Lidové české přísloví říká: „podle sebe soudím tebe“. Obvykle charakterizuje člověka, který přisuzuje druhým svůj vlastní způsob myšlení a jednání. Pokud třeba vidí druhého někomu jinému pomáhat, ihned ho napadne: ten to jistě dělá pro peníze, nebo aby si dotyčného nějak zavázal, aby se mu vlichotil nebo z nějakých jiných účelových důvodů. Možnost, že by někdo druhému pomáhal jen tak, z principu, z kamarádství nebo z lásky – ta mu ani na mysl nepřijde, jednoduše proto, že on sám – ač to druhým nepřizná a sobě jen nerad – by na jeho místě z jiných než zištných důvodů nejednal.
Příkladem takového uvažování a poměřování je bételský kněz Amasiáš, o kterém jsme slyšeli v dnešním starozákonním čtení. Jeho zaměstnavatelem byl izraelský král Jeroboám II., jehož předchůdci si rozjeli svůj vlastní náboženský trucpodnik (a on sám v tom zdárně pokračoval). Ten měl sice oficiálně být oslavou Boha Hospodina, ve skutečnosti však Jeroboám oslavoval spíše sám sebe. S nedostatkem kněží si hlavu nelámal, knězem v královském podniku se mohl stát kde kdo, kdejaký lump, úřad kněze býval v té době na prodej, stávalo to třeba jen jednoho býka a sedm beranů, zkrátka korupce a svatokupectví jak vyšité. Podle toho taky vypadala i bohoslužba, dříve či později se změnila ve víceméně otevřené pohanství po vzoru okolních národů. V tomto provozu byl také zaměstnán zmíněný Amasiáš. Nevíme, jestli si kněžskou prebendu koupil za býka a berany nebo si ji „zasloužil“ nějakými známostmi, službičkami či pochlebováním. Každopádně věděl, že i v náboženské oblasti určuje pravidla král, a dokud bude skákat jak politici pískají, bude relativně za vodou.
A pak se objevuje prorok Amos. A ten má pro krále a jeho státní náboženství od Boha Izraele dvě zprávy, jednu špatnou a tu druhou rovněž špatnou. Pánu Bohu dochází trpělivost, už ho nebaví přivírat oči nad kde čím, co se v izraelském království děje. A tak prostřednictvím Amose králi i lidu vzkazuje, že Jeroboámův rod se na trůně už dlouho neudrží a podobně ani jeho chrámy v Bet-elu a Danu už nebudou mít dlouhé trvání. Amosovy řeči se pochopitelně nelíbí ani knězi Amasiášovi. Není divu, Amosova proroctví podkopávají důvěru ve společenský systém, který živí i jeho samotného. Snad Amos patří k nějaké skupině politických konkurentů krále Jeroboáma, myslí si Amasiáš, kteří by rádi udělali státní převrat, Jeroboáma svrhli a sami se dostali k moci a k prebendám. Podle sebe soudím tebe, jak jsme připoměli na začátku.
Takové konkurence je ovšem potřeba se co nejrychleji zbavit. Amasiáš nejprve Amosa u krále pořádně očerní: slova jako „komplot“ a „spiknutí“ spolehlivě zaberou na každého autoritářského despotu. Pro lepší účinek ještě Amasiáš prorokovo poselství trochu přibarví a zkreslí – Amos ve skutečnosti mluví o konci Jeroboámova rodu (doslova „domu“), ke kterému dojde až za pár generací, ale v Amasiášově „předělávce“ jde Amos po krku samotnému Jeroboámovi – spiknutí, komplot, atentát! Tvůj život, králi, je ohrožen!
Amasiáš tedy Amosovi u krále řádně „namydlil schody“ a teď ho jde pokrytecky varovat, dát mu „dobrou radu“: podívej, Amosi, tohle je náš rajón a ty si tady dovoluješ trochu moc, tady je králova svatyně; trochu horká půda, tak aby ses nespálil. Seber se a zmiz, třeba do Judska, tam si najdi chlebodárce a prorokuj si tam třeba do aleluja, ale nás necháš pěkně na pokoji.
Jenže chyba lávky: Amos není žádný náboženský profesionál, který by se prorokováním živil a byl závislý na tom, jak se jeho výroky budou líbit. Amos není členem žádného prorockého klanu ani duchovenské mafie, je to jen obyčejný zemědělec, kterému zčista jasna Bůh vstoupil do jeho poklidného života, a řekl: „Jdi a prorokuj!“ Svůj úděl si nevybral a proto nemůže mluvit jinak, i kdyby ho král – ať už izraelský či judský – přeplácel zlatem a povyšoval na sebelukrativnější posty.
Je to starý biblický příběh, z 8. století před Kristem, a my, kteří ho čteme, víme, že Amos v něm byl „klaďasem“ a Amasiáš „padouchem“. Ta situace, kterou popisuje, se ale opakuje v různých podobách prakticky dodnes. V církvi, v Božím lidu, se může snadno stát, že místo oslavování Trojjediného Boha začneme ve skutečnosti oslavovat sami sebe, třeba svůj sbor, svou církev, své tradice, že budeme jako král Jeroboám prosazovat své vlastní zájmy místo zájmů Božích, že k údajné oslavě Hospodina vytvoříme kdejaký nesmysl - a nemusí být zrovna ze zlata a s rohama. Můžeme mít mezi sebou řadu takových Amasiášů – sice už nejsme ve středověku, kde by církev měla moc a dala by se u ní udělat kariéra, ale jako instituce je ještě pořád docela dobrou zašívárnou pro ty, kteří nemají na mysli věci Boží, nýbrž lidské. Jenže Bůh čas od času podobně jako v Amosově obrazu „spustí olovnici“ a vyjde najevo jak se věci mají – i zeď, která při pohledu pouhým okem vypadala krásně rovná, se najednou ukáže křivá jako vrtule. Takové zjištění nemusí být příjemné a ten, kdo o něm mluví, vítaným. Seber se a vypadni, táhni si do jiné církve nebo do jiného sboru a tam se za to nech ocenit, tady je to naše, náš Bet-el a naši zlatí býčci, náš způsob uctívání Hospodina.
V Amosově poselství zaznívá varování, že trpělivost a shovívavost jsou svobodným rozhodnutím Boha, který je zároveň spravedlivý; Bůh neodpouští, „protože je to jeho povolání“, jak si naivně myslel básník H. Heine. Pokud Boží lid žehral na čas milosti, který dostal ke změně a obrácení, a prováděl lumpárny, dostal čas od času za vyučenou – bylo jim naměřeno mírou, kterou sami měřili. My křesťané věříme, že Bůh nám všechny hříchy odpustil v Ježíši Kristu, přístup k tomuto odpuštění ovšem máme jen ve víře, v upřímném vztahu k Bohu. Kéž se nám nestane, abychom tuto upřímnou a otevřenou víru v Boha nahradili ve skutečnosti vírou v sebe samotné, která má jméno Pána Boha jen jako pozlátko. Taková by se vedle Boží olovnice mohla jevit jako pěkná křivárna.