Na dnešní biblické texty, zvláště na evangelium, je možné nahlížet z různých úhlů pohledu. Třeba jako na varování, že vezdejší život, který nám Bůh dává jako prostor svobody pro příležitost rozhodnout se pro něj nebo proti němu, je krátký a nejistý, zato věčnost, kdy už bude rozhodnuto, „trvá dlouho“ a nikdy neskončí. Bach napsal k dnešní neděli kantátu, č. 20, na píseň Johanna Rista O Ewigkeit, du Donnerwort, „ó hrozné slovo: věčnosti“ Tam připomíná trudný osud boháče z dnešního evangelia, na němž je nejděsivější právě jeho věčné trvání: „čas, který nikdo nedokáže spočítat, začíná každým okamžikem znovu, k věčnému neštěstí tvé duše.“
Na příběh se také dá dívat jako na určitou sociální moralitu: chudí a potřební lidé nikdy nevymizí (Dt 15:11: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“); Pán Ježíš říká v evangeliu lakomému Jidášovi: „Chudé máte vždycky s sebou“ (J 12:8): chudé materiálně – bez peněz, bez domova – ale i chudé vztahově – bez lásky, bez blízkého člověka, bez zájmu, přijetí a úcty – nebo duchovně, bez naděje, bez odpuštění a překonání minulosti. Takže chudí tu budou stále, až do konce světa a možná i u našich dveří leží nějací Lazarové, které přehlížíme; ústy proroků nám Bible připomíná, že máme „lámat svůj chléb hladovému“, odívat nahé a ubytovat ty, kdo nemají domov (Iz 58, 7-8), než nám (jak to má opět ve své kantátě č. 20 Bach) jednoho dne místo Lazara bude ležet přede dveřmi naše vlastní rakev - pak budeme (ne)mile překvapeni, když dojde na přetřes co jsme (ne)učinili jednomu z našich nejmenších bratří (viz Mt 25).
Tyto dva pohledy na evangelium (zvláště pokud se „zasekneme“ jen v první polovině podobenství) můžeme také spojit dohromady a utěšovat se tím, že Boží spravedlnost existuje alespoň na onom světě: chudí budou mít „veget“ v náručí Abrahamově, kdežto boháči dostanou co proto. Takovéhle vize nejsou jen specialitou křesťanství – i v židovské tradici je třeba příběh o chlapci, který měl sen o světě, kde bylo všechno obráceně a jeho moudrý otec mu řekl: „Milý synu, teď jsi teprve viděl ten pravý svět“. Ve středověku to byl oblíbený námět mystiků a básníků: děsivé obrazy pekla ve vidění rytíře Tnugdala nebo v Božské komedii básníka Danteho motivovaly (nebo naopak traumatizovaly) jejich barbarské současníky často mnohem účinněji než relativně střízlivá varování v Bibli. Pokud se tedy zasekneme jen v první polovině, tak stačí sedět a utěšovat se, že všechny nespravedlnosti tohoto světa Pán Bůh po smrti nějak srovná – to je náboženství jako „opium lidu“ skoro jako vystřižené z Karla Marxe.
A nebo můžeme nebýt líní a dočíst podobenství až do konce, abychom si uvědomili, že to co po nás Bůh chce, není žádná tajuplná a skrytá nauka prostředkovaná spiritisty, ale máme to přímo před nosem, v „Mojžíšovi a prorocích“, tedy v Bibli. Bible je dnes už přeložena do téměř každého světového jazyka (jen můj biblický počítačový program nabízí k instalaci tisíce volně dostupných překladů ve stovkách jazyků) a minimálně pro nás Středoevropany je tak samozřejmě dostupná, že si jí někdy vůbec nevšímáme. Tam je „návod k použití,“ tam je to všechno, o čem jsme zatím mluvili; nemusí se nám zjevovat svatí nebo jiní nebožtíci, aby nás vrátili na správnou cestu – tak jako těch boháčových pět bratrů, kteří ještě mají šanci změnit svůj život.
