Nedávno jsme si povídali o tom, že podle sv. Pavla byl Boží zákon daný Izraeli „vychovatelem“ („pedagogem“) ke Kristu (Gal 3:24), v tom smyslu, že než je člověk schopen používat vlastní zodpovědnost, řídí jeho jednání lákadlo odměny nebo obava z trestu; teprve až člověk pochopí své místo ve světě a svoji zodpovědnost, je schopen rozhodování bez toho, aniž by nad ním stál někdo, kdo má v jedné ruce bonbón a v druhé rákosku. Když to přeneseme do duchovní roviny, je podle Pavla křesťanství „dospělou“ vírou, která místo zákazů a příkazů používá svobodu a zodpovědnost.
V Bibli je svoboda vždy chápána jako otevření prostoru pro konání dobra, stojí na poznání a přijetí toho, že je křesťan s Bohem a bližními na jedné lodi a pokud prohraje jeden, prohrají všichni. To vyjadřuje i ona známá věta sv. Augustina „miluj, a pak dělej co chceš“. Svoboda („dělej co chceš“) má svůj protikus v zodpovědnosti, zde konkrétně vyjádřené zodpovědností lásky („miluj“). Možná ne nadarmo je Pavlovo další užití obrazu dospělosti („když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské“) použito právě v kontextu křesťanské lásky (1K 13:11).
Než se však člověk stane dospělým, projde obvykle obdobím puberty, které je spojeno se (v zásadě správným) zjištěním že dosavadní autority (rodiče etc.) nejsou neomylné, vševědoucí a dokonalé a dospělost znamená svobodu rozhodovat se samostatně, bez jejich vlivu. Puberta však ještě není dospělost, která je charakterizována právě objevením i té druhé strany mince, zodpovědnosti za rozhodování. A tak pro mnoho dospívajících slovo „svoboda“ znamená sobeckou bezuzdnost, nejen „čiň co chceš“, ale i „čiň co chceš bez ohledu na druhé“.
V duchovní rovině je takovým „pubertálním“ myšlením antinomismus (dosl. „protizákonnost“), který interpretoval svobodu od Zákona, svobodu, kterou vydobyl Kristus na kříži, svobodu víry, jako svobodu znovu hřešit podle libosti, bez ohledu na následky. A tak jako v civilním světě existují lidé, kteří si tzv. „prodlužují mládí“ - z právního hlediska dospělí, takže mohou i „mládeži nepřístupné“ věci, ale bez zodpovědnosti za vztahy, za samostatný život („máma hotely“ aj.) - i v ducnovním světe mnoho křesťanů objeví svobodu evangelia, ale už ne to, k čemu má tato svoboda sloužit. Prostořeký Martin Luther takové lidi ve Velkém katechismu nazval doslova „prasaty“, kteří by se měli „pěkně vrátit k papeži“ (tzn. zpátky do systému zákazů a příkazů), pokud tuto svobodu umějí jen zneužívat.
Sv. Pavel to v epištolním čtení vyjadřuje obrazem dětí v protikladu k otrokům - otrok (podobně jako nedospělé dítě v antické společnosti) žije v systému zákazů a příkazů a k majetku pána nemá žádný vztah, buď jako otrok umře nebo bude propuštěn. Dítě je však dědic (v antice dědil jen syn, proto možná Pavel nemluví o dcerách – to není v tomto případě projev apoštolovy „misogynie“, ale snaha zdůraznit tento rozměr situace Božího dítěte); zděděný majetek na jedné straně dává svobodu, na druhé také znamená zodpovědnost (jak vidíme na Ježíšově podobenství o marnotratném synovi).
Mohlo by se zdát, že Pavlovo zdůrazňování zralosti a dospělosti jde proti výrokům Pána Ježíše o tom, že nebudeme-li jako děti, nevejdeme do království Božího. Každý z nich však mluví o jiném aspektu dětství. Pán Ježíš poukazuje na určitou stinnou stránku dospělého člověka: pocit zodpovědnosti nás někdy vede k dojmu, že život je o kompromisech, které ale někdy mohou vést k pragmatické bezzásadovosti a vypočítavosti; děti bývají (v tomto, nikoliv v morálním smyslu) „nezkažené“ a bezprostřední a Ježíš chce, abychom měli podobně bezprostřední a nevypočítavý vztah k Bohu.
Apoštol Pavel na druhé straně vychází ze starověkého přístupu k výchově a postavení dětí ve společnosti – do určitého věku dítě nebylo považováno za dostatečně zralé a svým způsobem se nelišilo od otroka (v novozákonní řečtině slovo pais může znamenat „chlapce“ nebo „služebníka“ a konec konců i v jednom jihoslovanském jazyce se dítě řekne „otrok“) – oba podléhali direktivnímu vedení s omezenou možností samostatně rozhodovat. U otroka to však bylo natrvalo, u dítěte jen do té doby než se ukázalo, že je schopno samostatného a zralého rozhodování. Pokud apoštol vyzdvihuje dospělost jako známku křesťanské víry, myslí tím tuto schopnost samostatné zodpovědnosti.
Ono to vlastně ale tak moc ani nejde proti sobě. Skutečná víra je na jedné straně dospělá v tom smyslu, že se rozhoduje na základě poznání vlastní situace (proto víra začíná „činěním pokání“, což není sebemrskačství, ale uznání jak na tom doopravdy jsem) a místa v Božím světě, a ne na základě touhy po odměně nebo strachu z trestu. Na druhé straně ale má být „dětská“ ve smyslu bezprostředních vztahů bez postranních úmyslů a bez obětování ideálů konformitě. To koneckonců v tomto smyslu uznává i sv. Pavel, právě obrazem dítěte, které volá (doslova „křičí“) k Bohu jako k Otci, tatínkovi („Abba, Otče“).
A to je to co se vlastně nemění – dítě, i když dospěje, zůstává stále dítětem svého rodiče. Stejně tak stupeň vyzrálosti naší víry nemá vliv na to, jestli jsme nebo nejsme dětmi Božími. O tom nás ujišťuje svátost křtu svatého.
Boží děti se poznají podle toho, že jsou vedeny Božím Duchem. Ten nám na jednu stranu dosvědčuje, že Bůh a my patříme k sobě (voláme k němu jako k Otci), že jsme n té "jedné lodi" a náš strach nestojí na pendreku nad hlavou, ale na tomto přijetí za děti. Být veden Duchem Božím ale znamená také přinášet jeho ovoce, kterým je "láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání", jak Pavel píše v listu Galatským (Ga 5:22-23).