Dnes jsme se sešli k oslavě svátku Nanebevstoupení Pána Ježíše; oč šlo, jsme slyšeli v přečtených textech Písma svatého. Z lidského pohledu by nás mohlo ale napadnout: je vlastně co slavit? Vždyť to vypadá, jakoby Ježíš, který zemřel na kříži, sice vstal z mrtvých a zjevoval se učedníkům, dokonce s nimi jedl, ba i nedůvěřivcům dovoloval sahat do svých ran, ale pak se zdá, jakoby si to nakonec přeci jen rozmyslel a zmizel kdesi do nebe, odešel pryč, už tu není. Pak by byl na místě spíše smutek, truchlení nad tím, že už zde Ježíš není s námi, že už nás jakoby nechal na holičkách, nechal nás zase chodit ve víře a ne ve vidění, sice s nadějí, že přijde na konci času, ale přesto jakoby tu po něm zbylo prázdné místo, z lidského hlediska viděno. Ale apoštolové, kteří hledí na Ježíše vystupujícího k Otci, žádný takový smutek neprojevují, naopak, ve zprávě evangelisty Lukáše čteme, že se odcházejícímu Ježíšovi klaněli a pak se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma. Tedy žádné „sbohem a šáteček“. Jak to, jak si to můžeme vysvětlit?
Pokud jsme pozorně naslouchali zprávě ze Skutků, můžeme si všimnout, že úplné prázdno tu po Ježíšovi nezůstalo. Za apoštoly civícími do oblak tu stojí dva muži v bílých šatech. To je něco, co už jsme někde viděli. Ano, u prázdného hrobu byli také (podle Lukášova vyprávění) dva muži v zářivém rouchu, andělé, poslové, jak jsme se později dozvěděli. A také promluvili k ohromeným a bezradným ženám: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (Lk 24:5) Naši dva bíle oblečení poslové se ptají podobně: co tu stojíte a hledíte do nebe? Zase hledáte na špatném místě, ohlížíte se za tím, co bylo. Přítomnost těch dvou tady i tam jistě není náhodná, je zřejmé, že obě události spolu souvisejí, vždyť, jak vidíme, i rétorika je podobná. Podobná, ale ne úplně. V hrobě anděl natvrdo řekne: „Není zde“. Tady za Betánií ale žádné „není zde“ neslyšíme. V hrobě, v říši zániku, v doupěti smrti, kam všichni musíme, tam živý Ježíš není. Ale zde jakoby Ježíšův odchod automaticky neznamenal jeho nepřítomnost, jakoby neodcházel „od“ někoho (učedníků), ale spíš „k“ Někomu, podle Janova evangelia k Bohu Otci. Vždyť i sv. Matouš má na místě, kde mají jiní evangelisté zprávu o nanebevstoupení, Ježíšova slova: já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28:20).
Tenhle odchod „k“ někomu je tou dobrou zprávou, evangeliem svátku Nanebevstoupení a asi i důvod radosti apoštolů navracejících se do Jeruzaléma. Vysvětluje podivné Ježíšovy výroky z poslední večeře, jak je zaznamenal evangelista Jan: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.“ (J 16:7) To by neřekl někdo, kdo se chystá „vzít roha“ od svých nejbližších přátel. Ježíš odchází k Otci pro naše dobro. Ve čteních z 1. listu Janova, kterému jsme naslouchali letos ve velikonoční době, také zaznělo: zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce (zastánce, obhájce), Ježíše Krista spravedlivého. Neodešel-li by Ježíš k Otci, nejenže by nepřišel Duch svatý, ale také Ježíš by se nemohl přimlouvat u Otce, nefungoval by tento úžasný řetězec přímluvného společenství Ducha mezi námi a Krista u Otcova trůnu. Ježíš také odchází, aby nám připravil místo (J 14:3). Jeho odchod je tak úžasným povýšením našeho vykoupeného lidství do slávy Boží přítomnosti, naše tělesnost, chcete-li úplnost našeho lidství, je přijata, proniknuta a proměňována božstvím. To ukazuje zejména na Kristově církvi, jak jsme to slyšeli v tom nádherném úryvku z dopisu sv. Pavla: Ježíš usazený na pravici Boha, který má vše podřízeno jako svrchovaný vládce a zároveň je „hlavou“, která je organicky spojená s „tělem“ církve.
