„Slyš, Izraeli, pravidla a zákony, které vás učím dodržovat, abyste byli živi … Seznam s nimi své syny i vnuky.“ (Dt 4:1.9) Když jsme dnes pokřtili malou Aničku, dostala předně od Pána Boha veliký dar; ujištění, že patří jemu a přijetí do Boží odpouštějící lásky. Zároveň tím však také vzniká velký závazek, velký úkol, a to nejen pro její rodiče (pro Luboše a Hanku) či pro kmotra (Františka), ale pro nás ostatní – pro celý sbor a vůbec pro nás všechny, kteří se ode dneška s Aničkou o tento veliký dar křtu sdílíme. První a poslední věta dnešního starozákonního čtení nám říkají, že si známost Hospodina nemáme nechávat jen sami pro sebe, ale máme ji předávat dál, dalším generacím; náš závazek dokonce nekončí, když naše vlastní děti „vyletí z hnízda“: Seznam s nimi své syny (můžeme rozšířit „a dcery“), ale i „vnuky“, doslova tedy „syny svých synů“, říká Hospodin svému národu. Jinými slovy – dokud žiješ, nepřestává tvůj úkol být Božím svědkem těm, kdo přicházejí po tobě (a samozřejmě nejen jim).
Když slyšíme výrazy „pravidla“, „zákony“, „nařízení“ (či „ustanovení a soudy“, jak překládají Kraličtí), mnohé obočí se otráveně povytáhne – á jé, předpisy, buzerace, paragrafy, kecání do života. Pán Bůh však není nějaký anonymní byrokrat, „ouřada na obláčku“, který se světem komunikuje pouze prostřednictvím vyhlášek a razítek. Schválně: jaká si myslíte, že je nejdůležitější věta Destatera? Nepokradeš? Nesesmilníš? Nezabiješ? Jsem přesvědčen, že je to hned ta první (která se mezi přikázáními obvykle necituje): Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Před tím vším, co by měl udělat člověk, je nejprve řečeno, co udělal pro člověka Bůh. Připomíná se tu velký Boží čin vysvobození z Egypta: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží (Dt 5:15). Desatero a „předpisy související“ tak jsou v Božím podání pravidla fungování společenství svobodných lidí – vzpomeňme jen na to, jak v dnešní epištole mluví sv. Jakub o „dokonalém zákonu svobody“, to znamená chovat se tak, abych nejen já, ale i všichni ostatní mohli žít svobodný život, aby moje svoboda nebyla na úkor druhého – Jakub to o kapitolu dál nazývá „královským zákonem“ a cituje slova 'Budeš milovat svého bližního jako sám sebe' ve kterých společně s milováním Boha nade vše spočívá podle Pána Ježíše veškerý Zákon a Proroci. Boží „ustanovení a soudy“ nejsou oddělitelné od této zkušenosti svobody; i dnešní starozákonní text říká, že to, s čím má Izraelec seznamovat své syny a vnuky, je to, co „na vlastní oči viděl“. To máme i v Exodu: Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená (míněny různé liturgické úkony při židovské velikonoční večeři), odpovíš mu: »Hospodin nás vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví. Nemůžeš svým dětem předávat Boží pravidla bez zvěsti o svobodě, Zákon bez Evangelia, jak by řekl Martin Luther.
Takhle postaveno - to je docela paráda. „Ustanovení a soudy“ přestávají být byrokratickými nesmysly nebo sadistickou buzerací a začínají být jedinou rozumnou věcí, kterou člověk může udělat. Mít „bázeň“ (dnes bychom řekli „respekt“) vůči Hospodinu a vyhýbat se zlu, to je pro starozákonní svědky počátek moudrosti a rozumnosti. Starozákonní text zaslibuje, že toto je velmi nakažlivé – pokud bude Boží zákon mezi námi živý, bude to působit jako magnet na ostatní: Ostatní národy uvidí vaši moudrost a rozumnost. Až uslyší o všech těchto pravidlech, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid! Jak znamenitý národ!“ (Dt 4:6 B21). Prorok Zachariáš má dokonce takovou pěknou vizi, jak každého Žida chytne za lem jeho šatů deset pohanů a řeknou mu »Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.«" (Zach 8:23).
To je jistě pěkná vize, uznejte, kdyby to tak platilo o dnešní církvi. Ale je to realita? „Pohané“ v našem nejbližším okolí zrovna nevypadají že by říkali: „Jak moudrý a rozumný lid jsou tito evangelíci (katolíci atd.), půjdeme s vámi, slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.“ Někdy je to spíš naopak. Čas od času jsme sice nakrátko zadoufali, že by mohla být „ruka v rukávě“ - my evangelíci po vzniku republiky r. 1918 či všichni křesťané v euforii po pádu komunismu před 20 lety – ale pak to jaksi vyšumnělo, poplach byl jen planý. Můžeme se všelijak vymlouvat na ty okolní neznabohy, že to jsou zatvrzelí hříšníci, mají hloupé předsudky a tak, ale nemůže být třeba někdy problém i v nás?
