Dnešní evangelijní čtení, jak ho zapsal sv. Jan, je součást Ježíšovy řeči na rozloučenou, řeči při Poslední večeři.
Čtení uvedl apoštol Juda takovou zvláštní otázkou: „Jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Řekl jsem zvláštní otázkou, ale vlastně by mohla napadnout každého člověka: proč Ježíš jedná takovým zvláštním způsobem, proč to, že je Mesiáš, Kristus, je zjeveno tak, že to přijmou jen někteří, když je to navíc tolik zásadní pro spásu každého člověka? Nebylo by svým způsobem efektivnější, účinnější, kdyby se hned zjevil ve své slávě viditelným a hmatatelným způsobem, potřel své protivníky a nastolil všeobecnou vládu pokoje a blahobytu? Nebyly by pochybnosti, nebyli by žádní skeptikové, nikdo by se neptal proč Bůh, když je tedy tak mocný, dopustí to či ono; vždyť jsme slyšeli z prvního čtení, z Izaiáše, že zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře a pak nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu. To by byl jistě na první pohled ideální svět. A místo toho tu Ježíš sedí (či vlastně leží) v úzkém hloučku svých věrných nad chlebem a vínem a i jejich vlastní důvěru znejišťuje informací, že odejde, že bude od nich vzat.
Tuto zkušenost ztráty pak vlastně učedníci prožijí dvakrát – poprve v Getsemanské zahradě, kdy Ježíše odvedou pryč, aby jeho cesta skončila tragédií na golgotském popravišti, podruhé po vzkříšení, kdy s žehnajícím gestem odchází do nebe k Otci. A přece jsou tyto dvě zkušenosti ztráty diametrálně odlišné – zatímco první byla spojena s beznadějnou úzkostí, že křížem vše skončilo a naděje byly marné, spolu se zahanbujícím selháním učedníků, s druhým odchodem je již spojena obnovená důvěra a nadějné očekávání, které je naplněno při události Letnic. Mezi prvním odchodem, z Getsemane v doprovodu biřiců, a druhým, v oblacích nebeských, stojí událost vzkříšení; zkušenost prvních učedníků, že Kristus Pán vstal z mrtvých, prožitek setkání a společenství se vzkříšeným Ježíšem.
Při svátku Nanebevstoupení jsme si řekli, že Ježíš primárně neodchází od nás, aby nás opustil, ale vystupuje kvůi nám ke svému Otci. Autor listu Židům, který teď již několik nedělí čteme na pokračování, to vyjádřil obrazem Ježíše jako Velekněze, který v nebeské svatyni přináší Otci svoji oběť za člověka. Zde u Jana to pár veršů předtím vyjádřil slovy „odcházím, abych vám připravil místo“. Ujišťuje nás, že v domě jeho Otce je „mnoho příbytků“, že Bůh počítá s každým z nás, a to napořád („příbytek“ a „dům“ je v biblické mluvě trvalý, na rozdíl od dočasného „stánku“), že je v jeho plánu, abychom byli tam, kde Ježíš.
Toto se týká budoucnosti, ať už naší osobní budoucnosti v cíli lidského života, nebo naší budoucnosti společné na konci dějin. V úryvku z evangelia, který jsme četli dnes, zaznívá od Ježíše ujištění, že ani nyní zde, ve světě, v tomto věku, nás nechce nechat na holičkách. Učedníci dostávaní zaslíbení Zastánce, Ducha svatého, aby v tomto světě bylo Ježíšovo dílo stále přítomno, aby Ježíšova slova, která znamenají život, zaznívala ať už z Písma svatého nebo z živého hlasu evangelia při zvěstování od člověka k člověku, aby s námi náš Pán zůstával „ve spojení“ uprostřed společenství svého lidu, v modlitbě, v setkání „dvou nebo tří“, ve shromáždění církve, v osvobozující milosti, působící skrze evangelium a svátosti.
V našem úryvku se Ježíš znovu vrací k obrazu, o kterém jsme už mluvili, k obrazu bydlení a příbytku. Tentokrát je to ale trochu naopak: na začátku 14. kapitoly mluvil o příbytku lidí u Pána Boha, tady naopak o tom, že se svým Otcem přijdou k člověku a učiní si u něho příbytek. Přijdou k tomu, kdo Ježíše miluje a zachovává jeho slovo, jeho přikázání, praví se na jiném místě. Že člověk bydlí u Boha – „v nebi“, jak tradičně říkáme – to ještě chápeme, ale Bůh u člověka v tomto světě? Je to možné? Jistěže, stalo se to možným třeba ve vtělení Božího Syna, kdy „ve způsobě člověka“ proletěl lidskými dějinami jako meteor, Slovo dočasně, po vymezený čas mezi Betlémem a Golgotou „stánkovalo“ mezi lidmi. Ale Ježíš chce, aby Boží přítomnost ve světě měla trvalý charakter. Zaslíbení, že tomu tak bude dává tomu, kdo „jej miluje a zachovává jeho slovo“. Ježíšovým přikázáním je, abychom se milovali navzájem, jako on miloval nás. Ten kdo miluje v Ježíšovi Boha a prokazuje po jeho vzoru lásku svým bližním, tak vlastně ve svém okolí zpřítomňuje Boží podstatu, kterou je láska. A toto zpřítomnění lásky, Boží podstaty ve světě, má zaslíbení, že Bůh i Ježíš jsou s tímto člověkem, že k němu přijdou a Bůh se stane v tomto světě zjevným. A v tom tkví vlastě i odpověď na Judovu úvodní otázku. Pokud se Juda ptá „Jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“, zní správná odpověď: „dávám se poznat vám, abych se mohl dát poznat světu právě skrze vás.“ My víme, že slovo „poznat“ v Bibli neznamená něco se o něčem dozvědět jako o heslu z encyklopedie, v Bibli „poznat“ znamená mít k něčemu vztah. Izaiášova věta o poznání Hospodina, které naplní zemi takže nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu, ta se týká tohoto poznání jakožto vztahu, nikoliv pouhému rozumovému přitakáni rovnici, že Hospodin = Bůh. Jenom tam, kde člověk zpřítomňuje lásku – k Bohu i bližnímu, - se dá mluvit o skutečném poznání Boha. A skutečný, neprospěchářský vztah se může projevit na Kristových nejmenších bratrech a sestrách. Už u proroka říká Bůh: „Přebývám ve vyvýšennosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.“ Holt i konečné někdy pojme nekonečné...
B. & S., Pán Ježíš nám dává úkol, který ale ssebou zároveň nese zaslíbení: vztahem víry a naděje k Bohu a prokazováním lásky druhému člověku zjednávat Pánu Bohu trvalé bydliště i v tomto světě (i když se jistě všichni těšíme domů k němu, na to, co nám Ježíš připravil). Jenom to dává ostatním lidem šanci, že „poznání Hospodina naplní zemi“ a „nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu“ a že se pokoj, který nám Kristus odkázal, bude šířit i dál.