V dnešních biblických čteních jsme slyšeli dva texty o uzdravení malomocného, dva příběhy lidí znetvořených zlou nemocí, kteří se setkali s Božím zachraňujícím dotykem. Příběhy syrského Naamána i bezejmeného malomocného z evangelia mají mnoho společného, v mnohém se také liší. Možná bude dobré, když si oba dva dáme vedle sebe a společně se nad nimi zamyslíme, snad z toho pro nás vyplyne nějaké poučení.
Být ve starém Izraeli malomocný, to nebyla žádná velká legrace. Diagnóza malomocenství (což mohla být jak ona známá, hrůzu nahánějící, lepra, při které z člověka opadáva kůže a maso, tak i jiná podobná kožní choroba) znamenala vedle fyzického strádání také jakousi „společenskou popravu“. Náboženské předpisy takového člověka prohlásily za nečistého a vyloučily ho z izraelské pospolitosti. Nemocný musel pobývat „mimo tábor“, čili stranou ostatních lidí, v izolaci, v jakési primitivní karanténě, upozorňovat na sebe ostudným voláním: „Nečistý! Nečistý!“ a spoléhat na to, že mu soucitné duše někde nechají něco k snědku. Z jiných míst evangelia víme, že se malomocní sdružovali i do různých bizarních komunit, kde společné utrpení a úděl najednou stíralo mezilidské hradby – Žid, Samařan či Galilejec byli najednou „na jedné lodi.“
Náš první pacient, Naamán, je na začátku tak trochu „z obliga“. Není to Izraelec, ale Syřan či Aramejec a židovské náboženského předpisy se ho netýkají a k Židům asi ani velké sympatie nechová, mezi jeho zemí a Izraelem dojde čas od času k nějakému tomu vojenskému incidentu. A tak může alespoň stonat ve svém domě, není nikam vykazován, nemusí halekat ponižující informaci o nečistotě. Ale ani tak mu není hej – on, velký pohlavár a vysoce postavený aramejský „lampasák“, je postižen ošklivou chorobou a ani jeho moc, ani jeho bohatství, ani jeho metály, ani konexe ke králi nemohou zabránit tomu, aby se z něho postupem času nestávala živá mrtvola odpuzujícího vzhledu.
A tu mu malá židovská dívenka, kterou uloupil na nějaké válečné akci, poradí, že v její vlasti žije prorok, který by mohl Naamánův problém vyřešit. Jeho stav se nelepší a tak se jako tonoucí stébla chytí i této možnosti. A protože je pro svého vládce důležitým mužem, rozbíhá se ihned dobová diplomacie na nejvyšší úrovni. Syrský vládce Ben-hadad okamžitě napíše svému izraelskému protějšku, králi Jehoramovi, ať zařídí uzdravení jeho generála. V dobových představách izraelského okolí byl král, pokud už to rovnou nebyl místní bůh, zároveň alespoň nejvyšším knězem, který měl kompetenci manipulovat přírodními silami stejně dobře jako politikou. A tak se zdál syrskému králi tou nejvhodnější osobou, která by Naamána vyléčila. Koneckonců, i dnes, když by se měl u nás léčit zahraniční potentát, nepovezou ho do okresního špitálu, ale do nějaké vládní léčebny pro papaláše, k nějakému dr. Pafkovi apod.
Izraelskému vládci se tento požadavek ovšem příliš nezamlouvá. Ačkoliv asi nebyl nijak zvlášť zbožný, přeci jen znal své místo a hranice svých možností. V tomto šíleném požadavku nevyzpytatelného souseda bude určitě nějaká kulišárna, nějaká provokace – nevyřeším nesplnitelný úkol a bude následovat odveta; izraelský král nechce prokázat dobrou vůli – to je docela dobrá záminka.
Z depresí a černých úvah ho vytrhne vzkaz od proroka Elizea – u tebe je na špatné adrese, pošli ho za mnou. A tak se Naamán se vší svojí parádou kodrcá do nějakého zapadákova k prorokově chalupě. A když už se dokodrcá, tak ten nezdvořák Elizeus ani nevytáhne paty z domu, ani se nenamáhá aby si ho prohlédl, natož prováděl nějaké velkolepé uzdravovací kejkle – jen mu pošle vzkaz: „jdi se opláchnout támhle do Jordánu“. Naamán i ve své nemoci dál zůstává papalášem, který není zvyklý na takové jednání a tak se hned urazí: copak jsem vážil tuto cestu, aby se mne pan prorok štítil a poslal mne namáčet se ve vodě? To jsem mohl udělat u nás doma v Sýrii, beztak tam máme lepší řeky než je tady ta špinavá izraelská stoka.