V dnešním evangeliu mluví Pán Ježíš o jedné takové ošklivé chorobě jeho tajemného těla (= církve), o farizejství. Do Galileje přijeli na inspekci farizejové z Jeruzaléma přesvědčit se, jak místní dodržují židovský Zákon. O zbožnosti galilejských venkovanů asi neměli příliš velké mínění, ale tohle je vrchol – ta sebranka kolem tady toho Ježíše Nazaretského si ani neumeje ruce, když si sedá k jídlu. Ne že by tolik pečovali o jejich zdraví a hygienu – o bacilech tehdy nikdo nic nevěděl a mytí mělo význam čistě rituální. Náboženské předpisy prohlašovaly kde co za nečisté, a tak se mnozí horlivci očišťovali preventivně, co kdyby se jich náhodou venku na trhu někdo nečistý dotknul nebo zavadili o nějaké nečisté zvíře či věc. Podle ukecaného evangelisty Marka byli ve své úzkostlivosti velmi vynalézaví a duchovně „dezinfikovali“ kde co, třeba džbánky na pití (co kdyby se z nich napil nějaký pohan!) nebo postel (co když si do ní lehla moje vlastní žena, když měla „své dny“!), zkrátka fuj fuj věcí pro Hospodina bylo všude kolem víc než dost.
Na první pohled to ovšem vypadá, jako by to s námi dnes nemělo nic společného - „to bylo kdysi a jinde!“ Farizeje vidíme jako nesympatickou židovskou sektu a od židů se křesťané dávno oddělili. Jenže evangelisté Ježíšovy polemiky s farizeji do evangelií nepojali jako jakési zpestření Ježíšova životopisu, ale právě jako varování a námět k zamyšlení, zda jim nejsme někdy ve svých postojích podobni. Víte, oni ne všichni byli svatouškovští pokrytci, řada z nich to myslela svým způsobem upřímně, byli to jacísi náboženští stachanovci, ať už si představovali, že vzorným plněním zákona uspíší příchod Mesiáše, nebo že je alespoň těch deset pohanů chytí za podolek. Jen si trochu pomýlili prostředek a cíl. Někteří z nás si mohou říci: jako evangelíci jsme za vodou, Ježíš tu kritizuje nějaký vnější rituál, kdežto nám jde o ty skryté, vnitřní věci. Ale chyba lávky! Podle Ježíše právě to skutečné zlo vzniká uvnitř, v lidském srdci; vnější věci, ať už je to vepřové maso nebo voda na mytí jsou samy o sobě jako Boží stvoření dobré, nástroji zla se stávají až ze zlé lidské vůle. Mohou se tak stát prostředkem prosazování zla, nebo naopak kamufláží k jeho zakrytí, bazírováním na nich se může odvádět pozornost od skutečného zla, od narušeného vztahu k Bohu a bližnímu. Žádná věc není sama o sobě zlá, špatná nebo nečistá; svou kladnou nebo zápornou hodnotu může získat až v souvislosti s postojem člověka, neboť mravní zlo pramení vždy v osobě. A to platí stejně tak o kropenkách a svíčkách, jako o praporech s kalichem a Karafiátových „Broučcích“ či zcela nehmotných slovech a frázích – všechno to může být prostředkem svědectví o Bohu stejně dobře jako Satanovým kamenem úrazu – záleží na tom, kdo a jak je použije.
Možná to, že se někdy necháme svést k bazírování na nedůležitých věcech a tak odvést svoji pozornost od věcí v životě víry zásadních, vede k tomu, že zůstáváme jen posluchači, a ne činiteli slova Božího, že to nejdůležitější „vymizí z našeho srdce“ (Dt 4:9) a tak z nás přestane vyzařovat Kristovo světlo, které by lákalo lidi kolem nás, stanou se z nás takoví černí trpaslíci, hvězdy, které sice jsou, ale nesvítí. A to bez ohledu na to, jak ve své horlivosti můžeme být upřímně přesvědčeni, že to co děláme, na čem lpíme a bazírujeme, slouží Božím cílům. Zápal vystupňovaný třeba až k fanatismu není vše. Ten měli i mnozí farizeové; možná opravdu želeli toho, že Ježíšovi učedníci oddalují příchod Božího království tím, že si nemyjí ruce. Jakub ale v dnešním úryvku ze svého listu píše, že lidský hněv nemůže prosadit Boží spravedlnost, že násilí nebo nenávist nejsou cestou do Božího království. Je smutné, že třebaže to máme hned z kraje v Bibli, církvi muselo trvat 20 století, než se přesvědčila, že to tak opravdu je, cena za to zaplacená byla až příliš drahá.
Prosme tedy Pána Boha, abychom se v životě, ať už v církvi nebo mimo ní, dokázali soustředit na to podstatné, na to co doopravdy dává život; na Boží pravidla, která nám dávají svobodu a dovolují nám se z ní radovat. Jen tak se z nás stane dobrá „reklama“ na Kristovu věc v tomto světě a budeme důvěryhodnými svědky o Bohu všem, komu jsme toto svědectví dlužni – Aničce a dalším našim dětem stejně tak jako těm „pohanům“ v našem okolí.