Když si v evangeliu čteme o tom, jak Pán Ježíš předpovídá své utrpení a jak na to jeho učedníci následně reagují, nemůžeme se ubránit určitému pocitu, jakoby z těch jeho slov slyšeli jen něco a toho se potom chytli, zbytek pustili jedním uchem tam a druhým ven. Takové trochu výběrové poslouchání – slyším jen to, co slyšet chci, na co jsem zrovna naladěn, čemu rozumím. Když Pán Ježíš poprvé předpovídá, že bude trpět, bude zabit, ale po třech dnech vstane z mrtvých, slyší apoštol Petr jakoby jen první polovinu: „bude trpět, bude zabit“ a tak vyletí jako čertík z krabičky: „ne, to se nesmí stát!“ Zvěst o vzkříšení jakoby přeslechnul nebo nepochopil. Víme, že mu Ježíš pak vynadal, ne do čertíka, ale do pořádného čerta satanáše, „vidíš to jen z té lidské stránky a ne z Boží.“ Dnes Jakub a Jan vypadají, jakoby slyšeli pro změnu tu lepší část, tu o vzkříšení, o slávě; rádi by se také ohřáli pěkně v jejím výsluní, jeden po pravici, druhý po levici. Kříž, utrpení – to jakoby se ocitlo kdesi ve slepé skvrně, v „mrtvém úhlu“ jak říkají motoristé, mimo zorné pole obou učedníků. Výsledkem je zvláštní nesoulad: Ježíš, který zde prorocky líčí příběh svého utrpení, vlastně takové malé pašije v šesti dějstvích – a proti tomu kariéristické ambice dvou apoštolů, kterým je málo přestava, že by s ostatními seděli na 12 trůnech a soudili kmeny Izraele, ale za jejich zády si ještě chtějí domluvit lepší „flek“, zajímavější, exkluzívnější a prestižnější posty než ostatní.
Můžeme se připojit k ostatním deseti apoštolům a koukat se na ty dva rozmrzele a přes prsty, na ty dva sobce, kteří se chtěli udělat pro sebe a, ať už sami nebo prostřednictvím své matky, hráli své vlastní hry a kuli pikle. Můžeme kroutit hlavou nad tím, jaktože tito dva, Jakub a Jan – stejně jako již zmíněný Petr, který také patřil do nejužšího kroužku učedníků – nechápali význam Ježíšovy řeči a takhle hloupě na ni reagovali. Jako generálové po bitvě to máme ostatně docela snadné. Ale Ježíš, přestože jim nevyhoví tak, jak by si představovali, jim tentokrát nenadává do satanů, jako tehdy Petrovi. Jen vysvětluje jak se věci mají.
Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Tato Ježíšova slova mohou znít hrozivě – kalich je v Bibli častým obrazem nějakých pohrom, proroci připomínají „kalich rozhořčení“ (ČEP) resp. „prchlivosti“ (KB, Iz 51:17, Jer 25:15), kalich „úděsu a zpustošení“ (Ez 23:33), kalich, který reprezentuje nevyhnutelný osud. Vždyť i Pán Ježíš se modlí v Getsemane: Odejmi ode mne tento kalich. Rovněž křest, doslova „ponoření do něčeho“ (když si odmyslíme technický termín pro svátost a přestavíme si původní význam) asociuje ona česká obrazná rčení „být do něčeho namočen“, „vězet v tom až po uši.“ Na Ježíšovu otázku, zda to všechno mohou podstoupit, odpovídají bratři Zebedeovi velmi sebevědomě: můžeme, jasan, samozřejmě, jawohl! Jak ironické potom bude, když Ježíš bude „tento kalich“ přijímat v Getsemane a oba učedníci přitom budou spát jako dudci – stejně jako Petr, který nejprve volal „to se nesmí stát“ a pak dokonce za Ježíše nabízel svůj život – a nakonec také zaspal, také se s ostatními rozutekl a ještě Ježíše třikrát zapřel. Ten kalich a křest může také znamenat budoucí pronásledování pro víru v Ježíše, jak o tom svědčí Skutky apoštolů (Jakub to odskákal jako první, Sk 12) – jen ti dva natvrdlí si to ještě neumějí dát dohromady.
Ježíšova slova ale nutně nemusejí být (jen) výhružným varováním. Ponoření, nebo chceme-li, křest, a kalich, nám mohou připomínat nejen Kristovo utrpení, do něhož jsou „namočeni“ i jeho učedníci (neboť učedník není nad svého Pána) ale také milost, jak ji vyjadřují prostředky milosti od Krista ustanovené: „ponoření“ a „kalich“, tedy svátosti křtu a Eucharistie. Apoštol Pavel píše v listu Římanům (6:3-4): Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. A znovu v listu Kolosským: S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých (Kol 2:12)
„Křtem“ a „kalichem“ tedy vstupujeme do událostí, které Ježíš předpovídá na začátku dnešního evangelia: do Kristova utrpení a smrti, ale také do jeho vzkříšení; Ježíšovým „křtem“ a „kalichem“ jsme tedy s ním spojeni „ve zlém i dobrém“. Toto propojení s Kristem je důležitější než místa po pravici nebo po levici; „Dosti máš na mé milosti“, říká vzkříšený Pán svatému Pavlovi.
Ježíš dále, místo aby se připojil k samospravedlivému hněvu ostatních deseti apoštolů, nabízí jinou, „legálnější“ cestu jak vyniknout v Božím království: Žádné funkce a papalášství: kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, bude vaším služebníkem, a kdokoli by mezi vámi chtěl být první, bude otrokem všech. On sám k tomu nabízí svůj vlastní vzor: ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé, stal se tedy „otrokem všech“. Krásně o tom mluví dnešní epištolní čtení z listu Židům o Kristově velekněžské službě: Jakub a Jan se cpou do Ježíšovy slávy, ale Kristus sám si nepřisvojil slávu velekněze, [udělal to] ten, který mu řekl: "Ty jsi můj Syn; dnešního dne jsem tě zplodil,", Ježíš řekl buď otrokem všech – a sám se svojí obětí přinesenou v utrpení „stal všem ... původcem věčné záchrany,“ „nesl hřích mnohých“, jak svědčí prorok Izaiáš.
Ježíš tedy neodsuzuje touhu vyniknout, nechce, abys byl v církvi nebo ve společnosti jako “panenka v koutě, kde tě ráno nechali, tam večer najdou tě.“ Chce ji ale nasměrovat správným směrem, podle svého příkladu: kdo se chce stát velkým, buď služebníkem. Nabízí nám ale k tomu také pomoc, která je lepší než všechny prebendy, funkce a tituly: společenství se sebou v dobrém i zlém, společenství skrze křest a kalich.