S příchodem Nového roku začínají obvykle v našem okolí mizet poslední zbytky vánoční atmosféry. Ozvěny koled zanikají v ryku silvestrovských estrád a bouchání rachejtlí, baňky, elektrické svíčky a postavičky Santa Clause ve výlohách obchodů jsou nahrazovány běžnými reklamními lákadly. Lidé se vracejí do práce, ke svým běžným starostem, nebo odjíždějí na hory spláchnout hektický stres svátků adrenalinem z přecpaných sjezdovek. Jen děti v kostýmech s hvězdou a s pokladičkami orazítkovanými od Charity tu a tam připomínají, že ještě v lednu se slavíval svátek Tří králů, (jakoby symbolicky) tří honosných opozdilců, kteří se svými dary dorazili až v okamžiku, kdy už pastýři dávno bačovali zase u svých stád a malý Ježíš se už nějakou dobu koukal ze svých jesliček na náš lidský svět.
Jenže na rozdíl od našeho světa, kde Vánoce začínají reklamními akcemi už hluboko v listopadu a končí, když na Štědrý večer „v jizbě dusné všechno usne“, církev jaksi umíněně protahuje vánoční dobu až kamsi do neděle po tříkrálovém svátku. To ovšem neznamená, že bychom měli nějak uměle udržovat sentimentální poezii a štědrovečerní zimní pohádku v době, kdy nálada už vyprchává a vše se vrací do starých kolejí a k praktickým záležitostem jako nové zákony a vyhlášky, nová zdražovaní všeho možného a aktuálně různé krize nebo předsedání v Unii. Možná je to ale naopak právě možnost vrátit se k biblické vánoční zvěsti už s trochu střízlivou hlavou, neobluzenou „dujdáním“ či vůní jehličí a spálených prskavek nebo františků. Zamyslet se znovu nad tím, co to znamená, že se Bůh stal člověkem – právě pro ten běžný svět, kde se předsedá uniím a lamentuje se nad krizemi, konflikty, vysokými cenami či špatnými zákony.
Ekumenický lekcionář nám k takovému „střízlivému návratu“ nabízí tři biblické texty – Jeremiášovo útěšné proroctví, chvalořeč na Pána Boha z úvodu Pavlova listu Efezským a kousek známého prologu čili předmluvy Janova evangelia. Starozákonní prorok ještě neví, co Bůh udělá, jak to udělá a tak. Vždyť Pavel říká, že to bylo – a ve své plnosti stále je – Boží „tajemství“, mysterium, jak se píše v původním textu, tajemství od věků skryté. Jeremiáš tedy neví, že se Slovo stane tělem, Bůh člověkem, že sám Bůh bude přebývat mezi námi. Jeremiáš ví jen to, co to přinese lidem, co to s nimi udělá, kam je to pohne.
Podívejme se trochu blíže na ten jeho obraz. Z biblických dějin víme, že se Boží lid rozhádal a říše králů Davida a Šalamouna se rozpadla na dvě království – severní a jižní, Izrael a Judsko – a obě království špatně skončila, Izrael vyvrátili Asyřané a Judsko Babyloňané. I když se prorok Jeremiáš ve svém proroctví zabýval převážně svojí domovinou, tedy Judskem, které sužovala babylonská armáda, zde paradoxně mluví o severním království, o Izraeli a jeho kmenech jako je Efraim a další. Píše, že Hospodin zbytky obyvatel tohoto království, mohli bychom říci jakési „pozůstalé“ po tomto severním Izraeli, znovu shromáždí a přivede je k tomu, aby ho zase oslavovali – ale ne někde v jejich bývalém vlastním svatostánku, ale „na Sionu“, tedy v Jeruzalemě, v chrámu někdejší jižní judské „konkurence“. A co je ještě překvapivější – podívejme se, koho to sem, na Sion, Hospodin vlastně přivádí – všelijaké slepé a kulhavé nebo těhotné ženy či čerstvé matky – tedy osoby, považované tehdejšími oficiálními náboženskými autoritami za všelijak nečisté a pro službu svatému Bohu nevhodné – ti všichni spolu s ostatními tvoří obnovený Boží lid, velké shromáždění, které chválí Hospodina v jeho svatyni. Obraz naděje, který Jeremiáš podává, bychom tak mohli nazvat třeba „obrazem zbořených zdí“ - to je také přirovnání, které známe od sv. Pavla – zbořené zdi, které lidi oddělovaly od Boha i od sebe navzájem. Budoucnost, kterou prorok ukazuje, je nadějná budoucnost znovu spojené, společné bohoslužby, na které může mít každý podíl, mohli bychom říci „unie“, ovšem ne unie vymezená nějakým eurem nebo lisabonskými smlouvami, toto je sjednocení, které drží a spojuje Bůh shromažďující svůj lid.
