Dnes slavíme 7. neděli velikonoční, neděli, které se podle vstupního verše z 27. žalmu také latinsky říká Exaudi, čili „vyslyš hlas můj!“ To je žádost modlitebníka obráceného k Bohu, s prosbami za sebe i za druhé; slova ze kterých se ozývá žalmistova nouze a potřeba, ale i důvěra ve spolehlivost Božích slibů: I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! (Ž 27:10.12), mohli bychom si přečíst v pokračování vstupního žalmu.
Také Ježíš se v dnešním evangelijním textu nachází v pozici modlitebníka; úryvek, který jsme slyšeli, je částí známé velekněžské modlitby za učedníky. Ježíš tady, prosí, volá „Exaudi“ za ty, kteří uvěřili v jeho jméno. Výběr oddílu pro dnešní neděli není náhodný, vy, kdo jste byli na bohoslužbách ve čtvrtek, si jistě vzpomenete, že jsme mluvili o Kristu, který odešel k Otci a byl povýšen na jeho pravici, aby se za nás přimlouval, zastával se nás a hájil nás. Kristova sláva u Otce je jakoby protažením těchto slov, vyslovených při poslední večeři, do věčnosti, ve prospěch nových a nových Božích služebníků a Ježíšových bratrů a sester, včetně těch nejmenších nebo těch, kteří teprve přijdou na svět. Je to jeden z letmých vhledů evangelisty Jana do vnitřních vztahů sv. Trojice, zaznamenaných proto, abychom pochopili jaký je Bůh, k obrazu koho jsme byli stvořeni.
V modlitbě Ježíš Otce prosí o čtyři věci. O jednotu učedníků, o naplnění jejich radosti, o jejich zachování od zlého a o naplnění svého vlastního poslání v službě křesťanů ve světě. Předně je to jednota jeho učedníků; aby byli jedno, jako jsme my. Rozdělení křesťanů, ke kterým došlo v historii, způsobilo v Kristově těle bolestivé a jen pomalu se hojící rány. Často šlo o vážné věci, ve kterých se každá ze stran domnívala, že jen ona je nositelkou neporušené Kristovy pravdy a ta druhá se od ní odchýlila. Ekumenické hnutí se tyto rány snaží zacelit; jednotlivé církve do něj vstupují s různými představami o dosažení ztracené jednoty – pro některé to znamená jednotu vnější, v jediné viditelné organizaci vedené třeba papežem, pro jiné jednotu v učení a obřadech, jiným stačí jeden křest a víra v Krista jako jednoho Pána. Právě tato paradoxní různost představ o tom, co to znamená aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, způsobuje, že lidská cesta k jednotě vede tolika křivolakými uličkami; dosud nezacelené rány pak ještě jitří lidé, kteří nejenže oživují staré spory bez ohledu na jejich dobové souvislosti, ale v obavě o ztrátu vlastní totožnosti a výlučnosti ještě vytahují malicherné vnější věci, víceméně na rovině tradic a zvyků, které by samy o sobě nikdy nemohly být předmětem sporu, ale jsou jen známkami právoplatné rozmanitosti jednotlivých údů církve, které odrážejí rozmanitost nás lidí jako takových.
Pro Ježíše je ale jednota jeho učedníků dílem Otce; nelze ji zajistit žádnými čistě lidskými prostředky, i když je jistě možné (a žádoucí) hledat cesty k porozumění mezi historicky rozdělenými křesťany. V minulosti byly různé pokusy jak takovou jednotu obnovit lidskými silami – včetně násilí, politického pletichaření nebo úlisného přesvědčování – inu, účel světil prostředky. Jednota je ale dílem Otce, proto se Ježíš modlí; ba co víc, říká aby i oni v nás byli jedno, pravá jednota je tedy možná jen mezi těmi, kdo jsou v Bohu a v jeho Synu. Jinak je to jen jednota vnější, farizejské poplácávání po zádech, za kterým už je jen vnitřní prázdnota a kostlivci ve skříních starých sporů, kteří čas od času vylezou a dají najevo jak se věci doopravdy mají.
Jednota (nejen vnější, ale – především – ta vnitřní, darovaná Bohem Otcem) je důležitá proto, aby svět uvěřil. Rozdělení mezi křesťany snižuje důvěryhodnost evangelia jako cesty, která spojuje nejen člověka s Bohem, ale skrze něj i s ostatními lidmi; jak špatná reklama to byla pro víru, to můžeme vidět i u nás v převážně atheistickém Česku 21. století – lidé se začali odvracet od Boha po novověkých náboženských válkách a dodnes argument náboženského násilí a vzájemného kaceřování jednotlivých křesťanských skupin tvoří jednu z bariér, za kterou stojí lidé, kteří církev nechtějí ani vidět, natož naslouchat jejímu poselství.
Možná nám v překonávání hradeb mezi jednotlivými tábory křesťanských vyznání pomůže, když si uvědomíme, jak si vlastně vůči Boží pravdě stojíme. Možná si vzpomenete na kající modlitbu z lednových ekumenických bohoslužeb, kde jsme vyznávali, že se často chováme jako majitelé pravdy a ne její svědkové. Majitel je ten, kdo něčím může disponovat a manipulovat pro své potřeby, svědek ale musí podávat svědectví o tom, co sám ovlivnit nemohl a nemůže. Toto vydávání svědectví je nejdůl Když apoštolové volili, jak jsme slyšeli v prvním čtení, Jidášova nástupce na uprázdněné místo v kruhu Dvanácti, hledali někoho, kdo byl „u toho“ od počátku Ježíšovy služby až do jejího konce, od křtu Janova až po Ježíšův odchod k Otci. Být apoštolem, Božím vyslancem, znamená „být svědkem [Ježíšova] zmrtvýchvstání“ jak říká sv. Petr.
Zkusme i my přestat být bázlivými majiteli pravdy, kteří se třesou, že sebemalichernější titěrnost rozbourá konstrukci jejich představ o sobě samých a odcizí jim drahocenný majeteček vlastní totožnosti a výlučnosti. Raději se zkusme stát odvážnými svědky vzkříšeného Krista, toho, co reálně působí v našich osobních životech i našem společenství. Pak třeba přestaneme klást překážky vanutí Božího zaslíbeného Ducha a Ježíšova modlitba za naši jednotu v nás dojde svého naplnění.