Přijímání u našich vyznání

Autor:
Publikováno:

V následujícím příspěvku reaguji na článek Milana Norberta Badala Přijímání u jiných vyznání, který vyšel na serveru ChristNet jako zářijový článek měsíce. Hned od počátku musím říci že se jedná o reakci kritickou (ačkoliv jsem původně uvažoval, zda se Badalovým výtvorem vůbec zabývat), jelikož se v něm autor podle mého názoru dopouští velmi hrubě zkreslujícího a velmi tendenčního pohledu na problematiku interkomunia, konkrétně přjímání eucharistie katolíky na nekatolických bohoslužbách.

Páter Badal v něm odpovídá na dotaz (otázka je do jaké míry modelového) čtenáře: proč je pro katolíka těžkým hříchem přijímat eucharistii u jiných, nekatolických  (v naší lokalitě míněno především prostestantských) vyznání. V odpovědi (jakoby chytře zahraném smeči "vychytaném" z původního dotazu) poučuje tazatele, že problém je především v protestantském pojetí svátosti večeře Páně jako pouhého symbolického připomenutí Poslední večeře. Konkluze z Badalovy rady zní: proč vůbec riskovat účast na eucharistickém stolu u společenství, k jehož chápání eucharistie mají katolické teologické kruhy postoj přinejlepším neujasněný, když sami protestanté si stolu Páně příliš neváží a pokládají ho za "nedůležitý"; přitom lze vsadit na osvědčenou jistotu "našeho" eucharistického Ježíše, který je přece v hostii "natvrdo" a definitivně přepodstatněn a se vší k tomu patřičnou úctou náležitě oslavován.

Velmi se mě jako protestanta dotýká zaprvé tendenční zjednodušování problému. Tvrzení, že "u evangelíků jde o pouhou památku (nuda commemoratio)" se možná pan Badal jako bývalý evangelík učil v mládí v "konfirmáku" a později v hodinách katolické dogmatické teologie v semináři, ale skutečnost v historii reformačních církví a v současném teologickém bádání vypadá zcela jinak. Nebudu nikoho zahlcovat sáhodlouhými výklady o teologii svátostí - to by vydalo ne na samostatný článek, ale minimálně na několik seriálů o této problematice. Sluší se však alespoň připomenout, že v  oblasti problému přítomnosti Kristovy v eucharistii dochází k pohybu na obou teologických "frontách" - katolické a evangelické. Katoličtí teologové jsou schopni přinejmenším rozlišovat mezi předmětem dogmatu (reálná přítomnost Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti oltářní) a závazným (= do doby, než bude nalezen jiný uspokojivý) výkladem mechanismu této přítomnosti (tzn. transsubstanciaci - nauce poplatné (novo)tomistickému vidění světa s dualitou látky a tvaru.  Viz pokusy o alternatiní uchopení u jiných katolických teologů - transfinalizace apod.) Na druhou stranu u  evangelíků lze  za požadavkem častějšího vysluhování večeře Páně vidět také snahu o nové pochopení svátosti a odklon od racionalistického redukcionismu, který význam svátostí v porovnání s verbálně / konceptuální informací skutečně poněkud bagatelizoval, byť z jiných příčin, než nám předkládá zjednodušené historické vidění pana Badala.

Podle této zjednodušující historiografie by v době reformace musel existovat jakýsi jednotný abstraktní proud, který by se v oblasti svátostné teologie nesl ve znamení kritiky reálné přítomnosti Ježíše v eucharistii a její substitucí důrazem na pouhé symbolické jednání (památka), jehož imanentním subjektem je pouze a výlučně samo slavící společenství (obrazně řečeno: chléb a kalich jako jakési "maňásky" na jevišti oltáře). Nebudu zde rozvádět biblické souvislosti slova "památka" - to, že se nejedná o cosi ve stylu "potom umřel praděda / a jen vzpomínka zůstala..." - to je snad jasné každému, kdo se Biblí někdy alespoň trochu vážněji zabýval. Omezím se jen na pár historických fakt. Po vzoru pana Badala odvolávajícího se na papežské encykliky budu  sem tam také citovat nějaké církevní dokumenty, především vyznání víry, ke kterým se hlásí moje církev.

Pravda je tedy taková, že historicky není pojetí Večeře Páně u všech protestantských církví stejné a směry, které by vykládaly svátost v předhazovaném smyslu, byly ve výrazné menšině. Zejména proudy české a luterské reformace trvaly na sku Připomeňme si:

1.) eucharistickou úctu u mnoha husitských teologů, církve podobojí a Jednoty bratrské:

a) České vyznání (společné vyznání českých nekatolických církví): "O velebné svátosti kšaftu poslední večeře od samého Krista Pána před utrpením jeho nařízené, věříme a vyznáváme, že ten chléb v též večeři jest pravé tělo Krista Pána za nás dané a zrazené a víno v kalichu jest pravá krev Pána našeho Ježíše Krista za nás vylitá na odpuštění hříchů".

b) Bratrské vyznání (čl. 13:2-3): "Chléb večeře Páně jest tělo Pána Jezu Krista za nás vydané a víno v kalichu krev jeho za nás vylitá na odpuštění hříchů. Tak zajisté zjevně Kristova slova znějí: To jest mé tělo,to jest krev má. Kteráž slova ne jinam než k chlebu a vínu obráceny býti mají. Tělo pak a krev ne jiné se rozumněti mohou, než to vlastně tělo Kristovo, kteréž z nás a pro nás byl přijal a nám za pokrm mukami připravoval, a ta vlastně krev (v níž jeho život, život věčný byl, 3 Moj. 17:1, Jan 1:4), kterouž on z těla svého štědře vylévaje za nápoj církvi své připravoval. Těm tedy slovům tak, jakž byly vysloveny rozuměno býti má (bez přidávání a ujímání) věříme. "

2.) Lutherovo trvání na výrazu "pravé tělo a pravá krev":

a) Malý katechsimus: "Co je svátost oltáře? - Je to pravé tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista pod způsobou chleba a vína pro nás křesťany, abychom jedli i pili, jak to sám Kristus ustanovil."), což se později vtělilo také do


b) Augsburgského vyznání ("O večeři Páně (naše církve) učí, že pravé tělo a krev Kristova jsou opravdu ve večeři Páně [pod způsobou chleba a vína] přítomny" (čl. 10).

