V diskusi týkající se křtu, která se ve 20. století převážně omezovala na otázku křtu dětí, lze rozeznat v rámci protestantismu dvě základní pojetí vztahu víry a křtu, která svými kořeny sahají až do reformační doby:
1) kognitivní pojetí
Křest sám není prostředkem spásy, nositelem milosti, skutečnou svátostí, nýbrž pouze lidskou odpovědí na Boží spásný čin v Kristu. Křtěný ve křtu Boží milost pouze přijímá, přiznává se vědomě ke Kristu a vyznává jej. V Kristu bylo učiněno vše pro spásu každého jednotlivého člověka, proto křest - jakožto jednání lidské, jednání církve - nemůže být činěn podmínkou spasení. Má-li křest vyznavačský charakter, je nutně spojen s osobním rozhodnutím toho, kdo se dává pokřtít; Kristův spásný čin je možné přijmout jedině ve víře, která křtu předchází a která je vzbuzena zvěstováním slova. Toto pojetí se objevuje u reformovaných teologů, jakkoli Calvin sám obhajoval křest dětí, opíraje se především o Písmo sv. a svědectví církevních otců. U Calvina je rovněž důležitý aspekt křtu jako začlenění do církve, které implikuje přijetí do Kristova těla, sjednocení s Kristem a tím účast na všech jeho dobrodiních. To je důležitý argument pro křest dětí. Calvin zde vidí analogii s židovskou obřízkou, která znamenala začlenění do smlouvy s Bohem. Rovněž původní význam přirovnání křtu k pečeti, které sahá až do novozákonní doby a které sdílel i Calvin, není nějaké formální stvrzení již vykonaného aktu, nýbrž úkon "změny vlastnických vztahů" - člověk, který je pokřtěn, už nepatří sám sobě, nýbrž Bohu. Reformátoři navíc přijímali tradiční názor, že křest je odstraněním dědičného hříchu a jako takový je nutný ke spasení. Z reformovaného důrazu na predestinaci ovšem také lze snadno vyvodit opačný názor, totiž že “vše podstatné” pro naši spásu se odehrálo dávno před narozením každého člověka, a křest proto může být už jen našim svědectvím o této spáse, v lepším případě potvrzením platnosti Božího činu, který je nám zvěstován v kázání, ujištěním o daru milosti, nikoli ale tímto darem samotným. Zanedbáním křtu či jeho odsunutím na později tak vlastně nelze nic “zkazit”. Křest byl Kristem ustanoven toliko pro posílení naší víry a jako závazek a pobídka ke křesťanskému životu. V reformované tradici jistě velmi působilo také Calvinovo platonizující rozlišování nebeského děje, který přináší spásu (očištění duše krví Kristovou), a pozemského, “materiálního” úkonu člověka (křest = očištění těla vodou), který je pouhým odrazem, odleskem děje nebeského - tento paralelismus je patrný i v reformovaném učení o večeři Páně.
2) kauzativní, generativní pojetí
Křest sám je spásným Božím jednáním, v němž Bůh jednak (skrze vodu) zpřítomňuje Kristovo spásné dílo a jednak vzbuzuje víru křtěnce, kterou je křest přijímán. Víra tedy není předpokladem, nýbrž spíše důsledkem křtu. Křest dětí tak zvláště zřetelně podtrhuje nezaslouženost, bezpodmínečnost Boží milosti, která předchází každý lidský čin a nepotřebuje žádné zvláštní předpoklady na straně člověka. To neznamená, že by víra pouze přistupovala jako jakýsi “druhý krok” k primárnímu Božímu jednání ve křtu; křest je vždy spojen s vírou, jakkoli víra není jeho podmínkou.
Tento přístup se opírá hlavně o Luthera a není v rozporu ani s katolickým učením. Již Luther ovšem musel čelit velkému problému, který jej od počátku doprovázel: Je-li svátost ex definitione vždy spojena s vírou toho, kdo tuto svátost přijímá (to byl konsenzus všech reformátorů), a jedině spolu s touto vírou má spasitelný účinek, jak potom mohou být křtěny děti? Luther v prvé řadě zdůrazňuje, že jistota spasení přece není zakotvena v naší (kolísající) víře či v našem rozhodnutí dát se pokřtít, nýbrž v daru Boží milosti, v Božím díle, jímž křest je. Také křest dětí je platný i účinný, jakkoli své plné účinnosti nabývá až v dospělosti, tedy spolu s vírou. Křest je stálým a nezničitelným ujištěním o Boží věrnosti, je to pevný (protože Bohem daný) základ, na kterém může víra stavět, z nějž se může sytit. Luther emfaticky trval právě na této objektivitě svátosti křtu, o niž se můžeme v nejistotách opřít; křestní voda tu dokonce získává takřka spásnou moc (srv. luterská reálná přítomnost Krista ve svátostných živlech večeře Páně!). Celý křesťanský život pak Luther chápal jako trvalý návrat ke křtu, trvalé umrtvování starého Adama, jehož moc však již byla definitivně zlomena ve křtu.
