Drazí přátelé v Ježíši Kristu,
dnešní den je pro nás křesťany nejvýznamnějším dnem církevního roku (alespoň pro nás křesťany na západě zeměkoule, pravoslavní a jiní východní bratři si to naplno užijou až za týden). Není divu. Kristova smrt a vzkříšení jsou z našeho pohledu nejdůležitější událostí světových dějin. Americký theolog slovenského původu Jaroslav Pelikán kdysi řekl známou větu: „Jestliže Kristus vstal z mrtvých, pak už nic jiného nemá smysl. Jestliže nevstal, pak také nic jiného nemá smysl.“ Chtěl tím vyjádřit zásadní důležitost vzkříšení Pána Ježíše jako základního kamene nového života – ať už ten život naplníme čímkoliv. Podobnou myšlenku vyjadřuje i sv. Pavel, když říká: Není-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí (1Kor 15:17.19). Křesťanství bez vzkříšení je k ničemu. My však, kdo zvěsti o Ježíšově vzkříšení věříme, se tento den radujeme a zpíváme radostné písně, protože víme, že všechny slavné letopočty, které jsme se učili v dějepise, jsou proti zmrtvýchvstání jen bezvýznamné epizody.
Jaké je to být nejubožejšími ze všech lidí, to si užili Ježíšovi učedníci a přátelé během Velikonoc, kdy byl Ježíš ukřižován. Pro statisíce poutníků v Jeruzalémě byly svátky důvodem k oslavě, ale malé skupince příznivců Ježíše Nazaretského se zhroutil svět. Nespravedlivý proces, kvapná poprava a kvapný pohřeb – hlavně aby už měli papaláši tuto nepříjemnou záležitost za sebou a mohli se věnovat organizování celonárodních oslav Boha podle svých vlastních představ. A aby Římané měli o jednu politickou rozbušku méně. A tak Ježíšovo tělo leží za velkým kulatým kamenem ve vypůjčeném hrobě a jeho učedníci jsou se rovněž skrývají, zavaleni „kameny“ svého strachu a zoufalství – někteří jsou zalezlí za zavřenými dveřmi, jiní „berou roha“, do Emauz, do Galileje, kamkoliv pryč. Jen nedělním ránem se k novému hrobu v zahradě plouží tři stíny – ženy balzamovačky-amatérky nakoupily příslušné propriety a jdou dodělat to, na co v předsvátečním chvatu už nezbyl čas: namazat a zabalit nebožtíka, možná se s ním ještě jednou a v trochu větším klidu rozloučit, vrýt si do paměti tvář zesnulého. Ještě že tu byl alespoň soucitný Josef z Arimatie, Ježíšovo tělo mohlo také skončit někde na mrchovišti v pověstném údolí synů Hinnomových, kde obvykle mrtvoly popravených končily. Takhle má alespoň nějaký hrob a zhroucený sen aspoň trochu důstojný pomníček. Ježíš sice řekl, že po třech dnech vstane z mrtvých, ale soudě podle nákupů balzámů tomu nikdo ani moc nevěří, nikdo nehlídkuje zvědavě u hrobu, aby zjistil zda vstane nebo ne.
Kdo nám odvalí kámen – to je teď jediná starost, kterou ženy mají. Z chlapů jsou teď jedna větší bábovka než druhá a několikametrákový, možná i tunový balvan je nad síly tří příslušnic slabšího pohlaví. V přeneseném smyslu se to podobá naší časté zkušenosti – když nám z obzoru zmizí výhled na zmrtvýchvstalého Krista, když pozapomeneme nebo jen chabě věříme jeho slovům: „Doufejte, já jsem přemohl svět“, vidíme jen kameny svých problémů, hříchů a ztroskotání, vlastními silami neodstranitelné překážky na cestě k tomu, co je nám drahé. Kdo mi „odvalí kámen“ jako jednotlivci, kdo nám „odvalí kámen“ jako církevnímu sboru v Česku 21. století – to mohou být otázky, na které můžeme ve velikonočním jitru najít odpověď.
