Podle zlidovělého rčení optimisté věří, že žijeme v nejlepším možném světě, kdežto pesimisté se obávají, že je tomu skutečně tak. Tento týden jsme oslavili dvacet let svobody naší země a spolu s námi si celý svět připoměl krach jednoho z nejkrutějších režimů v dějinách, sovětského totalitářského komunismu r. 1989. V té době jsme se radovali, „byli jsme jako ve snách“ „naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal“, jak by řekl žalmista. Záhy jsme ale zjistili, že se po konci studené války svět nestal rájem na zemi. Den ode dne nás o tom přesvědčuje jak naše osobní zkušenost na té nejmenší, místní úrovni, tak četba a sledování sdělovacích prostředků s informacemi ze světa. Mnozí se obávají, že se velký východní bratr znovu objeví na scéně, jiní se bojí, že místo ruského medvěda na nás vytasí drápy nějaký ten asijský tygr nebo drak, další vidí v nejčernějších snech, jak všichni pětkrát denně tlučeme hlavama o koberečky za zpěvu táhlých arabských melodií. A dost možná mají strach i lidé na „druhé straně fronty“ - strach, co se u nich stane, když k nim přivezeme různé výdobytky naší „pokrokové“ západní civilizace: individualismus, sobectví a lhostejnost, tupý materiální konzum, rozpadlé rodiny a bezcílnou mládež plovoucí v drogách. Takového strachu na obou stranách mazaně využívají ambiciózní političtí vůdci, a tak žijeme ve světě, kde si, obrazně řečeno, vzájemně držíme pistole u hlav a doufáme, že se nám podaří zmáčknout spoušť dříve než našemu protivníkovi.
Prorok Daniel, z jehož knihy jsme četli první čtení, vidí ve svých symbolických vizích, jak se v dějinách střídají velké říše, každá tu předchozí zašlape do země a pak se naparuje na jejích troskách. Vládci jsou v jeho viděních podobni hrozivým šelmám, lvu, levhartu, i ten medvěd se ve vidění nakonec objeví. I když v prorokově době zastupovaly jiné říše než dnes – dobové velmoci Babylón, Persii, Makedonii, Řím apod. - princip byl v zásadě stejný; místo tryskáčů, raket, tanků a bomb stačily meče, štíty a válečné vozy – a přesto měli i tehdy lidé pocit, že dobyvatelé tady jsou napořád a pokud náhodou někteří z nich zmizí, tak jen proto, aby byli nahrazeni nějakými dalšími, možná ještě dobyvačnějšími a krutějšími.
Texty Božího slova nás však ujišťují, že vedle režimů, které chtějí vládnout „tisíc let“ nebo „na věčné časy a nikdy jinak“ je tu ještě jiná vláda, i když zatím, na první pohled, ne tak nápadná. V evangeliu proti sobě stojí Pontius Pilát, představitel jedné z oněch mocností, které se víceméně úspěšně pokoušely dobýt tehdy známý svět – a proti němu Ježíš Nazaretský, kterého mu přivedla židovská velerada jako kdovíjak nebezpečného buřiče, a přitom vypadá, jakoby žil v úplně jiném světě, ani při zatýkání nekladl odpor a jeho jediným násilným činem bylo rozkopání pár stolů chrámových veksláků. Vážní zájemci o tehdejší židovský trůn vypadali v Pilátově představě zcela jinak, možná jako Barabáš, pro kterého byl terorismus a atentáty zcela běžným způsobem, jak dosáhnout nějakého politického cíle, možná jako někteří úlisní a intrikánští členové té zpropadené velerady, ale rozhodně ne tento židovský svatý muž z Galileje. Tak ty jsi prý král, Ježíši Nazaretský... a kde máš své království, své armády a policajty, svůj státní aparát a tajné služby?
