Apoštol Tomáš, obdařený nelichotivým přízviskem „nevěřící“, patří k velikonoční zvěsti o vzkříšení stejně samozřejmě jako prázdný hrob, vystrašení učedníci nebo Magdalenin falešný zahradník. Možná se navenek trochu pohoršujeme na tohoto neomaleného umíněnce, ale v hloubi duše jsme rádi, že také jeho příběh máme v Bibli – i Duch svatý nakonec uznává, že pochybovat je lidské a občas dokonce i trochu apoštolské; když občas nějaké pochyby trápí nás, můžeme i mezi biblickými svědky najít někoho, komu tyto pocity v jistém okamžiku rozhodně nebyly cizí.
K velikonoční zvěsti od počátku tedy patří i pochybnosti a odmítání. My křesťané máme v jedné věci určitou smůlu – zatímco v jiných náboženstvích je tento svět a „onen svět“ striktně oddělen, bůh nebo bohové, osobní či neosobní kdesi daleko, my věříme tomu, že Bůh Hospodin vstoupil v konkrétním čase do dějin, že se „jeho“ a „náš“ svět se protnuly v lidských příbězích, ve vrcholné podobě v příběhu Ježíše Krista, kdy náš lidský život sám sdílel. Sdílel ho nejen v naší tělesné křehkosti, ale i v určité bezbrannosti vůči tomu, jak my lidé zacházíme s pravdou v dějinách. Zázrak vtělení i zázrak vzkříšení, ve kterém se naše světy protnuly, zůstaly obestřeny cudným tajemstvím a tak se objevuje řada pochybovačů, posměváčků i chytráků, kteří mávají kdejakou kostí, o které tvrdí, že patřila Ježíšovi, a myslí si, že tím postaví křesťanskou víru na hlavu.
Pochybovač Tomáš i jeho moderní následovníci jsou alespoň čitelní. V době, kdy žil evangelista Jan, se ale objevilo pro křesťanskou víru rafinovanější nebezpečí. Objevili se jacísi učitelé, kteří navenek používali křesťanské a biblické pojmy, přišli však se svůdnou myšlenkou: podívejte se, milí křesťané, tady ten svět, tenhleten fujtajbl, ten by Bohu za to rozhodně nestál, aby se v něm angažoval, a že by na sebe vzal něco tak nízkého a odporného jako lidské tělo – to byste po něm snad ani nemohli chtít, co vy na to? Víte, on vás naopak tady z toho ošklivého a hmotného světa chce vysvobodit do svého světa netělesné blaženosti a věčných idejí. A Kristus? Nějaké tělo, to se vám jen zdálo, žádné Boží vtělení a tím pádem ani opravdické ukřižování, natož vzkříšení nebylo.
Samozřejmě, když to takhle zjednodušíme a trochu zkarikujeme, působí to divně, ale pro křesťanství by to mnohé věci zjednodušilo. Podobalo by se jiným náboženstvím, kde Bůh je Bůh a lidi jsou lidi, v otázce zla by měl Pán Bůh alibi – zlé bytosti, ať už lidské či nelidské by nebyly jeho dílem, ten ohavný kříž, ze kterého se slabším povahám dělá špatně, by nebyl potřeba a vlastně ani vzkříšení ne; nemuseli bychom se nad každou kostí hádat, jestli patřila Ježíšovi nebo ne, měli bychom príma náboženství, které by nikoho nepohoršovalo a slibovalo by různé spirituální zážitky. Možná by z toho vznikla nějaká víra, po které se pídí dnešní hledači duchovna – něco, co po člověku nic nechce a s kde čím zajímavým se to dá zkombinovat.
Evangelista Jan ale z takové představy nadšený není. Jeho tři listy jsou varováním před takovýmto chápáním křesťanské víry. Proti spekulacím bludařů nestaví vlastní spekulace, ale událost, která změnila jeho vlastní život, setkání s Ježíšem Kristem jako reálnou lidskou bytostí a přesto někým víc než pouhým člověkem. I pro Jana existuje věčné Boží Slovo, kterým Bůh vyslovuje sám sebe a skrze ně tvoří všechno stvoření. Je to ale Slovo učiněné tělem, skutečným člověkem se skutečným dějinným příběhem, člověkem kterého bylo možné vidět, slyšet, dotknout se ho, mluvit s ním. Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Podobně píše i Petr ve svém druhém listě: Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. Proti konstruktérům náboženských myšlenek nestojí jiní konstruktéři, ale svědkové, lidé kteří žijí ze setkání s Ježíšem, s Ježíšem - jak píše Pavel – zjeveným v těle, narozeným z ženy, který prožil skutečný život i skutečnou smrt a třetího dne vstal z mrtvých – ne jako průsvitný duch, ale jako ten, který se svými slaví obecenství stolu a společného jídla. Jan i Petr – oba dva nemají v ruce nic než své osobní svědectví o Ježíšovi – svědectví, které může být jako každé jiné svědectví zpochybňováno, tak jak to činil Tomáš svým apoštolským kolegům.
Mít společenství s tímto „Slovem života“, slovem učiněným tělem, to je to, v co ústí velikonoční evangelium, pro evangelistu Jana znamená věčný život účast ve společenství, ve kterém se s Bohem a Ježíšem Kristem sdílejí jak očití (ušití, ručití) svědkové Velikonoc, tak ti, kterým předali tuto zprávu, kteří na základě jejich svědectví „uvěřili i když neviděli.“
Apoštol pak ve svém listě mluví o pravidlech života v tomto společenství. Slyšeli jsme vyznání, že Bůh je světlo a není v něm žádná tma. U Jana – jak v evangeliu tak v listech – je obraz světla spojený především s pravdou – už jsme si řekli, že ve světle vidíme pravdivě sami sebe, svůj vztah k Bohu i druhým. V běžném světě slyšíme roztodivné návody, jak udržet fungující vztahy: „co oko nevidí, to srdce nebolí“, „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ jak říkal dr. Plzák. V životě to možná nějakou dobu takhle funguje; přinejlepším do nálezu zapomenuté nesmazené SMSky nebo zvednutého záchodového prkénka po návratu ze služební cesty. U Boha ale takové věci neplatí. On se do nás dívá jako lékař rentgenem, ovšem podobně jako ten lékař ne proto, aby nám ublížil, ale aby nás uzdravil. Jeho nejde opít rohlíkem. Pokud se k němu papírově hlásíme, a přitom si zvolíme životní program, který jde plánovitě proti jeho vůli, pokud před ním bláhově schováváme nějakou část svého života, kde chceme být svými vlastními pány, pak chodíme ve tmě, pak to co předvádíme není víra, ale podvod, klam a lež. Jen když jsme sami k sobě pravdiví, jen když Bohu umožníme úplnou „diagnózu“ své osoby, třebaže občas trochu zabolí a vyplavou na povrch ne úplně pěkné věci, jen tehdy můžeme být vyléčeni Kristovou krví, která nás očišťuje od každého hříchu. A to poslouží k dobru nejen nám osobně, ale i celému společenství.
Kéž i tento sbor a tuto církev prozáří Boží světlo, kéž v nich nezůstávají žádná temná zákoutí nevyznaných a nesmířených vin a zlých plánů a cest. Pak budeme mít blízko nejen k Bohu, ale i k sobě navzájem a naše radost bude úplná.