Když čteme Janovo evangelium, můžeme si všimnout jedné nápadné věci. Na rozdíl od ostatních evangelistů i od apoštola Pavla nemá zprávu o tom, jak byla Večeře Páně ustanovena. Poslední stolování Pána Ježíše s učedníky popisuje velmi obšírně, dokonce přes několik kapitol, ale klíčová slova nad chlebem a vínem chybějí.
To ovšem neznamená, že by o ní čtvrtý evangelista nevěděl nebo dokonce že by pro něj byla jakési „tabu“ jako v některých církevních sborech. Pokud jeho knihu čteme pozorně, objevíme mnoho tu více, tu méně průhledných narážek. Stačí si vzpomenout třeba na šestou kapitolu, kde o sobě Pán Ježíš mluví jako o „chlebu života“ a říká: „nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ nebo „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“. Jiné narážky jsou méně průhledné – třeba krev a voda z boku Ukřižovaného – narážka na křest a večeři Páně – nebo různé zmínky o stolování Ježíše, ať už pozemského, předvelikonočního či vzkříšeného, s učedníky a dalšími lidmi, nicméně, jak říkají fotbalisté, „je to tam“. Evangelista si s námi někdy trochu hraje, jakoby své poselství trochu zašifroval do nějakých hádanek a čeká, že najdeme ten správný klíč, abychom mu porozuměli. Z určitého pohledu bychom mohli říci, respektive to říkají někteří vykladači Bible, že vlastně celé Janovo evangelium je takovým komentářem k tomu co to je svátost Eucharistie, že ho jako celek můžeme pochopit až ve společenství u Kristova stolu. Mezi starokřesťanskými památkami se našla liturgie večeře Páně z místa, kde podle tradice sv. Jan napsal své evangelium – a je na ní nápadné to, že také neobsahuje slova ustanovení tak jak je známe pohromadě, ale různě „poschovávaná“ po celém textu. Možná proto může být právě sv. Jan tím pravým čtením na Zelený čtvrtek, i když nám slova ustanovení nezapsal tak jako Mt, Mk, Lk a Pavel.
Ježíš se v dnešním evangeliu ptá: „chápete, co jsem vám učinil?“ On se sice ptá v souvislosti s mytím nohou učedníků, ale stejná otázka by mohla zaznít u všeho, co se při poslední večeři dělo. I nás by se mohl zeptat po Večeři Páně: „chápete, co jsem vám učinil?“ Ježíšovi učedníci to v dějinách církve často pochopili tak, že na to mají přijít svým rozoumkem, a tak vznikl bezpočet výkladů, co to vlastně ta Večeře Páně je, jejich zastánci na sebe vzájemně nevražili a dokonce se občas i proklínali. A tak otázka Eucharistie často vedla k rozdělení církve, ačkoliv se Pán Ježíš právě u Poslední večeře modlil, aby jeho učedníci byli jedno tak jako je on sám se svým Otcem. Přitom takoví „teoretici“ na tom mohou být třeba jako učedník Petr, který si vytvořil svůj vlastní výklad toho, co mu Ježíš učinil, a tak si jednu chvíli nechtěl mýt nohy vůbec a pak se pro změnu dožadoval zase celkové koupele.
Ony leckteré otázky, o které se někdy až do krve vadíme, by se nám vyjasnily třeba, když bychom se pořádně podívali do Bible. Když Pán Ježíš říká: „To čiňte na mou památku“, chápou to mnozí křesťané jen jako pouhou vzpomínku na minulost, asi něco jako dědečkovu zažloutlou fotografii na krbové římse, nad kterou babička čas od času uroní nějakou tu slzičku. A podobným způsobem chápou i Večeři Páně. Pro Ježíšovy současníky ale byla „památka“, „den pamětní“ nebo „pamětní oběť“ něco zcela jiného. Z prvního čtení jsme slyšeli o ustanovení hodu Beránka na památku vysvobození z Egypta. Tam také Hospodin nařizuje, aby byl tento svátek slaven jako „den pamětní“. Památka ovšem v Bibli není jen pouhá připomínka minulosti, aby se nezapomělo co se kdysi stalo. Je to také prostředek, jak minulou událost zpřítomnit, jak do ní „namočit“ ty, kteří v té době byli, lidově řečeno, ještě „na houbách“. Tak se mohou těmi, kdo byli vysvobozeni z Egypta, stávat nové a nové generace Izraelců, proto Hospodin klade Mojžíšovi na srdce, že se tento svátek bude slavit „po všechna pokolení“. A podobným způsobem „fungují“ i křesťanské svátosti. Večeře Páně se koná na „památku“, ale ne proto, abychom si tu, trochu jak v maňáskovém divadle, přehráli jak to tehdy na Golgotě bylo. Když Pán Ježíš říká: to čiňte na mou památku, myslí tím: to čiňte, abych byl mezi vámi trvale přítomen, aby bylo skutečné společenství mezi mnou a mými stále dalšími a dalšími učedníky a aby bylo přítomno i moje dílo, ze kterého druhým tryská odpuštění hříchů a život věčný.
Janova zpráva nám vlastně na místě, kde mají ostatní evangelisté slova ustanovení nechává jedinou větu: Ježíš miloval své až do konce, vlastně „do krajnosti.“ A tím je podle mého názoru nejlépe vyjádřena celá podstata Večeře Páně: u Kristova stolu můžeme nejen slyšet, ale doslova i vidět, cítit a chutnat, co to znamená že „Bůh je láska“ a jak „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna.“ Když Pán Ježíš říká: toto je moje tělo, které se za vás vydává, může ono „vydání“ znamenat Jidášovu zradu a zavržení od velekněží, ale také jeho vlastní rozdání se do krajnosti: může to znamenat: toto je moje tělo pro vás.
To je velká a potěšitelná dobrá zpráva, mocný hlas evangelia, vždyť i Martin Luther říká, že svátosti jsou jakoby pokračováním evangelia jinými prostředky. U Jana ale toto evangelium přináší zároveň určitý závazek. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás. To znamená, že stůl Páně je nejen místem, kde si máme vzájemně odpouštět a přijímat se, ale i místem, kde se máme učit prakticky milovat. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. V tomto domově je pro leckteré z nás toto „umývání“ nohou někdy doslovná realita, bez ohledu na to, na kterém konci té nohy jsme; nemusíme si ho tady proto nijak symbolicky naznačovat jak se to dnes děje v některých kostelích. Kristova církev, společenství učedníků je společenství těch, kteří si navzájem slouží. U jeho stolu se setkáváme jak ti, kteří slouží, tak ti kterým je slouženo; nikdy v životě nejsme jen v jedné z těchto rolí, obojí se musíme učit přijímat, i když to někdy nejde snadno. Kéž k tomu načerpáme sílu se setkání s Pánem v Jeho těle a krvi a kéž dobře pochopíme, co pro nás učinil.