Systematicko-teologické základy bohoslužby

Můj příspěvek není zamýšlen jako přímá součást nadcházející diskuse o možné podobě (příští, další, alternativní či jaké) liturgii. Na takový úkol je příliš povrchní, zkratkovitý a neucelený. Je spíše skicou sebraného materiálu převážně historicko-theologického charakteru, který by se nám mohl stát odrazovou půdou pro samotný rozhovor na téma liturgie "dnes" či by mohl poskytnout možný jedno-tící element v množství různých nápadů, postřehů a názorů. Jaký je cíl křesťanské bohoslužby? - Cílem křesťanské bohoslužby je Bůh jako Otec, Syn a Duch svatý. Tato teze zároveň dává odpověď na možnou otázku po původu křesťanské bohoslužby. - Tento Bůh, jako Otec, Syn a Duch svatý je zároveň původem či počátkem bohoslužby (dalo by se také říci, že je v tomto smyslu také jejím autorem; jako ten, který bohoslužbu povolává k životu a ustanovuje ji). Tedy Bůh promlouvá k člověku slovem a činem; lidé odpovídají Bohu právě tak řečí a jednáním. Bohoslužba je tedy dialogem mezi Bohem a člověkem na cestě do Božího království a k dokonání spásy.

Trinitární struktura bohoslužby

Refrénem každé bohoslužby je verš "Budiž čest Otci, Synu a Duchu svatému jak na počátku tak i teď a po všechny časy až na věky věků. Amen" Co je tím církví artikulováno a aktualizováno? Touto bohoslužebnou praxí se zde ujišťuje a objasňuje, že církev odpovídá na Boží sebe-sdělení se skrze Krista v Duchu svatém a přivlastňuje si tak spasení a obnovení. To znamená, že církev odpovídá na Boží trojiční sestoupení k člověku, tj. jako Otec Stvořitel, skrze Syna Vykupitele v Duchu Posvětiteli, tím, že člověk pozvedá svůj zrak v Duchu skrze Syna k Otci. Víra křesťana je víra trojiční povahy a charakter této víry odráží trojiční charakter bohoslužebného dění. Místo bohoslužby v Božím spásném plánu.

Nejprve slovo "mysterion" - Slovo mysterion je především užíváno (jak už na mnohých místech NZ) ve spojení s Božím spás-ným plánem pro tento svět, především pro člověka. Plán, který byl zjeven Ježíšem a dokonán, či spíše k dokonání veden, v díle Ducha svatého. - Tedy, Kristus sám je ztělesněním tohoto mystéria; Kristus je sám ono mystérium. - Církev sama je do tohoto mystéria integrována; tomuto mystériu slouží zvěstováním evangelia. - Proto užívali patrističtí otcové výraz "mysterion" pro veškeré jednání, konání a slavení církve.

Tedy vzhledem k slovu "mysterion", jako výrazu pro Boží plán pro tento svět, lze nahlížet boho-službu ze tří hledisek: stvoření, vykoupení, dokonání. Neboli, bohoslužba může tyto tři skutečnosti Božího mystéria artikulovat následujícím způsobem. Artikulace události stvoření: - jde o úzké spojení mezi participací na Boží slávě a stvořenostním bytím člověka jako imago Dei. (Ponechávám teď stranou problematiku imago Dei). - v liturgii lze nalézt tři koncepty imago dei: a) rozumová komunikace s Bohem, b) zodpovědnost za pozemské stvoření, jehož součástí je i člověk, c) sociální existence, která odráží život trojjediného Boha a podílí se na něm. Ad a: imago Dei interpretováno jako rozum a schopnost jazyka. Jazyk jako primární možnost komunikace mezi člověkem a Bohem, vznik společenství s ním; to vše skrze Boží milost. - SZ Bůh mluví skrze proroky - NZ Bůh promluvil skrze "Fleischgewordenes Wort", skrze inkarnované slovo. Liturgie vyjadřuje konkrétně a srozumitelně dialog mezi Bohem a člověkem, dialog jako chvalozpěv a potěšení v Bohu, dialog, který má určovat lidskost jako takovou. Ad b: imago Dei interpretováno jako služba pozemskému stvoření, jako povolání ke "královskému kněžství". Toto královské kněžství je v posledu dokonale naplněno Ježíšem a jeho činy uprostřed pozemského stvoření. Pokračováním Kristova kněžství mohou být svátostná znamení jako jsou rity církve s vodou a olejem či vínem a chlebem. Ad c) imago Dei - sociální jednota lidstva, která může odrážet či participovat na jednotě Boží trojjedinosti. Imago Dei je uschopněním k lásce k bližnímu a k nepřátelům. Taková láska je odpovědí Bohu; společenství věřících odráží nitro-trinitarní společenství Boha, na němž lze mít z milosti podíl.