To, jak to Bůh udělá, co je tajemstvím této jednoty, tohoto sjednocení, „unie“, nám zjevil až v divu Vánoc. Až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu, slyšeli jsme z úryvku epištoly. V Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár, píše se dále v listu (Ef 2:13-14). Před Vánoci dávali v televizi film podle skutečné události, z doby první světové války – o Štědrém večeru 1914 vojáci znepřátelených armád povzbuzení zpěvem vánočních písní a slovy evangelia vylezli ze zákopů, do kterých je poslaly všelijaké ty dobové lidské „unie“ - Dohody, Trojspolky apod., zjistili, že na druhé straně nejsou žádné krvežíznivé zrůdy, které jim vymalovala jejich propaganda, ale lidé úplně stejní jako oni. Vánoční klid zbraní způsobil, že po návratu do zákopů nebyli schopni proti sobě bojovat – museli být odveleni do týla a nahrazeni jinými jednotkami, které pokračovaly ve válečné řeži místo nich. Byl to první a poslední vánoční pořad, který jsem letos v TV viděl – zdálo se mi, že to podstatné o Vánocích bylo řečeno a lidové zvyky či sentimentální pohádky pro děti nebo dospělé k tomu nemohou již nic přidat. Síla slabého betlémského dítěte, která paralyzovala nenávist po zuby ozbrojených mužů – to nebyla vzpomínka na jakousi minulou událost před dvěma tisíci let, to je něco, co se děje aktuálně, zde a nyní.
Tohle je ale možné jen tam, kde lidé přijmou Krista a věří v jeho jméno, jak říká evangelium. To není automatické - přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali, svědčí evangelista. To neplatí jen o židovském lidu na přelomu letopočtu, ale může to platit třeba i o naší či jiné církvi v dnešní době -Kristus přichází do svého vlastního, protože je věrný svým zaslíbením daným učedníkům, ale jeho vlastní ho nepřijímají – i když se ohání Biblí, platí salár a sbírky a účastní se všemožných církevních akcí. Přijetí Krista je povýtce osobní záležitost, závislá na našem rozhodnutí či dokonce každodenním rozhodování se, ne na naši organizovanosti, tradicích či „kořenech“.
Toto rozhodnutí je důležité, protože každý, kdo svoji naději upne na Krista, je Pánem Bohem ihned zaúkolován a ne tak leda do čeho – máme být „chválou Boží slávy“, to Pavel zdůrazňuje v dnešním úryvku dokonce třikrát. Boží sláva má být ve světě chválena nejen na transparentu, který drží figurka anděla ve vánočním betlému, ale po celý rok životem těch, kteří Krista přijali a věří v jeho jméno. V tom je síla, která nejen umlčuje zbraně, ale pomáhá překonávat krize a těžkosti, které život přináší nejen nám, kdo jsme v církvi, ale i všemu ostatnímu Božímu stvoření, které chce Bůh pojmout do společenství se sebou.
Bratři a sestry, i v roce Páně 2009 upínejme svoji naději na Krista a buďme chválou Boží slávy!