Na různých besedách s „oficiálními“ církevními hudebníky se často dozvídáme, že Evangelický zpěvník vydaný Synodní radou ČCE r. 1979 je učiněný poklad, který pro potřebu zpěvu v církvi zpřístupňuje mnoho cenných melodií z prostředí české i světové reformace. Přes nepříznivé podmínky (tuhá normalizace) a různá provizoria (nepříliš kvalitní gumová vazba) se podařilo (za vydatné finanční pomoci zahraniční ekumeny) vytvořit dílo, které má v našem prostředí po stránce nashromážděného materiálu jen málo obdob.
Praktická zkušenost s tímto zpěvníkem při přípravě bohoslužeb a srovnání s některými jinými zpěvníky však nechává vyplavat na povrch i určité rezervy, které obdivovaný kancionál tu a tam má. Pravdou by bylo spíše zpřesňující tvrzení, že Evangelický zpěvník jsou poklady některých (ne všech) jednotlivých písní v hliněné nádobě redakční práce. Následující text odráží především moji osobní zkušenost, i když z diskusí s ostatními kolegy a příležitostné společné práce na tvorbě liturgie ukazuje, že není zase tak ojedinělá.
Když jsem nastupoval do služby faráře, myslel jsem, že mi práci se zpěvníkem usnadní má varhanická minulost, ale zkušenost mám zatím spíše opačnou - výběr písní je pro mne utrpením a čtveřice čísel na papírku pro varhaníka bývá většinou výsledkem mého zoufalství a rezignace. Člověk usiluje o to, aby se vyhýbal písním „líbivým“ (formulace Agendy ČCE), které požaduje zejména starší generace, a aby hudba „seděla“ nejen k biblickým textům a kázání, ale i k charakteru liturgické doby – ovšem i když odmyslí nejrůznější „interpretační“ obtíže (nezvyklost některých melodií, které nepatří k „místnímu repertoáru“ a shromáždění na ně reaguje stávkou projevující se sveřepým mlčením s výhrůžnými pohledy na duchovního, složitost doprovodu pro méně zkušeného varhaníka, nevhodnost některých „uměleckých“ harmonizací renomovaných autorů, které obstojí jako skladatelské etudy, ale ne jako doprovod společného zpěvu), číhají na něj mnohé nástrahy dané skladbou zpěvníku samotného.
První obtíží je, že zpěvník má místo liturgického členění, které bych nazval spíše katechetické - to by ještě šlo nějak zkousnout, i když to poněkud ztěžuje orientaci. EZ chce být univerzálním zpěvníkem pro kostel, školu a dům - kostel ale vyžaduje úplně jiné typy zpěvů a jejich členění než domácí nebo spolkové pobožnosti. Česká reformace pro potřeby zpěvu v církvi vytvořila dva modely liturgických knih: graduál obsahující liturgické zpěvy řazené podle církevního roku, a kancionál s duchovními písněmi, jejichž řazení bývá buď volné, nebo graduální členění vzdáleně kopíruje. I tam, kde se počítalo s užitím pouze jediné knihy (např. u bratrských kancionálů Blahoslavovy éry), přebírá kancionál zároveň i některé charakteristické rysy graduálu, což je vidět třeba zrovna na Evančickém kancionálu. EZ však graduální členění vědomě odmítá, přebírá spíše modely reformovaných zpěvníků, do české bratrské tradice uvedené až v éře Komenského.
Co mi vadí více, je nepoměr jednotlivých rubrik a témat.
EZ má sice všech 150 žalmů, velká část ženevských nápěvů je ale nezpívatelná (často jde o nesopránové hlasy polyfonních kompozicí, které při neadekvátním zhudebnění ve stylu doprovázené monodie ztrácejí hudební logiku). To činí potíže především tam, kde se striktně drží kalvínská zvyklost dávat žalm jako první píseň (náhrada introitu) – věřící bývají v této fázi bohoslužeb ještě nerozezpívaní, a přitom zdárné „zdolání“ první písně ovlivňuje zpěv při celém zbytku shromáždění. Přítomnost některých dalších žalmových písní tento handicap napravuje, ale jen částečně. Mnohé již žalmový text interpretují nějakým konkrétním směrem, který se ne vždy trefí do liturgické potřeby. Také melodika písní je často nekompatibilní s požadovaným charakterem hudby.
Písně liturgického roku vypadají na první pohled zastoupeny docela dobře, bližší pohled však zjistí, že se koncentrují jen na témata velkých svátků a opomíjejí šíři liturgického slavení dané doby. Typické je to např. u postních písní, které jsou až na výjimky velkopátečně pašijové. Jen málo jich je možno použít o běžných postních nedělích - a to nemluvím o případě, kdy by chtěl někdo postní dobu pojmout jako závěrečnou etapu katechumenátu. Abychom byli spravedliví, tímto neduhem trpí i většina katolických zpěvníků.
