O svátku Letnic, seslání Ducha svatého, někdy theologové říkají, že se jedná o jakési narozeniny církve; čteme-li dvojdílo evangelisty Lukáše, tedy jeho evangelium a Skutky apoštolské, opravdu to tak vypadá. V první kapitole evangelia je Duch svatý u začátku Ježíšova pozemského příběhu, u zvěstování Panně Marii, a když otevřeme na prvních stránkách knihu Skutků, čteme tam o tom úžasném rozjezdu Božího díla, Kristovi učedníci jakoby se proměnili, z nechápavých a bázlivých troubů jsou najednou odvážní Boží svědkové a hlasatelé dobré zprávy; je to jakési „evangelium reloaded“, nový start Ježíšova příběhu v příběhu jeho církve – a zase je u toho Duch svatý. Dlužno říci, že jiní theologové říkají, že církev se narodila o Velikonocích; šalamounsky to vyřešil sv. Jan, který dal Velikonoce a Letnice do jednoho dne, abychom si uvědomili že jedno bez druhého nemůže být, Lukáš nám to nechal pěkně rozdělené, abychom si oboje mohli připomenout samostatně a pěkně (jak on sám říká) „po pořádku“ si to promyslet.
Dnes, po téměř dvou tisících letech pohled na církev leckde není tak optimistický jako v Lukášově díle. Zažloutlé kartoteční lístky, které zbyly po těch, co se ve sboru již desítky let neukázali, prázdné lavice a nejistý tápavý zpěv v kostelích, které kdysi přeplněné hřměly k oslavě Boží, sbory a farnosti, kde již poslední „zhasnul a zavřel krám“ - to vše připomíná spíše tristní obraz ze starozákonního čtení, který se ve vidění naskytl proroku Ezechielovi - pláň plnou suchých kostí, jakýsi neuspořádaný hřbitov minulosti, konečnou stanici toho, co kdysi bylo. Církev, která kdysi tvořila (ať už v evangelické, katolické či jiné podobě) samozřejmou součást života lidí této země a dotvářela krajinu štíhlými prsty věží vztyčenými k nebi, je dnes podivným nevítaným cizincem zaháněným za zdi svých budov, kde by měla nejraději zajít na úbytě a atmosféra uvnitř jakoby napovídala, že k tomu už ostatně nemá daleko.
V Ezechielově vidění ale nezůstává jen u obrazu této bizarní open air kostnice. „Mohou tyto kosti ožít?“, pokládá Bůh prorokovi sugestivní otázku. V jeho době bylo oněmi kostmi torzo izraelské pospolitosti, zbavené země a chrámu a utopené v moři mocensky se naparujícího kosmopolitního Babylona. I Ezechielovi se mohlo zdát, že to co se nepovedlo egyptskému faraonovi, totiž zničit Izrael, může se klidně povést jeho babylonským soupeřům v boji o světovládu. Hospodinův lid zanikne, rozplizne se v pohanském moři a jméno Boží už nebude nikde vzýváno, nanejvýš je bude znát jen pár archeologů, kteří je po tisíciletích někde vykopou a uloží do muzea vedle jiných starověkých bohů. My bychom ovšem, z dnešního odstupu, mohli Ezechielovi říci: ale ano, ovšemže mohou ožít – perský král Kýros dá Babyloňanům pořádnou nakládačku, Židům dovolí návrat do jejich země, znovu se postaví chrám a pak se v Božím lidu narodí Ježíš, Spasitel, a jeho učedníci přinesou známost jména Božího až do posledních končin země. Ano, jako správní generálové po bitvě bychom mohli na otázku po Ezechielových kostech odpovědět rozhodné „ano“. Ale co naše vlastní údolí s kostmi? Jak bychom odpověděli my, kdyby se nás Bůh zeptal? Zmohli bychom se alespoň na to prorokovo: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ ?
Obraz, který se prorokovi naskytne pak, vypadá jak scéna z nějakého surrealistického horroru nebo drogové halucinace. Kosti skáčou jedna k druhé, spojují se vazivem, obalují masem, pokrývají kůží, už z nich jsou kompletní těla. Zdá se, že už je vyhráno, ale jen napolovic, z kostí už je zase člověk, ale ještě mu něco chybí, tělo je úplné, ale mrtvé, chybí mu život, dech, respektive duch – je zajímavé a význačné, že pro oboje (dech/duch) je v obou biblických jazycích, hebrejštině i řečtině, jen jedno slovo. Teprve poté, co je dán dech/duch, těla ožijí a že jich je najednou taková síla!