Ježíš Pilátovi odpovídá: mé království není z tohoto světa. Moje vláda se prosazuje jinými prostředky než takovými, na které jsi zvyklý ty, Piláte Pontský. Italský renesanční politik Nicollo Macchiavelli kdysi napsal knihu „Vladař“, ve které cynicky tvrdil, že každý, kdo chce dělat úspěšnou politiku, musí stále lhát, obětovat druhé a jít přes mrtvoly, dávat dnes sliby, o kterých se zítra bude tvářit, jakože nikdy neexistovaly. To byla pravidla moci, která byla denním chlebem Poncia Piláta a podle kterých hrají politici i dnes. Ježíš ale proti moci, proti schopnosti vnucovat svoji vůli druhým, staví jinou veličinu. A tou je pravda. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Pravda vypadá často proti moci bezbranně. Možná jako svázaný Ježíš v paláci plném Pilátových zbrojnošů. Stačí aby vládce otočil palcem a nepohodlný svědek pravdy zmizí v propadlišti – skončí na kříži nebo je sežrán lvy v aréně.
Je ale Kristovo království „z jiného světa“ tak neúspěšné ve srovnání s tím Pilátovým? Řím sliboval svým vazalům (podobně jako kdysi nám Sovětský svaz) trvalý světový mír, pax romana, jenže místo toho se spíš permanentně válčilo, tak dlouho, než se římská říše rozpadla. A byl to paradoxně Kristus, podle křesťanského výkladu Daniele onen kámen z Boží hory, který povalil kolos na hliněných nohou. Předtím ještě proběhlo deset krutých pronásledování křesťanů, jeden z císařů si dokonce nechal postavit pomník s nápisem extincto nomen christianorum, „vyhladil jsem jméno křesťan“ - Kristova víra však jeho říši přežila. Podobnou větu pronesla po nechvalně známé „kulturní revoluci“ v Číně manželka komunistického vůdce Mao Ce Tunga: „V Číně už nejsou žádní křesťané“. Zprávy z této země však říkají, že církev Páně tam, přes nesmírné utrpení způsobované tamním režimem, žije a působí dál.
V Danielově knize čteme, že každá z těch zvířecích příšer, každé z těch „království z tohoto světa“, řádilo jen do určitého času. Jenom jedno království je však věčné. Království Syna člověka, jehož vladařská moc je věčná, nepomine, a jeho království nebude zničeno. Toto království, třebaže svým původem a fungováním není „z tohoto světa“, přesto v tomto světě působí. Působí nenápadně, v skrytosti, jako semínko hořčice. Dopis ze Zjevení Janova nás však ubezpečuje, že jednou přijde jeho plnost, až se Kristus vrátí v moci a slávě, uvidí ho každé oko, nejen oči víry, které vidí Boží vládu a pravdu i uprostřed beznaděje, násilí a chaosu.
Na konci církevního roku si vždy připomínáme také konec, respektive cíl všech věcí. Bůh v Kristu Ježíši říká: já jsem Alfa a Omega, počátek i konec, start i cíl, odpověď na otázku „odkud přicházíš“ ale i „kam jdeš“. Kristovo převzetí vlády je ve starozákonním předobraze i v Janově vizi prezentováno zároveň jako soud. Obrazy Krista jako soudce kdysi naháněly a leckde nahánějí lidem hrůzu, smyslem Posledního soudu však je, aby se naplnilo Kristovo poslání vydat svědectví pravdě, být svědkem věrným a pravým. Poslední soud je okamžik, kdy pravda definitivně zvítězí nad mocí, nad mocí zlou, mocí Pilátů i Herodů, Hitlerů i Stalinů. Poslední soud je ale také místem naděje: podle Janova svědectví je Kristus-Soudce tím, který nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů. A tato naděje platí pro kohokoliv kdo uvěří v jeho jméno – pro Žida i pro Řeka, jak nám ukazuje Boží „řecko-židovský“ pozdrav „milost a pokoj“. Buďme tedy i my, jako Kristovi kněží a spoluvládci šiřiteli jeho království pravdy i v tomto světě, který nehraje vždy podle Božích pravidel.