3.) V extrémní podobě držel pojetí nuda commemoratio v prezentovaném zjednodušení snad pouze Zwingli, se kterým se oba hlavní oficiální proudy reformace (poprávu) ve zlém rozešly. Jan Kalvín nevyřešil otázku svátostí uspokojivě, ale jeho snahou pravděpodobně bylo najít "rozumný kompromis" mezi Zwinglim a Lutherem.

Bohužel toto zkreslení otázky podporují i (o pro ně často tabuizovaném tématu) málo informovaní evangelíci, dokonce i některé církevní materiály, které si nedávají příliš velkou práci s rozdiskutováním této otázky - např. katechetické materiály, ostudným příkladem může být dejme tomu poslední evangelický katechismus, ale i jiné příručky této povahy. Je však nutné si uvědomit, že příčinou těchto postojů není reformační dědictví, ale potoleranční evangelická pseudotradice po reformách Josefa II., odvozená od působění osvícenstvím nasáklých maďarských kalvínských duchovních a neméně osvícenstvím nasáklé německé teologie kráčjící ve vleku Kantovy filosofie. Svébytnou kapitolu tvoří různá "probuzená" a letniční hnutí, u některých je však "znovuobjevení" eucharistie a touha po jejím častějším vysluhování aktuálním tématem.


Druhá věc, která mi na Badalově příspěvku vadí, je alibistické vymlouvání se na pseudoproblém "pojetí svátosti" a vyhýbání se pojmenování skutečného problému. Skutečným problémem, který katolíky blokuje od intercommunia (a evangelíky od účasti na katolické eucharistii) je pojetí uřadu v církvi a pojetí apoštolské posloupnosti, nikoliv pojetí eucharistie. V podstatě by pro katolíka byla eucharistie platná, pokud by ji odsloužil právoplatně vysvěcený (od biskupa v apoštolské posloupnosti) kněz při zachování formalit ritu, i kdyby onen kněz sám i jeho okolí v přítomnost Ježíše v eucharistii nevěřili. Naopak by nebylo platné přijímání dejme tomu v luterské církvi, i když se tato k reálné přítomnosti Ježíše v živlech VP (byť poněkud jinak vykládané) hlásí. Smysluplná diskuse tudíž musí být primárně vedena tímto směrem a v rozumných teologických kruzích se také tak děje. Míč však v tomto případě zůstává na katolickém hřišti a za daný stav nelze svalovat vinu na nějaké "úchylné" názory protistrany.

V této chvíli bych rád zdůraznil, že ze strany evangelických církví neexistuje konfesijní blok – stolu Páně se s námi může zúčastnit každý, kdo se cítí být křesťanem, tzn. věří v Ježísě Krista a dal se pokřtít.


Ohledně „hodnosti“ má každá denominace jiná měřítka – ta moje (ČCE) vychází z přesvědčení, že Kristus nepřišel povolat spravedlivé, ale nás hříšníky – večeři Páně tedy nechápe jako „pamlsek pro hodné děti“, ale naopak pozvání pro ty, kteří si to nikterak nezaslouží. To ovšem neznamená, že účast na večeři Páně nepředpokládá přípravu – vyznání hříchů Bohu a upřímnou snahu napravit porušené vztahy s bratry a sestrami. Jiné denominace jsou ke komunikantům přísnější – nevysluhují např. nikomu, kdo podle jejich představitelů žije ve zjevném hříchu (opíjí se, udržuje nedovolený partnerský vztah apod.). Oproti mylně tradovaným názorům řady katolíků existují v našich církvích i různé formy zpovědi, byť se od formalizované katolické podoby (soudcovská role ordinovaného kněze apod.) a míry závaznosti (především ve vztahu k večeři Páně) může lišit (pro zajímavost opět z Augsburského vyznání: "Nepřipouští se (k večeři Páně) nikdo, kdo nebyl napřed zpytován a vyslechnut" (čl. 24)). Ale to by bylo opět na samostatnou diskusi.


Poněkud mne mrazí z (tazatelem užité) kategorie "těžký hřích". Katolická klasifikace hříchů na "lehké" a "tězké" je pro mne dodnes záhadou, nevím ovšem jak bych se já sám cítil ve splolečenství, které setkání u stolu Páně s jinými křesťany klade na úroveň vraždy, prokletí Boha nebo okrádání chudých. Asi moc dobře ne.

Já osobně věřím v reálnou přítomnost Ježíše Krista v eucharistii jakékoliv křesťanské církve - i těch které se k tomu (tedy k přítomnosti Ježíšově ve svátosti večeře Páně) moc nehlásí. Chápu, že katolický problém přistupování u „jiných“ vyznání je otázkou nesnadno řešitelnou, jeho prezentace stylem příspěvku p. Badala mu však prokazují službu vpravdě medvědí a výhybku vlaku směřujícího k jednotě přehazují kamsi na slepou kolej.

- autor je dlouholetým člověkem -