. Připomeňme si citát ze začátku: Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce. Služebník nezná plány svého pána, neví, k čemu slouží to, co dělá. Ale tím pádem také neinvestuje do díla totéž co jeho pán – na rozdíl od přítele. Služebník si odkroutí svůj kus povinnosti, možná trochu jak ten za mzdu najatý pasák, o kterém jsme slyšeli před několika týdny v evangeliu o dobrém pastýři. Přítel, alespoň opravdový přítel, zná záměr toho, ke komu ho váže přátelský vztah, ví, jaký to má všechno smysl a cíl, co to znamená pro toho, kdo je strůjcem díla. Pokud činíme jako Ježíšovi přátelé to, co on přikazuje, znamená to chápat, že jeho přikázání mají svůj smysl. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Život v souladu s Boží vůlí, jak nám byla zjevena v Ježíšově učení, je podílem na tajemství vnitřního života Nejsvětější Trojice; zachovávat jeho přikázání znamená ne nechat se buzerovat nějakými nesmyslnými rozmary podivínského starce na obláčku, ale být důvěrně obeznámen s „domácím řádem“ Boží domácnosti, odezírat ze vztahu Krista k jeho Otci vlastní vztah k Bohu i k našim bližním, vždyť jsme i jako lidské společenství stvořeni k Božímu obrazu, k obrazu Boha který je sám společenstvím.