Artikulace události vykoupení: Rané pojetí bohoslužby bylo silně ovlivněno mystériem paschy a vykoupením skrze smrt a vzkříšení Krista. Proto mohl Justin tvrdit, že bohoslužebné shromáždění se děje v neděli, tj. prvního dne v týdnu. Zdůraznění nového stvoření, nového počátku. Otázka: zda také naše součastná doba chá-pe neděli jako začátek nového. Neděle a velikonoce dominují liturgickému kalendáři, určují také poměr církve k času, ději-nám a k dějinám spásy. Zajišťují christologický zřetel a rozvíjejí trinitarní dimenzi. Dále bohoslužby označují místo církve v čase; tj. jako čas obnovení mezi vykoupením člověka a dokonáním všech věcí. Liturgie je jak děním anamnéze, tak děním epikléze; tj. jak rozpomíná se na Kristovy činy, tak vzývá Ducha, který je božskou Příčinou obnovení.

Artikulace události dokonání: Bohoslužba obsahuje nezvratitelný eschatologický výhled; známé zvolání ranné církve "Maranatha". Na jedné straně je nutné zvěstování evangelia, dokud ho nebudou slyšet všichni, křest je nutný jako vstup do života víry, opakované pokání a odpuštění hříchu, prosby; to vše jsou pořád nutné věci. Církev se musí pořád modlit modlitbu Páně: "přijď Království Tvé". Na druhé straně jsou v liturgii přítomné dva elementy, které, viděno očima Janova zjevení, budou dále pokračovat v nekonečném Božím království. Jestliže církev zpívá "svatý, svatý, svatý" vstupuje tím do spojení s anděly a archanděly a celým nebeským zástupem a touto nebeskou liturgií se podílí na chvalozpěvu Boha. Komunikace teď a zde v proměněném chlebu a víně je závdavkem a zaslíbením společenství s trojjediným Bohem v nebesích. Slovo a svátost

Ekumenický úkol: Především ukázat, že slovo a svátost si nekonkurují; nesmí stát odděleně, nýbrž že se vzájem-ně doplňují, a že v kontextu bohoslužby hrají jednu a téže roli. - Základem je Fleischgewordenes Wort; Ježíš Kristus - jako Boží sebe-sdělení. Ježíš Kristus jako inkarnované slovo je sjednocení jazyka a činu, ve svém pozemském těle. - Je proto zcela přiměřené, když řekneme, že Kristus dále svou vykupující přítomnost prostředkuje různými způsoby, jednotně a souhrnně, které plně respektují verbálně-tělesný charakter člověka. - Není proto divu, že např. Luther (a mimo něj i další), pro něhož byl Kristus Slovem (inkarnovaným), vyznává, že Kristus sám je svátostí, která se v různých církvích vyjadřuje danými sakramentálními znameními.

Verbální forma bohoslužby: Čtení písma: - Liturgie je přirozeným místem k interpretaci písma. - Četba písma je především službou, jejíž cíl je oslava Boha a posvěcení člověka. - Kompendiem písma a hermeneutickým klíčem mohou být stará vyznání víry, klasic-ké eucharistické modlitby, které jsou centrálními liturgickými elementy. Kázání: místo, na němž se ustavičné a eschatologické Evangelium nejzřetelněji dotýká doby a situace člověka. Modlitby: verbální forma podílu na dialogu s Bohem; vzhledem k předcházející Boží milosti dostávají charakter lidské odpovědi. Vyznání víry: anamnéze křtu, převyprávění dějin spásy; užití klasických vyznání víry má ekumenický význam. Hymny a zpěvy: Hymny svědčí o skutečnosti, že spása nemusí být jenom a výlučně věcí rozumu (Verstand). V bohoslužbě může i hudba beze slov vyjádřit transcendentní okamžik.

Svátostná forma bohoslužby (pomíjím nyní otázku počtu a podstaty svátostí): V ekumenickém dialogu se všechny církve shodují, že církev jak svátosti slaví, a zároveň je jimi církev budována. Ale jsou tu pořád těžkosti, co se týče pojetí a místa v církevním životě. Protestanti počínají se slovem a svátostí, jimiž Bůh církev zřizuje a konstituuje; církev pak může nabízet to, co již před tím dostává. Katolíci zdůrazňují, že církev je už jako tělo Kristovo ustanoveno; bez této skutečnosti, ne-mohou být svátosti slaveny. - Ovšem všechny svátosti bez rozdílu (odhlédnuto od počtu) jsou nahlíženy jako prostředky milosti. - Jde především o ekklesiologický zřetel; církev svátosti potřebuje

Literatura: Handbuch der Liturgik, hrsg. von H.-Ch.Schmidt-Lauber und K.-H. Bieritz; V&R 1995