Když Magdalena, Marie Jakubova a Salome dorazily k hrobce, našly kámen odvalený. A co víc, cíl jejich cesty, zmučené a halabala pohřbené Ježíšovo tělo tu není, všechno je úplně jinak než si představovaly, než alespoň trochu v koutku duše doufaly. Místo zesnulého Pána tu na polici pro tělo sedí jakýsi mladík v bílém rouchu a povzbudivě uklidňuje vyděšené ženy: „nebojte se, byl vzkříšen, není zde. Pojďte se podívat, pojďte si schválně sáhnout.“ Místo trosek nadějného snu tu je Boží posel, anděl, jak říkají ostatní evangelisté, Boží vizitka, která se vysmívá všem pokusům umlčet pravdu a nahradit ji vlastními představami.
Je-li pravda to, co říkají někteří biblisté, že osmým veršem Markovo evangelium původně končilo, mohlo by nás zaujmout, že evangelista nezanechal žádnou zprávu o tom, jak se ženy setkaly s Ježíšem v zahradě, ať už v podobě zahradníka či jiné – což nutně nemusí znamenat, že se to nestalo, spíš nám svým výběrem zaznamenaných událostí chce evangelista něco naznačit. Mladík vybízí ženy, aby vyřídily učedníkům, že pokud chtějí vidět vzkříšeného Ježíše, mají za ním vyrazit do Galileje. Ano, místo, kam se jít setkat se Vzkříšeným není Jeruzalém, tento „pupek světa“, jak byl vyobrazován na starých mapách, ale zastrčená Galilea s „méněcennými“ vyznavači Hospodina pomíchanými se všelijakými neznabohy a jinověrci, ona opovrhovaná „Galilea pohanů“. Galilea je zároveň místo, o kterém nám říká apoštol Petr ve svém kázání při Korneliově křtu, že „tam to všechno začalo“. Setkání se Vzkříšeným v Galileji tak naznačuje nový začátek, nejen pouhý happy end Ježíšova příběhu, ale „čerstvý restart“ Božího díla, pokračování Ježíšovy služby v moci jeho oběti a zmrtvýchvstání a v síle vylitého Ducha svatého. A uskutečňuje se často právě v těch nejzastrčenějších místech, tam odkud (podle mínění mnohých) „nevzejde nic dobrého“.
Ježíš vstal z mrtvých ne proto aby se pomstil svým protivníkům, jako různí falešní bohové ze starých nebo nových mýtů, nešel strašit nebo srovnat do latě Jidáše, Kaifáše nebo Piláta jako nějaký renovovaný Terminátor či jiný moderní pseudohrdina. Apoštol Petr ve svém kázání (prvním kázání adresovaném ne Židům, ale obráceným pohanům a tak můžeme říci, že i nám pohanokřesťanům) říká, že Bůh v Jeříši zvěstoval (doslova „evangelizoval“) pokoj a také vzkříšený Kristus říká u Jana svá první slova vystrašeným učedníkům: „Pokoj vám!“ Kornelius a ostatní bratři také slyší, že „skrze Ježíšovo jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří“. Sv. Pavel, který je právě ve stadiu přerodu z farizejského horlivce Šavla v Kristova apoštola, později napíše, že „Ježíš, náš Pán ... byl vzkříšen pro naše ospravedlnění“, ne pro naše odsouzení. Vzkříšení Kristovo není pouhé přihlášení se či přiznání Boží k Ježíšovi, jakési razítko v Ježíšově mesiášské legitimaci. Vzkříšením Bůh Krista přímo ospravedlňuje; prohlašuje za spravedlivého toho, který nesl hřích světa. A my, podobně jako Kornelius a jeho rodina a přátelé, můžeme získat podíl na tomto ospravedlnění skrze víru a křest.
V listu Kolosským říká Pavel: zemřeli jste, a váš život je skryt s Kristem v Bohu. Podobně jako samotný div Kristova vzkříšení zůstal utajen lidským očím, vidíme jen posla, jen to co nám Bůh chce říci, co chce abychom věděli, tak i náš nový život je skryt, na první pohled se nelišíme příliš od světa kolem, a přesto je tu něco nového. Vzkříšeného Krista však musíme hledat tam, kde chce být nalezen – třeba i v zapadlé Galileji i ve všech svých „zašívácích“, kam se často ve své malomyslnosti schováváme. Kéž vás radost ze setkání s ním naplňuje nejen po dobu svátků. Kéž „anděl kámen odvalí“ i těm, kdo se s Božím pokojem a odpuštěním ještě nikdy nesetkali.