Můžeme se na evangelium ale podívat také z širší perspektivy, ve světle ostatních čtení. Třeba z pohledu vztahu víry a lásky (jak jsme o tom slyšeli z dnešní epištoly). Martin Luther ve svém kázání k této neděli říká, že „není možné milovat, kde není víra, a není možné věřit, kde není láska; obojí totiž chce a musí být pohromadě.“ Evangelický křesťan by měl v souladu s Biblí držet, že jsme ospravedlnění jen z milosti jen skrze víru a odmítat všechny druhy pelagianismu a jiného skutkařství (včetně tradičního římského postoje, že víra je pouhá „předkapela“ spravedlnosti ze skutků konaných z lásky). Správný není ale ani druhý extrém, antinomismus (protizákonnost), kdy by nám pouhá víra dávala licenci páchat cokoliv si usmyslíme. I ten Luther, který o ospravedlnění z víry učil jako „článku, se kterým církev stojí a padá“, zároveň píše, že křesťan má být „Kristem pro své bližní“, tzn. následovat Jeho příklad lásky až do krajnosti; ve známém traktátu O křesťanské svobodě říká, že „křesťan je od všeho svobodný, ale zároveň je služebníkem všech“. Jak tomuto paradoxu máme rozumět?
Sv. Pavel kdysi nazval Zákon „pedagogem – vychovatelem – ke Kristu“ - dokud dítě není dospělé a nemá kompetence zodpovědně rozhodovat, řídí jeho jednání autorita druhého a případně strach z trestu1; dospělost se projevuje tím, že pochopím i bez kárání druhého a rákosky nad hlavou proč je něco dobré nebo špatné. V nedospělé víře člověk „seká dobrotu“ protože se bojí, že přijde trest, stejně jako dítě nerozbije kamenem okno, protože si vzpomene, že rákoska nebo pohlavek bolí. V dospělosti mi ale (většinou) nikdo nenařeže pokud třeba podvedu partnera nebo se „dívám jinam“, když se děje nějaká nepravost v práci; očekává se, že motivací pro dobré jednání bude to, že si jsem sám schopen uvědomit důsledky toho co činím: narušený vztah, nespravedlivé postižení kolegy v zaměstnání a podobně. Stejně tak i dospělá víra jedná (a přináší ovoce) ne proto, že se bojí pekla, ale proto, že vidí sebe i druhého člověka tak jak je vidí Bůh. To vidíme nakrásně i na tom boháčovi v podobenství – ani trápení v pekle ho nepřivedly k pokání, k tomu aby v Lazarovi viděl člověka, aby litoval a omluvil se, že přehlížel jeho potřeby; naopak ještě i teď Lazara i otce Abraháma komanduje, aby buď ulevili jemu nebo se alespoň postarali o jeho příbuzné. Ten padací most přes tu „nepřeklenutelnou propast“ je ve skutečnosti na straně boháče; ten ho ale nikdy nespustí – nevíra a nekajícnost mu to nikdy nedovolí.
Proto jsou pro Luthera víra a láska spojité nádoby; víra by měla proměnit náš pohled na Boha a druhého člověka natolik, aby ke konání dobra nebyl potřebný žádný „strach z pekla“ (jak to karikoval atheista Sartre), ale láska byla naší druhou přirozeností. Proto sv. Jan píše ve své epištole, že „dokonalá láska strach zahání“ (1J 4, 18). Vždyť i náš křest svědčí o tom, že jsme „nepřijali ducha otroctví abychom se znovu báli, [ale] Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!“ (Řím 8:15) Jako Boží děti bychom ale měli pamatovat, že máme nejen Otce, ale i sourozence, které – na rozdíl od Boha – můžeme vidět i s jejich potřebami.
1Poznámka na základě zajímavé debaty o kázání po bohoslužbě: samozřejmě nejsem příznivcem výchovy dětí postavené na trestech (zvláště ne tělesných) - trest maximálně zastavuje, ale nevychovává a už staří Římané věděli, že „slova působí, ale příklady táhnou“ (verba movent, exempla trahunt). Nicméně v době sv. Pavla, který přirovnání použil, byl toto běžný přístup. Podstatný je ale cíl metafory poukázat na to, že dospělost - včetně dospělosti víry - se projevuje schopností rozhodovat se na základě vlastní zodpovědnosti a ne cizí vnější autority. V tom jsme se shodli i s diskutujícím bratrem. Za sebe si jen kladu otázku, kolik z řady současných přístupů k výchově stojí na osvícenském obrazu člověka, který je v zásadě dobrý, jen je třeba ho správně „tvarovat“. Tradiční církevní učení o dědičném hříchu pro mne jako teologa klade uvedenému obrazu určité limity. Ani zde však řešením není „výchova trestem“, ale metanoia a cesty k odpuštění a smíření, které rovněž výcházejí z dospělé, zralé víry.