Zbytek písní (pokud to nejsou obecně náboženské škváry typu „Hory doly stráně“ nebo civilně interpretační neurčitosti jako „Krásná je modrá obloha“) akcentuje hlavní témata reformační teologie (ospravedlnění vírou, čistotu učení aj.) nebo pietistického a revivalového hnutí (vyznání Ježíše jako osobního Spasitele, bdělost před nástrahami hříchu). Překvapivě málo písní je na témata Ježíšova života a učení (např. podobenství apod.). Přitom staré zpěvníky (třeba Třanovského "Cithara") mají obvykle oddíl "O životě Krista Pána" docela bohatý. Rovněž nemnoho je písní parafrázujících nežalmová SZ i NZ kantika. Když si to člověk srovná např. s Komenského kancionálem, který vydal kolem revoluce Kalich, nevychází z údivu. To vyvolává dosti silnou frustraci, pokud chce člověk sestavovat nějaká propria pro neslavnostní část církevního roku. Většinou nejde najít odpovídající materiál ani ke klasickým „starocírkevním“ perikopám, natož třeba k Ekumenickému lekcionáři nebo jiným perikopálním systémům, kde je „stůl Slova“ prostřen mnohem hojněji.
Velmi slabé jsou písně ke svátostem - odrážejí to, jakou roli jim dává ČCE. Trochu použitelná píseň ke křtu je jedna - zbylé jsou prosáknuty lidovým církevnictvím, počítajícím především s tím, že křest je víceméně rodinná slavnost týkající se nemluvňat („dítě nesem ke křtu tvému“, „do ruky tvé klademe štěstí své“ aj.) a také nadpis rubriky „Písně ke křtu a uvedení dětí“ tomu odpovídá. Písní k Večeři Páně je 7, různé kvality hudební i theologické, mnohdy obsahující překonané pojetí Eucharistie, skrytý moralismus, přetíženost dogmatikou apod. Přitom některé podle mého cenné kousky tam chybějí - třeba "novoutrakvistická" (= luteránská) píseň "Ráčil paměť zůstaviti", ačkoliv byla v 16. století velmi rozšířená a má krásný text i nápěv (ten, pravda, v EZ je, u písně 464) - patrně má smůlu, že ji nenapsal Jan Augusta nebo L. B. Kašpar. A ani z těch sedmi se v ČCE žádná skoro nikdy nezpívá - většinou se recykluje EZ 397 ("Radujme se vždy společně") - píseň k Večeři Páně naprosto nevhodná, snad k ordinaci nebo instalaci - či Jezu Kriste, štědrý kněže, což je ještě relativně dobrá záchrana situace.
Na ordinaria se (pominu-li folklorem říznuté halekačky pořadu "C") podle mne úmyslně rezignovalo. Jak jinak si vysvětlit, že přestože v předbělohorských kancionálech existuje nepřeberné množství tropů Kyrie (jen českých "Fons bonitatis" znám já osobně asi pět), v EZ není ANI JEDEN. A tyto tropy nejsou jen v utrakvistických zpěvnících, ale i v kancionálech Jednoty, v Blahoslavově redakci, tam je 1 či 2 Kyrie pro každou liturgickou dobu. O Sanctus nebo Agnus taky není ve starých kancionálech nouze - to však neplatí pro EZ, kde si člověk musí vytrhávat třetí sloky písní sloužících úplně jinému účelu jen proto, že 3x obsahují slovo „Svatý“. Agnus Dei od M. Decia je v EZ pod č. 318, je však zařazeno mezi pašijové písně, což může posílit při použití mimo velkopáteční kontext pocit čehosi nepatřičného. Gloria je v EZ jen jedno, Credo je početně zastoupeno relativně dobře, většinou se však jedná o parafráze apostolica. Nicejsko-cařihradské vyznání v překladu Rostislava Nechuty (EZ 154) je po mém soudu něco strašného – jednou jsme to zpívali v neděli na luterských bohoslužbách v Praze a nikomu to nešlo do úst - pokud autor něco věděl o literatuře, tak rozhodně ne mnoho o hudbě. Přitom opět existuje velké množství parafrází Nicaena – i poeticky pěkných, na známé nápěvy.
Co s tím? V omezené míře je možné pro přípravu liturgičtějších bohoslužeb s Evangelickým zpěvníkem v ruce používat různá provizorní či nouzová řešení – příklady jsou třeba v příspěvku Evangelický zpěvník v bohoslužbě. Dlouhodobě se však se současným EZ daleko nepohneme, systémové řešení to není. Osobně bych napřel síly spíše k tomu budoucímu - aby to nebyl další guláš, rozvařený navíc na postmoderním sporáku. Vzorem nám mohou být např. moderní cizí evangelické zpěvníky (např. německý a polský nebo Evangelical Lutheran Worship z USA), případně (žel ve svém vlastním prostředí nepochopený) katolický graduál Mešní zpěvy – třebaže je zde míra svázanosti s konkrétní liturgií naopak příliš těsná, může být práce se zdroji příkladem toho, jak udělat zpěvník v první řadě orientovaný na křesťanskou bohoslužbu a ne na konfesijní tábor lidu.