„Hlavní věcí je, aby hlavní věc byla hlavní věcí“ - tento výrok, který jsem jednou slyšel kohosi citovat, by mohl být dost dobře shrnujícím vystižením dnešních biblických čtení. V evangeliu, které jsme právě slyšeli, se ptá zákoník Pána Ježíše: Které přikázání je první ze všech? (přední, hlavní...) Co je tou nejdůležitější ze „směrovek ke svobodě“, jak charakterizoval soubor Božích přikázání ve své známé knize prof. J. M. Lochmann? Co je tou hlavní věcí v životní orientaci, v lidském myšlení, mluvení a jednání? Láska, „Miluj“, mohli bychom odpovědět jako Ježíš v evangeliu – miluj Boha celou svojí bytostí a svého bližního jako sám sebe. Láska jako klíč ke všemu ostatnímu, co chce Bůh po člověku, ať už to jsou příkazy Desatera, výroky proroků nebo požadavky Ježíšova Kázání na hoře či na rovině.
„Hlavní věcí je, aby hlavní věc byla hlavní věcí“ - Tento výrok by mohl být také shrnujícím mottem události, kterou jsme si jako evangeličtí v těchto dnech (včera) vděčně připoměli, 492. výročí vystoupení Martina Luthera proti odpustkovým zlořádům, které slavíme jako Den reformace; 31. října 1517. Reformace může být také viděna jako zápas o to, aby se v církvi znovu „hlavní věc stala hlavní věcí“ - známá reformační hesla solus Christus, sola fide, sola gratia, sola Scriptura, soli Deo gloria, tedy „jen Kristus, jen víra, jen milost, jen Písmo, jen Bohu sláva“ - to všechno je možné vidět jako takové trochu emfatické shrnutí toho podstatného z křesťanství, které zakryla středověká církev balastem všeho možného – balastem odpustků, poutí, soukromých mší a jiných pobožností, balastem papežství, hierarchie, celibátu a řeholních slibů, balastem sebemrskačství a náboženských výkonů, balastem přebujelého vzývání svatých, které démonizovalo Krista jako nelítostného soudce. To vše člověka často spíše zotročovalo než osvobozovalo, naplňovalo spíše strachem a zoufalstvím než láskou a nadějí. Možná pro mladého mnicha Martina ono „milovat Boha“ původně znamenalo vzít si tohle všechno jmenované na hřbet a vláčet se s tím, dokud člověk nepadne; snažit se vlastními silami zoufale ucpat každou trhlinu v osobní dokonalosti, aby člověk po chvilce zjistil, že je to snaha marná, sotva člověk ucpe jednu díru, objeví se druhá a voda mu znovu protéká mezi prsty.
Evangelista Marek nám ale (na rozdíl od kolegů Matouše a Lukáše) v Ježíšově odpovědi cituje celé Boží přikázání z Dt 6:4-5, celé pověstné Š:ma Jicraél, které je dodnes vyznáním židovské víry: budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly, ale nejprve Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán! Hospodin, Jahve, je podle Exodu, podle preambule Desatera „Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20:2). Miluj, ale nejprve slyš, že jediným pravým Bohem je Bůh, který vysvobozuje, Bůh který vyvádí z otroctví. Milování Boha je tak vlastně odpovědí na to, co Bůh udělal pro mne, má láska je odpovědí na jeho lásku. Milování jako odpověď na milost, mohli bychom si trochu hrát se slovy. Pán Bůh mne vyvádí z toho, z čeho bych se já svými silami nikdy nemohl dostat ven. Milostí jste zachráněni skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil, píše sv. Pavel do Efesu (Ef 2:8-9). Mladému mnichovi Martinovi řekl ve chvílích nejhlubší krize jeho řádový představený J. Staupitz: „čti Písmo, tam najdeš odpověď.“ Poslouchej, Martine, živý hlas evangelia, slyš, že jediným pravým Bohem je Bůh, který vysvobozuje. Jen tomuto Bohu buď sláva, soli Deo gloria.
„Hlavní věcí je, aby hlavní věc byla hlavní věcí.“ Reformace nám znovu odkryla, že „hlavní věcí“ je upřímný, osobní vztah k Bohu skrze Krista – Pána a Spasitele, tedy víra. Mnoha lidem ve středověku tuto prostou pravdu zakryla soustava všelijakých „bobříků“, do jejichž lovu je zaúkolovala dobová církev podobně, jako zákoníci úkolovali členy farizejského hnutí do plnění Božího zákona. Víra jakoby zmizela z obzoru, zmizela z pokání, kde ji nahradily skutky zadostiučinění, jakoby zaznělo jen A - „Čiňte pokání...“, ale už ne B „...a věřte evangeliu.“ A pokud už někde víra byla potřeba, tak jen jako souhlas rozumu a vůle s nějakým učením, tedy zase lidská aktivita; chybělo v ní to podstatné, na čem se buduje vztah k Bohu i vztahy mezi lidmi, důvěra.
Důvěra čistě v mezilidských vztazích může stát na písku lidské slabosti a nespolehlivosti, ale ve vztahu víry stojí na skále, kterou je Ježíš Kristus. Ten, kterého se středověký člověk často bál jako nemilosrdného soudce, ten, který mu byl tak vzdálený, že musel být uprošován legiemi světců a jiných přímluvců, ten se najednou „vyloupnul“ z Písma svatého Lutherovi a jiným reformátorům jako někdo, kdo spojuje Boží a lidský svět, kdo je na straně člověka, kdo je mu blízký. Ne ovšem jako nějaký „kámoš“, „buddy Jesus“ někde u hipíků. List Židům (2. čtení) užívá obraz velekněze, někoho, kdo je prostředníkem mezi Bohem a lidmi skrze svoji oběť – velekněze, který na jedné straně smí vstupovat do Boží přítomnosti ve svatyni, jíž byl jeruzalémský chrám pouhým stínem, na druhé nám ve všem (kromě hříchu) podobný, schopný mít soucit s našim omezeným lidstvím.
Zákoník říká Ježíšovi: milovat Boha a milovat bližního je víc, než přinášet Bohu oběti a dary. Opakuje tím slova proroků, kteří ve starém Izraeli kritizovali vyprázdněnou bohoslužbu, bohoslužbu, která tvrdila, že miluje Boha, ale nebylo za ní společenství, které milovalo bližního. Zákoník, proroci a ani Ježíš sám neodmítají bohoslužbu jako takovou – Ježíš slaví svátky, káže v synagoze, modlí se a zpívá s ostatními chvalozpěv při velikonoční hostině. A pak přináší jedinou a provždy učiněnou oběť Nového Zákona, oběť svého těla a krve na kříži, oběť, jejíž památku ustanovil ve svátosti Večeře Páně. Bohoslužba však nemá být konání „mrtvých skutků“, „člověkem pro sobotu“, jak říká Ježíš jinde v evangeliu. Pravá bohoslužba má být zpřítomněním zvěsti, že jediným Bohem je Hospodin, Bůh který vysvobozuje z otroctví; pravá bohoslužba není slavena z povinnosti nebo ze strachu, ale z vděčnosti a lásky k Bohu, ve společenství, ve kterém vládne bratrská a sesterská láska. A to ať je to „služba živému Bohu“ liturgická, tedy v kostele, nebo třeba služba diakonická, pomoc bližnímu v nouzi, nebo služba svědectví těm, kdo se dosud s Bohem nesetkali. A to je i provždy platné dědictví reformace, „hlavní věc“, která má být „hlavní věcí“.