Podobným způsobem pracuje s příběhem nanebevstoupení i evangelista Lukáš, který je zároveň autorem Skutků apoštolů. Je to jediná událost, která je výslovně zaznamenaná v obou knihách – evangelium jí končí, Skutky apoštolů – dějiny rané církve – jí začínají. Možná tím chtěl Lukáš něco naznačit – že Ježíšovým odchodem k Otci také něco „končí“, ale zároveň i „začíná“. Uzavírá se pozemský život Ježíšův, který v tomto světě nemůže skončit jinak než na kříži. On ale v moci smrti nezůstává, byl vzkříšen, aby byla její moc zlomena, jako „prvotina“, mohli bychom říci „prototyp“ těch, kteří zesnuli; byl zároveň vzkříšen „pro naše ospravedlnění“, nejen jako Boží „důkazní materiál“, ale také proto, aby ti, kdo jsou s ním spojeni, mohli žít v Boží přítomnosti, která jediná je zdrojem života. Ježíšovo zjevování se učedníkům po vzkříšení, jeho stolování i nabídka fyzického kontaktu v krajní podobě (dotek ran) má dokázat, že toto společenství je nejen možné, ale i skutečné. Ale Ježíšovo místo po zmrtvýchvstání je u Otce. Nanebevstoupení uzavírá pozemský život Ježíšův, čas, kdy jsme ho, jak říká sv. Pavel, znali „po lidsku“.
Ale ve Skutcích otevírá Nanebevstoupení novou kapitolu Ježíšovy přítomnosti a působení – v jeho církvi; tady to není závěr, ale začátek. Na středeční biblické hodině jsme si kdysi říkali (a když se nad tím zamyslíme, je to opravdu tak) že kniha Skutků je vlastně nejen „druhým dílem“, ale i „zrcadlem“ Lukášova evangelia, že mnohé věci z Ježíšova pozemského života se tak odrážejí v životě jeho „těla“, tedy jeho „zpřítomnění“ v tomto světě – v církvi. Proto evangelia vlastně nekončí jen nanebevstoupením, ale i misií, tedy vysláním učedníků jako naznačením tohoto nového začátku.
Řekli jsme, že Ježíšův odchod k Otci neznamená automaticky jeho nepřítomnost, jeho odchod od nás. My lidé jsme zatížení prostorovými a časovými představami, a tak máme tendenci si myslet (pod vlivem poněkud názorného vyprávění evangelistů), že Pán Ježíš odstartoval kamsi do kosmu a jeho tělo teď trčí kdesi na druhém konci vesmíru. Možná znáte výrok kosmonauta Gagarina, který se vrátil z vesmíru a prohlásil, že tam žádného Boha neviděl; jakýsi moskevský pravoslavný kněz to komentoval slovy: „když jsi ho neviděl zde na zemi, nemohl jsi ho vidět ani v nebi.“ Správná otázka po Ježíšovi na pravici Boží tedy není „kde“, ale „jak“ a „proč“, vždyť „pravice Boží – což to není všude?“ jak řekl Martin Luther na adresu blouznivců, kteří popírali přítomnost Pána Ježíše ve Večeři Páně právě argumentem, jakoby Kristus kamsi odletěl jako létající talíř nějakých ufonů. Ježíš na pravici Otce, jako Pán celého světa a kosmu nám přesto může být přítomen různým způsobem. Ten nejmarkantnější, kdy ho „uvidí každé oko, i ti, kdo ho probodli“, tedy i ignoranti a nepřátelé, si vyhradil až pro konec času, závěr dějin. Přesto je ale s námi způsobem, který neruší naši svobodu se pro něj ve víře [naději a lásce] rozhodnout – v církvi, která nemá jiné zbraně než slovo, Ducha a svátosti, ve slovech evangelia a v důvěrném rozhovoru modlitby, v eucharistických darech chleba a vína, v každém bližním člověku. Tady všude se můžeme se Vzkříšeným setkat, dotknout se jeho uzdravujících ran, stolovat s ním – ostatně (taková perlička) událost nanebevstoupení, jak ji popisují Skutky začíná, jak jsme slyšeli, když s nimi byl u stolu, (Sk 1:4 ČEP) když s nimi společně jedl (KMS).
Proto je také naším úkolem ne koukat do nebe, ať už vyjeveně jako učedníci nebo nadutě a pochybovačně jako Jurij Gagarin, ale radostně a „vyzbrojení mocí z výsosti“ se rozběhnout do světa šířit dobrou zprávu evangelia. A Kristus, obhajující nás na [všudypřítomné] pravici Otce, s námi přesto bude „po všechny dny až do skonání věků.“