V dnešním evangelijním textu jsme šli tak říkajíc z extrému do extrému. Na jedné straně vidíme boháče s úrodou, kterou by mu mohl závidět lecjaký hospodář, takovou, že pomalu už neví co s ní. Boháč má (jak by se dnes řeklo) vizi, jak si bude klidně žít, jíst a pít s veselou myslí po mnoho let. Na druhé straně mezi Ježíšovými učedníky strach o to jaký bude zítřek, zda bude co do úst a na sebe. Starosti, které řada z nás důvěrně zná; zvláště dnes, v době ekonomické krize jim člověk nesnadno uhýbá. Boháč má také starosti, ale jiného druhu: kam s tak velkou úrodou? Dosavadní stodoly nestačí, je nutno postavit nové a větší. „Tyhle starosti a Rotschildovy peníze bych chtěla mít,“ říkávala moje maminka. Ale i bohatí lidé mohou žít v obavách ze dne na den: v obavách, zda je můj trezor dostatečně pevný, moje banka dostatečně solventní, poplašné zařízení dostatečně spolehlivé a ochranka dostatečně bdělá a rychlá.
Boháč se stodolami i znepokojení učedníci ale mají něco společného – někam jim z obzoru zmizel Pán Bůh, nějak s ním přestali počítat ve svých plánech; do té míry, že nakonec musel o sobě dát sám vědět – v boháčově případě ve varovném snu, v případě učedníků v důrazných Ježíšových slovech. Když posloucháte nebo čtete diskuse o otázkách spojených s náboženstvím, řada lidí své odmítání Boha vysvětluje tím že se ať už jim samotným nebo těm druhým (ať už blízkým nebo vzdáleným jako děti v Africe) špatně daří a že kdyby byl Pán Bůh, nemohl by se na to koukat a něco by s tím udělal. Jenže i ti, kterým se daří dobře, (podobně jako boháč z evangelia) nějakou hromadnou úctou k Pánu Bohu zrovna neoplývají – když vše funguje, přičítají to buď svým vlastním schopnostem nebo štěstí, které přijímají s pocitem samozřejmosti a představou, že na to mají vlastně nárok. A tak často jediným místem, kde s Boží přítomností chtě nechtě začnou počítat, jsou extrémní situace: zlidovělá moudrost říká, že „v zákopech není atheistů“ - pokud kolem vás sviští kulky a střepiny a vy nevíte zda se dožijete ne příštího dne, ale příští vteřiny, jakýmsi instinktem i největší skeptikové spínají ruce v modlitbě k Bohu, který možná přeci jenom je. Pak ovšem, když situace dopadne špatně, utvrdí se ve své původní nevěře, když dopadne dobře a extrémní podmínky pominou, není už potřeba berlička v podobě víry a ustoupí pohledu: „to jsem byl ale pašák!“
Naši předkové si byli vědomi nesamozřejmosti všeho co jim země a jejich práce vydala, i když jejich vděčnost často neměla správného adresáta a lidé děkovali všelijakým pohanským bohům místo pravého Boha Hospodina, jak o tom vypráví Bible. V předminulém století někteří „pokrokoví“ myslitelé přišli s tím, že víra tu byla jen jako vysvětlení toho, čemu nerozumíme (blesk, neléčitelné nemoci), ale pak přijde věda a technika a vše uvede na pravou míru. Pak jsme prožili století, kde měly věda a technika víceméně volnou ruku – některé problémy se sice vyřešily, ale jiné nové se objevily: sice skoro „poroučíme větru dešti“ a umíme vyléčit kdejakou chorobu, ale do našich vztahů přinesl „pokrok“ odcizení, sterilitu a rozpady rodin.
„I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má,“ říká Ježíš zástupům. „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost – a to ostatní vám bude přidáno,“ pronáší v matoušovské paralele dnešního evangelijního čtení. Před lety jsem tu připoměl příběh lodi Mayflower, který byl v 17. století u zrození dnešního svátku. Poutníci, kteří „hledali Boží království“ a dorazili k americkému pobřeží, prožili krutou zimu a pak se jim nabídla možnost cesty zpět do staré Evropy, do míst kde by se sice vzdali svých ideálů, ale zato by nemuseli řešit co jíst a co si obléci. Na palubu lodi však nikdo nevstoupil. A pak se (jako zázrakem) začala situace osadníků. Hned první úroda byla velmi hojná. Bohatou podzimní sklizeň rozhodl guvernér kolonie oslavit třídenním svátkem, velkým Díkůvzdáním, jako vyjádřením vděčnosti Bohu i domorodým obyvatelům, v nichž osadníci spatřovali nástroje Boží vůle.
Nemějte starost nebo úzkost o svůj život znamená zbavit se nervózní a úzkostlivé starosti o přežití – a to navzdory okolnostem. Starost, která nás ovládá, naplňuje naše srdce a odvádí nás k jinému pánovi než je Hospodin – k mamonu a sobectví, „chamtivosti“ jak říká Ježíš v úvodu podobenství. Pro boháče v evangeliu se tento důsledek jeho „starosti“ mohl stát osudným.
Když už se staráme o to, co si obléci, snad by neuškodilo poslechnout si radu apoštola Pavla. Ten v dnešním úryvku z listu radí kolosským křesťanům, aby oblékli „milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost,“ a přede vším „lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“ To je oděv, po kterém bychom se měli pídit v první řadě. To nejzásadnější oblečení nám ale dal sám Pán Bůh: „vy kdo jste v Krista pokřtěni, Krista jste také oblékli“, píše tentýž apoštol v listu Galatským. Toto oblečení do Kristovy spravedlnosti, do Božího odpuštění – to je oděv, který nezvetší ani v tom největším nečase.
Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.