Námitku, že při křtu dětí jsou akt křtu a následná víra časově značně odděleny, řeší Luther pomocí představy dětské víry (fides infantium), kterou Bůh mocí Ducha svatého v dítěti tvoří, avšak o které jinak nic nevíme. Luther se tak bránil jakémusi “automatismu spásy”, který svátosti připisuje spásné působení nezávisle na víře. Důležité ovšem je, že ani tato víra není předpokladem křtu, nýbrž je - i u dětí - křtem vzbuzena a dále (po celý život) živena. Člověk vírou nevytváří křest, nýbrž jej touto vírou pouze přijímá - i kdyby jej v plnosti měl přijmout až v dospělosti. Křest proto může být právem nazýván - ve shodě s tradicí - sacramentum fidei. Je nutný pro vzbuzení víry a tedy i pro spasení, proto jej nelze zanedbat.
Ve sporu o smysl a význam křtu jde vposledu o význam a smysl svátosti jako smyslově vnímatelného, hmotného, “vnějšího” prostředku spásy. Stane-li se ze křtu pouhý vyznavačský akt, který nezprostředkovává milost, ale pouze na ni odkazuje, ztrácí víra svou “objektivní” oporu a je odkázána jen na vždy nové slyšení slova (kázání), z něhož může čerpat (pomineme-li večeři Páně, jíž ovšem v našem prostředí akutně hrozí profanizace). Jednorázovost, neopakovatelnost křtu, “character indelebilis” podtrhuje nezvratnost Božího přijetí. Křest je v našem životě událostí, kterou nelze vymazat, je to trvalý “zářez” Boží milosti, který má “následky” na celý život, nikoli izolovaný a pomíjivý (a tedy i potenciálně opakovatelný!) výraz našeho rozhodnutí přiznat se k Bohu, “subjektivní” výplod naší víry. (Objektivita svátosti křtu se ostatně projevuje i prostou skutečností, že člověk může vždy pouze být pokřtěn, nemůže se pokřtít sám.) Při křtu se spoléháme jedině na Boha, nikoli na naši vlastní víru. Není-li křest svátostí a je-li pouze “produktem” naší víry, potom spolu se zánikem víry “mizí” de facto i křest sám.
Zdůraznění objektivního, svátostného základu našeho omilostnění ovšem na druhé straně nesmí vést ke “svátostnému objektivismu”, v němž je křtu připsáno spásné působení nezávisle na víře. Víra tu není něčím dodatečným, co by mohlo eventuelně i odpadnout. Můžeme pozorovat dvě extrémní pozice, které nejspíš sotva kdo zastává, ale které vystihují základní tendence v chápání křtu: Na jedné straně spása na základě víry ze slyšení bez křtu, na druhé straně spása na základě křtu bez víry. Obojí je třeba odmítnout; křest je spojen či - v případě křtu dětí, odmítneme-li fides infantium - nabývá své plné účinnosti jedině spolu s vírou, která jej přijímá. Základní otázkou, která vyvstává v souvislosti s křtem dětí, tedy není, zda je možné křtít někoho, u nějž zatím nelze předpokládat víru, nýbrž zda rodiče smějí vzít na sebe rozhodnutí o křtu svého dítěte. Jejich rozhodnutí nechat pokřtít svého potomka je jistě výrazem jejich vlastní víry a způsobem, jak tuto víru dosvědčit a předat. Toto rozhodnutí tedy nemusí být chápáno jako svého druhu manipulace, jíž se dítě nemůže nijak vzepřít, nýbrž snaha zprostředkovat dítěti to, co rodiče sami poznali a vyznali jako zásadně důležité pro jejich život. Dítě přece fakticky je odkázáno na své rodiče a na jejich rozhodnutí; rodiče nesou za dítě odpovědnost. Rozhodnutí rodičů nenechat své děti pokřtít je stejně závažné a stejně “manipulující” jako rozhodnutí dát je pokřtít. I pokřtěné dítě nakonec musí dospět k vlastnímu rozhodnutí a ve křtu danou Boží milost přijmout či odmítnout. Křest nezískává svou plnou účinnost proti vůli dítěte, nýbrž jedině tehdy, když jej dítě svobodně ve víře přijme.