dnešní evangelijní text nám zachycuje příběhy dvou lidí, které se zvláštním způsobem protnuly v jednom okamžiku. Příběh Jaira, představeného synagogy, a příběh bezejmenné ženy trpící krvotokem.
Až dosud se zdálo, že oba, Jairos i ta žena, jsou jakési dva protipóly, každý z nich stál, mohli bychom říci, na opačné straně spektra tehdejší židovské společnosti. Jairos byl bezpochyby vážený a zbožný muž, jeden z vůdců židovské obce, a jako představitel synagogy se jistě často a pravidelně podílel na náboženském životě své komunity. Neznámá žena byla pro svoji nemoc pokládána za rituálně nečistou a tím pádem byla z náboženské obce vyloučena; je dost možné, že okolí přičítalo její nemoc následkům hříchu a dívalo se na ní skrz prsty. Jairos byl po dvanáct let šťastným otcem své dcerky, po stejnou dobu (12 let) nešťastná žena zápasila se svojí chorobou, „lítala po doktorech“, kteří spolykali poměrně výraznou část rodinného rozpočtu, ale pomoci jí nedokázali.
A najednou se oba dva ocitli na jedné lodi. Jairova dcera onemocněla a umírá a její otec se ocitá v krizi. Nač mu je teď jeho postavení a vážnost, když nemůže milovanému človíčkovi pomoci? Je na tom najednou podobně, jako ona žena – také jí byly k ničemu její peníze, které jen investovala do dobového zdravotnictví, a přitom žila v izolaci, skoro každý se jí vyhýbal, aby se neposkvrnil. Neštěstí, se kterým nemůžeme hnout, najednou stírá mezi lidmi rozdíly, které vytvořila společnost a předsudky. Nešťastná žena, nešťastný Jairos.
Oba dva však spojuje také něco jiného, než jen nešťastný úděl. Když se setkávají s Ježíšem, oba dva do něj vloží svoji důvěru, že jim může pomoci; oba spojuje víra, kterou projeví při setkání s tím, kterého ostaní pokládají za pouhého Mistra, učitele. Pravda, každý ji projeví trochu jinak. Jairos, který je sice v nouzi, ale není ze svého postavení zvyklý na nějaké společenské bariéry, jedná na rovinu, osloví Ježíše se svým problémem přímo: Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila! Žena, která snášela po dvanácte let úděl nečisté a tedy izolované a možná i pohrdané osoby, projevuje přeci jen větší ostych a bázlivost, k Ježíšovi se pokouší přiblížit nenápadně, skrytá v davu, nedovažuje se mu zastoupit cestu tak jako Jairos. A přesto i v Jairově přímém jednání vidíme pokoru před Ježíšem, on který by z lidského hlediska stál ve společenském žebříčku nad ním, se mu klaní, vzdává mu, mohli bychom přímo říci, božskou poctu; a naproti tomu bázlivost a ostych ženy není možné označit za nějakou zbabělost – bylo velkou odvahou v její situaci se už Ježíše i dotknout, velká odvaha spojená s velkou důvěrou v to, že dotykem se Ježíš neznečistí, ale naopak ona bude očištěna a uzdravena, bude žít jako plnohodnotný člověk, bude zachráněna.
Na obou postavách můžeme vidět, jak rozličně se může víra v lidském životě projevovat – různá výchozí situace lidí, různý stupeň otevřenosti víru projevit – a přesto i v sebevědomé víře je pokora a naopak ve víře ostýchavé odvaha – nic z toho není méně hodnotná, méně kvalitní víra, méně hodnotný vztah k Ježíšovi. Možná je i mezi námi, v církvi řada takových Jairů, kteří s Pánem Bohem komunikují tváří v tvář, ale možná je v církvi či někdy spíše na jejích hranicích i řada lidí podobných té uzdravené ženě, kteří se neodvažují Bohu pohlédnout do tváře, neodvažují se otevřeně jej vyznat, ale z anonymního davu se pokoušejí nějak dotknout toho dobrého, co tu Pán Bůh ve světě působí. I to může být víra, která zachraňuje.
V obou dvou životních příbězích by se dal vidět také rozdíl v tom, jak dlouho si dal Pán Bůh „na čas“. Jairův problém je řešen okamžitě, problém ženy až po dvanácti letech trápení. Důležité je, že oboje přichází v okamžiku, kdy jejich životy kříží Ježíš. V Bibli čteme také o tom, že Ježíše potkávali lidé v různém věku a různé fázi života – Jan Křtitel ještě jako miminko v maminčině bříšku, Simeon nebo Nikodém již jako starší muži, v době, kdy měli (viděno z pozemské perspektivy) už život za sebou. Boží čas někdy bývá dlouhý, až má člověk pocit, že se odpovědi nedočká. V tom je zajímavé svědectví proroka Jeremiáše z knihy Pláč, jejíž úryvek jsme četli jako první SZ čtení. Kniha ve své většině vyjadřuje smutek (dnešní člověk by mohl říct depresi) nad Jeruzalémem dobytým Babyloňany, ale část, kterou jsme slyšeli, je plná naděje a důvěry v Boha – i v Boha, jehož čas je dlouhý. Je dobré, když člověk potichu (trpělivě) čeká na spásu od Hospodina, píše Jeremiáš, který se sám obratu k dobrému, konce babylonské poroby, nedožil. A přesto zůstal plný důvěry v to co nepomíjí, v Boží věrnost, v Boží slitování. Mým podílem, mým dědictvím je Hospodin, říká prorok spolu s žalmisty. Jakou podobu bude mít budoucnost, jestli se bude shodovat s mými představami nebo půjde jinou cestou, to člověk nemůže dopředu vědět ani ovlivnit, ale co je stálé, co je stoprocentně mým „dědictvím“, mojí budoucností, to je Bůh. Bůh, který navěky nezavrhuje, který se slitovává, který nikomu neubližuje jen tak, z „hecu“, z rozmaru, jak píše prorok. To je víra, která nikdy nerezignuje, podobně jako nerezignovala neznámá žena z davu ani po dvanácti letech zdánlivě bezvýchodného trápení.
Dnešní svědectví Písma, které jsme slyšeli, je o síle víry, o síle důvěry v to, že dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí. Je to o víře, která může pomoci nám samým, jako v případě uzdravené ženy, nebo třeba i někomu druhému, jak tomu bylo u víry Jairovy. A Ježíšova slova „Neboj se, jen věř“ a „jdi v pokoji, víra tvá tě zachránila“, ta jsou adresována i nám, k povzbuzení naší vlastní víry.