Lidé, kterým jsou křesťané pro smích, kteří si tropí posměch z jejich víry, nejsou ničím novým pod sluncem. Pro mnohé z nás je to něco, co je spojené hlavně s dobou nedávno minulou, s „pokrokovými“ učitelkami, které před třídou ostouzely děti věřících rodičů, s ateistickou propagandou komunistického státu, jehož karikatury církve byly jen dokolečka rozmělňovanými variacemi na postavu polního kuráta Katze ze slavného románu někdejšího bolševického komisaře Jaroslava Haška. A přitom terčem posměchu byli křesťané už od raných dob. Text, který jsme slyšeli z druhého listu Petrova je vlastně kouskem apoštolovy reakce na takový posměch: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? [...] všecko zůstává tak, jak to bylo“ (2Pt 3:4), pošklebovali se Petrovi současníci křesťanům čekajícím na brzký příchod Páně.
A podobně na tom vlastně byli i židovští zajatci v Babyloně, ke kterým mluvil Druhý Izaiáš, jehož díl společné biblické knihy začíná textem, který jsme četli jako starozákonní čtení (Iz 40:1-11): exulanti už několik generací tvrdnou v cizím městě, musejí přihlížet okázalému kultu státních pohanských bohů a jediná naděje, která jim zbývá, je vzpomínka na Exodus, na vyvedení z Egypta v době Mojžíše a Jozua. I jim se okolí určitě posmívá, jak nám to zachycují některé žalmy: proč mají pohané říkat: kdepak je ten jejich Bůh? (Ž 115:2) Ne nás, ale svoje jméno oslav! A možná i Boží lid před vystoupením Jana Křtitele přemýšlí, zda na ně Bůh jaksi nezapoměl – regulérní Boží svědkové už staletí mlčí, zato se jako houby po dešti množí nejrůznější proroctví a vidění a falešní zachránci národa, kteří často neslavně skončí ještě dřív, než začnou někoho zachraňovat. Římané se nedají vystrnadit tak snadno jako nenávidění Antiochovci v době Makabejské a betlémští andělé sešli lidu Staré smlouvy z mysli stejně rychle tak jako nám několik dní po Vánocích.
Kdyby to Bůh opravdu zabalil a nechal lidi svému osudu, pravděpodobně by se celé společenství víry rozpadlo už v apoštolské době, možná by dokonce ani Kristus neměl kam přijít, kdyby deportovaní Izraelci mávli rukou a místo předávání a promýšlení víry v Hospodina by spíše hleděli splynout s davem klanícím se kdejakému kamenu a dřevu. Pán Bůh si někdy na čas opravdu dává – první generace křesťanů se očekávaného příchodu Krista ve slávě nedočkala, ale z Babylona se také vrátí až několikáté pokolení původních vyhnanců a z původní sestavy která vyšla z Egypta do zaslíbené země také nikdo nevstoupil; svobody církve se křesťané dočkali až po dlouhých třech stoletích, kdy byli na jídelníčku pro lvy, tajní evangelíci se mohli ke svému vyznání – a to ještě hodně ořezaným způsobem – přihlásit až po více než sto padesáti letech útlaku a konce nedávné totality se taky leckdo nedožil – a leckomu se mohlo zdát, že Babylón, Řím, Habsburk nebo bolševik tu budou navěky a boj víry už nemá žádný smysl.
Ale i Pán Bůh, který si dává na čas, nezapomíná. Z dnešních biblických svědectví vidíme, že o sobě z ničeho nic dá vědět a to někdy i dopředu – ve Starém Zákoně i v evangeliu máme obraz posla, který jde před Pánem, aby mu připravil cestu – ještě než král Kyros dovolí vyhnancům odchod do vlasti, zaznívají od proroka slova naděje a útěchy – trest za nevěrnost skončí, Jeruzalém bude obnoven, nebojte se to říct pěkně nahlas, na Hospodinovo slovo je spolehnutí. Také Jan Křtitel přichází se zvěstováním toho, že nic nezůstane tak, jak to bylo – v rouše starých proroků, Eliáše a dalších, ohlašuje něco, nebo spíš někoho zcela nového, jehož je on sám pouhým stínem.
Oba texty spojuje kromě motivu posla ještě jedna věc – hlas který volá, volá v poušti. Poušť je v Bibli důležité místo – nejen krajina, kde není nic jiného než písek a kameny; poušť je místo, kde se připravujeme na setkání s Bohem. Volání proroka i Jana Křtitele není jen oznámením toho, co bude, jako v hlášení obecního rozhlasu, je to výzva k tomu, aby člověk zasažený novou skutečností něco udělal. Pro evangelistu Marka je příznačné, že „počátkem evangelia Ježíše Krista“ je právě obrácení, změna smýšlení, změna života; že až na „konec“ evangelia, k setkání se Vzkříšeným, nemáme dojít jako diváci, čumilové, ale jako ti kteří činí pokání, jako ti, kteří spolu s Kristem zemřeli, byli „pohřbeni do jeho smrti“. Také Druhý Izaiáš nám připomíná, že máme vyrovnávat cesty Bohu a ne se durdit, proč on nevyrovnává cestičky nám.
Advent je čas očekávání, jak praví možná už trochu otřepaná fráze, kterou začíná mnoho kázání – fráze nicméně pravdivá, pokud jí dobře rozumíme. Ten čas, který dostáváme není samoúčelný – apoštol píše, že tento čas je vlastně darovanou příležitostí, protože [Bůh] si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání; i svět, ve kterém není vše ideální, můžeme začít vidět jinak, když přestaneme tento „čas očekávání“ vidět jako prostoj v čekání na nějakého Godota, a začneme jej vidět jako šanci, jako možnost připravit cestu Pánu. Sv. Petr píše, že ze současného světa nezůstane nic tak jak je, zůstane jen Bůh, jen Kristus, který je stejný včera, dnes i navěky. Doba adventní nás má naučit tomu, jak ukládat svůj poklad i své srdce k tomu co nepomine a přetrvá, nicméně církevní období adventu je jen takový liturgický píseček, na kterém se tak trochu jako děti učíme, pravým časem očekávání, pravým „adventem“ je celý náš život.
Je možné, že než přijde Pán definitivně, potká nás nebo naše potomky třeba ještě víc podobných zkušeností jako byl Egypt nebo Babylon pro Izraelce – doba, kdy má jakoby navrch Boží nepřítel a konec je v nedohlednu. Možná že řada z nás si takový „Egypt“ nebo „Babylon“ prožívá ve svém osobním životě. Dobrá zpráva adventu je ta, že nic z toho nemá konečnou platnost, že člověk je sice jen tráva, ale podobně pomíjivé je i zlo, které trpí nebo naopak sám působí. Jediné co zůstává, je Bůh. Buďme tedy silničáři na jeho cestě v pustině tohoto světa – je to cesta do života nejen pro nás, ale i pro ostatní, kterým Pán Bůh svým „otálením“ dává ještě šanci.
Marana tha!
Přijď, Pane Ježíši!