Tento obraz znovuoživení nám připomíná slovo, které se dnes v církvi často skloňuje: revitalizace čili jakési „znovuoživení“ sborů či církve. Vymýšlejí se programy a strategie, zvou se cizí odborníci, kteří vědí jak na to, jak zotavit choré údy Kristova těla. Ne, že bychom nedělali řadu lidských chyb, se kterými by nám čas od času nemohl pomoci někdo s nadhledem a trochou zkušeností. Ale skutečnou a podstatnou revitalizaci, znovuoživení může provést jen Bůh svým Duchem, i když se nad jeho metodou můžeme zamyslet a lecčemu se přiučit. Například vidět, jak začíná tím, že se kosti k sobě přibližují, překonávají vzdálenosti mezi sebou – kdyby každá zůstala na svém místě, nikdy by tělo nedaly dohromady. Ale to, čím se nakonec spojí do jednoho celku, není z nich, ale z vnějšku, shůry, chcete-li. Můžeme také vidět, že leckteré sbory nebo církve mohou z vnějšího pohledu, třeba po organizační stránce vypadat téměř dokonale, všechno může do sebe perfektně zapadat a šlapat – a přitom jim může chybět z pohledu Božího to zásadní – Boží duch; jsou jako to tělo, napohled hotové a kompletní a přesto neživé. Znovu oživit církev může jen Bůh, bez jeho díla jsou sebelepší programy a strategie nanic.
A přesto je tu místo i pro člověka, prorok není jen pasivním divákem celého vidění, ale je do něj zapojen, zaangažován. Prorokuj, říká Bůh dvakrát Ezechielovi, oznamuj moji vůli, mé slovo, mluv, co jsi slyšel ode mne. Podobně i ve velkém obrácení tří tisíců o Letnicích má nezastupitelnou roli apoštol Petr svým kázáním evangelia. Fyzicky mrtví lidé nemohou nic slyšet, ale duchovní mrtvoly ze starozákonního obrazu ano, pokud se pro ně druhý člověk stane živým hlasem evangelia. Prorok se nemá pokoušet Božího Ducha nahradit, nemá sám slepovat kostičky jako dr. Frankenstein svého homunkula; má oznamovat co mu bylo Bohem uloženo, má svědčit o tom co viděl a slyšel.
Církev neobnoví manažerské fígle, rance peněz od sponzorů ani množství společenských aktivit. Ale při obou „narozeninách“ Církve, velikonočních i svatodušních, si můžeme připomenout to, co bylo u jejího počátku. Na obě zřídla církve – z „krve a vody“, oběti Velikonoc a duchovních darů Letnic upozorňují různá obnovná hnutí, třeba charismatická nebo svátostná a liturgická obnova. Možná příčiny neúspěchu podobných spočívají v tom, že takováto hnutí ráda své vlastní východisko trošku absolutizují a pak se stanou trochu samoúčelnými a pro zbytek církve k nepotřebě, jak jsme to třeba viděli na hnutí charismatiků. Možná by nám pomohlo trochu toho janovského pohledu, že nemůže být Letnic bez Velikonoc a naopak Velikonoce bez Letnic, bez díla Ducha by byly jaksi neúplné; že organické spojení církve s jejím zakladatelem skrze vodu křtu a lámaný chléb a prorocké slovo pronášené v moci Ducha do dané situace se vzájemně doplňují a potřebují. A to co by měly mít veškerá obnovná úsilí společné a u čeho by se mělo začít, tím je role modlitby – to co nám zůstane, i kdybychom přišli o kostely, faráře a třeba i tu Bibli. Modlitba, rozhovor s Bohem – tam je začátek každé skutečné obnovy a „znovuoživení“ církve, které může způsobit jen Bůh skrze svého Ducha.
Přijď Duchu svatý, / naplň srdce svých věrných / a zapal v nich oheň své lásky.