Naamánovi služebníci jsou ale naštěstí rozumnější než jejich pán a Naamán je alespoň tak rozumný, aby si nakonec dal říct. A prorokova kúra zafunguje, po živé mrtvole není ani památky. V pokračování příběhu, které jsme neslyšeli, změní Naamán radikálně názor nejen na proroka, ale i na jeho Boha.
Nemocný, který se setkává s Ježíšem, asi žádná velká celebrita nebyl. Ani nevíme jak se jmenoval. A i kdyby jako zdravý nakrásně něco znamenal, malomocenství a náboženské předpisy ho postavily mimo hru. Ve srovnání s arogantním a urážlivým Naamánem nás může zaujmout jeho pokora a respekt. Nejenže se Ježíšovi klaní, vzdává mu božskou poctu, ale dokonce i možnost svého uzdravení vkládá (byť s nadějí a touhou) do Ježíšova rozhodnutí. Pane, vím, že mne můžeš uzdravit, když budeš chtít. Buď vůle tvá. A Ježíš chce, soucítí s ním, vstupuje do jeho situace, ocitá se s ním také „na jedné lodi“. A prolamuje bariéru náboženských předpisů i lidského odporu k nemocnému a dotýká se ho. Nezůstává „ve svém domě“ jako Elizeus, který syrskému ješitovi naznačuje, že tady v Izraeli není velkým papalášem, ale nečistým leprákem. Ježíšův malomocný lekci z pokory nepotřebuje, on ve víře poznává, že jeho jedinou nadějí na návrat mezi ostatní lidi je Ježíšovo slitování.
Církev už od počátku tušila, že v Ježíšových uzdravujících příbězích je skryto znamení mnohem zásadnějšího uzdravení: uzdravení našeho nemocného vztahu s Bohem a bližními. Proto v příbězích o malomocných můžeme najít řadu paralel i ke svému duchovnímu životu a svým vztahům ke Kristovým nejmenším sourozencům. Hřích je v podstatě také takové malomocenství duše: vylučuje nás ze společenství s Bohem, odcizuje nás ostatním lidem, rozkládá naši vlastní bytost. Třebaže ve svých vlastních světech můžeme leccos znamenat a lecčím se pyšnit, v Božím světě zůstáváme jen těmi nečistými lepráky. Určitě ideálním postojem v takovém případě je postoj malomocného z evangelia – na nic si nehrát, vše svěřit do rukou Ježíše Krista. Ale, nejsme někdy spíše podobni hlavnímu hrdinovi toho starozákonního příběhu? Neočekáváme pomoc jen od těch, které pokládáme za sobě rovné? Nepředepisujeme Bohu, jakým způsobem má řešit naše problémy a selhání, tak jako Naamán chtěl předepisovat Elizeovi, jak má nad ním mávat rukama? A nedomníváme se na to, že naše krásné a čisté toleranční tradice, národovectví, písmáctví a mudrlantství jsou všelékem na všechny naše neduhy, tak jako si to myslel Naamán o „svých“ damašských řekách Abaně a Farfaru? Nepotřebujeme se někdy očistit v tom napohled „horším“ Jordánu, který teče třeba trochu někde jinde?
Bůh chtěl v dnešních biblických textech uzdravit jak Naamána, tak bezejmenného galilejského malomocného. Jejich cesty k uzdravení ovšem byly různé. Cesta pokorného a důvěřivého malomocného, který se setkal s Ježíšem, byla krátká a přímá: Chci, buď čist. Cesta syrského Naamána, který jen pomalu a neochotně uznával realitu své situace, byla klikatá a dlouhá – plná slepých uliček a nutností několikrát změnit postoj. Na tuto cestu mu ale svítila víra druhých, i když z pohledu jeho společenského postavení bezvýznamných lidí – víra malého židovského děvčátka na začátku i víra jeho služebníků u Elizeovy chartče. A víra, nejen uzdravení z nemoci je i na konci této Naamánovy cesty: Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli (2Kr 5:15). A to je dobrá zpráva nejen pro ty, kdo jsou vůči Bohu brzprostředně a důvěřivě otevření, ale i pro všechny Naamány, jejichž cesta k Bohu bývá všelijak různě složitá a křivolaká.