Bratři a sestry, přátelé v Pánu Ježíši Kristu..
… a nebo bych vlastně dnes mohl říct: milované děti Boží;
jak jsme to slyšeli v dnešním úryvku z Janova listu: „Milovaní, nyní jsme děti Boží“; „byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi“. To je jistě velká a nádherná věc, být takto osloven, a to přímo od apoštola Jana, který měl řadu věcí tak říkajíc, z první ruky.
Co to ale znamená, být Božím dítětem? Mohli bychom říci, že každý člověk, možná každé stvoření je v určitém smyslu dítětem Božím, protože Pán Bůh jako Stvořitel má „na svědomí“ každého človíčka, i když mu v tom my lidé jako rodičové vydatně pomáháme. V tomto smyslu jsou ochotni vidět Pána Boha jako Otce i nekřesťané a všelijak roztodivně nebo neurčitě náboženští lidé: například německý básník Schiller napsal známou Ódu na radost, zhudebněnou od Beethovena, ve které píše, že všichni lidé bratry jsou, protože mají kdesi nahoře nad hvězdami dobrotivého Otce v nebesích. To se nám promítlo do různých idejí lidských práv a svobod i v dnešním zesvětštělém a bezbožném světě, všichni máme stejná práva podle hesel „svoboda, rovnost, bratrství“, jen ten dobrotivý Otec nad hvězdami se kamsi vypařil, takže nějak není jisté, na základě čeho jsme vlastně ti sourozenci v tom svobodném a rovném bratrství.
Sv. Jan však má na mysli jiné Boží dětství. Když si vzpomeneme na vánoční evangelium, vybaví se nám věta od stejného autora: Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno (J 1:12). Tady znamená stát se Božím dítětem přijmout toho, kterého poslal, Ježíše Krista, a věřit v jeho jméno. Nebo jinými jinak: znovu se narodit z vody a z Ducha, myšlenka, která vrtala hlavou starému Nikodémovi. Narodit se z vody a z Ducha znamená ve víře a křtu přijmout Boží odpuštění, tuto „pravomoc stát se Božími dětmi“. Vzpomeňme si, jak apoštol Petr oslovuje nově pokřtěné křesťany jako nově narozené děti, jak jsme to slyšeli ve vstupním verši minulé neděle.
Stav, kdy Pán Bůh otcovsky miluje lidi, ale oni se k němu nehlásí, odcizili se mu, trochu připomíná nefunkční rodinu – vím, ke komu patřím, kdo mne zplodil, kdo jsou moji rodiče – ale není mezi námi žádný vztah, nemluvíme spolu. Fungující rodina, to je ale prostředí kde vztah je, kde panuje důvěra, kde rodiče dávají svou lásku dětem tím, že se o ně starají, a děti rodičům tím, že se jim snaží dělat radost. A takovouto fungující rodinu by Pán Bůh měl rád i z nás lidí, abychom s ním i se sebou navzájem měli nějaký vztah, abychom spolu mluvili. A k tomu „zprovoznění“ fungující rodiny zvolil takový zvláštní prostředek: daroval nám sourozence ve svém Synu, který se stal člověkem a naším bratrem. I to je jev, který známe z rodinného života – když jsme si nerozuměli s rodiči, nedokázali jsme s nimi hovořit o svých trablech, stával se často naším důvěrníkem nebo prostředníkem ne ten, kdo stál nad námi, ale ten, kdo byl vedle nás – brácha nebo sestra. Řecký církevní otec Athanasius to vyjádřil známou a citovanou větou: „Bůh se stal dítětem lidským, aby se člověk mohl stát dítětem Božím.“
A tím vztahem, který z nás a Pána Boha udělá fungující rodinu je víra; že víra je vztah k Pánu Bohu, to vám řekne každé dítě, které dnes chodí do náboženství. V tomto vztahu víry je podobně jako v rodině, zcela zásadní věcí důvěra. V tom je právě ta část víry, která nám dává spásu, záchranu, jak to zdůraznil Martin Luther. Bavil jsem se s jedním římskokatolickým bratrem, který reformaci kritizoval a pokoušel se prvek důvěry z víry vyloučit; musel jsem mu nakonec ukázat, jak otřesně a absurdně by zněly některé výroky Pána Ježíše z evangelia, kdybychom důvěru z víry škrtli a ponechali pouze rozumové poznání a přitakání k němu – takovou „víru“ mají podle Bible i démoni, a přesto se třesou strachy. Pro fungující vztah žádá Pán Bůh důvěru od nás, ale zároveň ji projevuje i směrem k nám, tím že nám dává jako dar novou šanci (daroval nám lásku, jak jsme četli), i když jsme ho mnohokrát zklamali a v různých věcech asi ještě zklameme.
