V dnešních biblických textech (ve čtení ze SZ a v evangeliu) jsme slyšeli dva příběhy o podivuhodném nasycení velkého množství lidí z malého množství potravy – příběh proroka Elizea z 2Král. 4 a vyprávění o Ježíšově nasycení pěti tisíců ve verzi podle Jana.
Na první pohled (či poslech) to může působit skoro jako pěkná pohádka typu „hrnečku, vař!“; člověk by mohl jen litovat, že se takové zázraky nedějí dnes a denně, to by bylo hned po celosvětovém problému hladu, děti v Africe by přestaly mít nafouklá bříška, lidé by nestonali a neumírali z podvýživy.
Bibličtí autoři vedení Duchem Božím však tyto texty nesepsali proto, abychom obdivovali zázraky svatých mužů nebo želeli toho, že nejdou (tak jako pokusy přírodovědců) zopakovat, kdykoliv by si to člověk přál, se stejným výsledkem. Izraelský letopisec ani evangelista Jan také nejsou reportéři bulvárních denníků nebo komerční televize, kteří by chtěli senzacechtivou zprávou na chvíli vytrhnout své čtenáře či diváky z nudné šedi jejich života. Oba texty nám chtějí vypovědět něco o Bohu, nebo přesněji o vztahu Boha a člověka, a proto je také máme v Bibli a čteme je v kostele.
Oba příběhy mají mnoho společného: kromě samotného zázraku je to také snaha hlavních hrdinů zapojit do děje (jak se říká) „lidský faktor“, vtáhnout do hry někoho z „publika“; Elizeus ani Ježíš nekonají div nasycení jen před očima pasivně přihlížejícího davu, ale vždy zapojí jako pomocníky, „asistenty“ někoho, kdo by pak s nimi musel nést případné riziko ostudy z blamáže, kdyby to náhodou nevyšlo – Elizeus zapojuje svého nejmenovaného pobočníka, Ježíš u Jana apoštola Filipa a u ostatních evangelistů všechny učedníky: „Dejte vy jim najíst“. V obou případech je na začátku pomoci člověk, kterého bychom v dobových souvislostech mohli pokládat za bezvýznamného: u Ježíše je to nějaký chlapec, v Elizeově příběhu nějaký bezejmenný muž ze snad pohanské Baal-šariši, zkrátka někdo, komu bychom jako doboví čtenáři autora Boží věc opravdu nesvěřili. V obou případech lidé jedli a ještě zůstalo; nadbytek a „plýtvání“ podtrhují Boží velkorysost.
Je tu však také řada rozdílů: Elizeus div nečiní z vlastního popudu a vlastní mocí, známou prorockou frází „toto praví Hospodin“, zdůrazňuje Boží chtění a Boží iniciativu, jíž je on nástrojem. Ježíš nepotřebuje říkat „toto praví Hospodin“, neboť v jeho případě Bůh jedná přímo v jeho osobě. A přesto divy, které činí, jsou znamením toho, že vše co koná, koná v jednotě s Otcem, jak on sám říká: já a Otec jedno jsme, všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje.
Při četbě Janovy verze zprávy o nasycení pěti tisíců nás může oslovit ještě jedna, na pohled nenápadná okolnost: čtvrtý evangelista uvádí, že se tak stalo v blízkosti židovských velikonočních svátků. Ano, Velikonoce nám poskytují pravý „výkladový klíč“ k tomuto příběhu. Evangelijní příběh není izolovaným „zázrakem pro zázrak“, ale názorně ukazuje co to znamená vysvobození a spása, a také to, že jsme předmětem Boží péče, abychom nezemdleli na cestě do jeho království. Židovskému čtenáři to jistě připomene zázrak manny na poušti po vyjítí z Egypta a zvláště ve světle následného rozhovoru Ježíše s farizeji o pravém chlebu z nebe v tom můžeme zaslechnout téma Večeře Páně: když evangelista popisuje co Ježíš konal, píše že tedy vzal (ty chleby), a když vzdal díky, rozdával učedníkům – to jsou slova, která známe z ustanovení Eucharistie, velkého Díkůvzdání; je zajímavé, že potom dále v textu, v popisu jak zvědavci doslova pronásledují a honí Ježíše se evangelista na místo této událost odvolává jako na místo kde jedli chléb, když Pán vzdal díky. Že je nasycení zástupu předobrazem toho, jak Ježíš vydává sám sebe, si můžeme povšimnout ještě z jednoho malého detailu: evangelista Jan ze čtveřice známých slov o chlebu vynechává zmínku, že by Ježíš chléb „lámal“, což souvisí s Janovým důrazem, že v pašijích, na kříži se Ježíšovo tělo nelámalo, aby se naplnila slova Písma: ani kost mu nebude zlomena.
Biblický příběh nám ukazuje, že se Bůh do svého díla spásy snaží zapojit také nás, Kristovy učedníky. I když Boží království roste bez cizí pomoci, jako to klíčící semínko, přesto po nás Ježíš chce, abychom pro jeho rozšíření šli také s kůží na trh. I ten neznámý z Baal-šališi na jedné straně tím, že přinesl své prvotiny, tedy to, co patří Bohu, vyjádřil důvěru, že v situaci hladu jen Bůh může pomoci, na druhé straně s tím přichází k Elizeovi, „muži Božímu“, který je v tomto světě Hospodinovými ústy i Hospodinovýma rukama. Podobnýma „Božíma rukama“ v tomto světě jsme i my, křesťané, proto nám Kristus říká: „dejte vy jim najíst.“ Zvěst Bible nás ale může také povzbudit, v tom, že Bůh dokáže udělat veliké věci i z mála, z našich skrovných prostředků, pokud mu je dáme plně k dispozici, a že i zdánlivě nedůležitá postava jako malý chlapec nebo polopohanský přivandrovalec se může stát důležitou součástí velkého Božího plánu. A tak mi také nezbývá než přát, aby i z malých a nedokonalých slov tohoto kázání ve vás Pán Bůh udělal velké věci, ze kterých zbude hojnost požehnání i pro jiné, pro ty se kterými se setkáváte ve svém denním životě, tak jako zbylo z klukovy svačiny, která prošla Ježíšovýma rukama, dvanáct plných košů nad to, co bylo potřeba k nakrmení pěti tisíc hladových mužských krků, ženy a děti ani nepočítaje.