V listu Římanům (8:15) píše apoštol Pavel, že jste nepřijali ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Křesťan je vůči Bohu v takovém zvláštním postavení: je zároveň jeho služebníkem (doslova oním „otrokem“) ale i jeho dítětem, Ježíš Kristus je náš Pán, ale zároveň i náš bratr. Toho si také povšimnul již zmíněný dr. Luther, když píše o zvláštním paradoxu křesťana, který je „od všech svobodný a zároveň služebníkem všech“. Povolání ke službě je povolání k následování Ježíše, jak on sám to říká v diskusi při poslední večeři nad umýváním nohou. Ale toto povolání ke službě neznamená, že máme mít onoho ducha otroctví, jak o něm mluví sv. Pavel (mnozí věřící ho bohužel mají, ne nadarmo se filosof Nietzche posmíval církevníkům své doby, že mají „otrockého ducha“ a „otrockou morálku“). I ve službě všem si máme zachovat onoho Ducha synovství, hrdost a radost Božích dětí, ve které smíme k Bohu volat jako k Otci.
Jsou ovšem situace, kdy se příliš radostně, hrdě a „synovsky“ necítíme. Apoštol ve svém listě poukazuje na určitou nehotovost, ještě nevyšlo najevo, co budeme, ještě nevidíme Boha takového, jaký je, ještě mu nejsme podobní. Na co se ale můžeme spoléhat, je toto právo být Božím dítětem, kterým jsme nezávisle na svých trápeních a selháních, pro věrnost a zásluhy Pána Ježíše Krista.
Být milovaným Božím dítětem je dar, ale také výzva. Řekli jsme si, že ve fungující rodině děti dávají najevo svůj vztah k rodičům tím, že se jim snaží dělat radost, i když to samozřejmě materiálně nemůže vyvážit péči, kterou jim rodiče věnují. Také křesťan, který se raduje z Božího synovství, má usilovat o to, aby se líbil Bohu a dělal mu radost, aby (jak píše Jan ve svém listě) usiloval být čistý, tak jako on je čistý. To ne jako zásluhu, ale právě jako odpověď víry na Boží dar v Kristu. Láska a spravedlivé jednání nás bez vztahu víry nespasí, nezachrání, ale přesto jsou jeho ovocem, něčím co ukazuje, jak moc vztah s Bohem míníme vážně. I naše reformační vyznání říkají, že ospravedlňující víra nikdy nebývá sama, ale stále je obklopená láskou a nadějí, že naději a lásku k sobě připojuje a tyto jsou k ní připojeny nezbytně, ačkoliv nejsou jako takové příčinou spásy; víra není slučitelná s předsevzetím k hřešení a jednání proti svědomí (FC 3:11). Ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost - tak jako on je spravedlivý. Podle našich činů se pozná, zda se podobáme Kristu, který žil v souladu s Boží vůlí.
Milované děti Boží, žijte ve svobodě, ke které nás Kristus vykoupil, žijte v odvaze, která pramení z velikonoční zvěsti o jeho vzkříšení a z naděje na jeho příchod ve slávě. A v této naději se vyhýbejte se všemu zlu, protože i Kristus je čistý a bez poskvrny. Kéž je i naše „rodina víry“ naplněná důvěrou a radostí.