Starozákonní čtení 1 Kr 8, 1.6.10-11.22-30.41-43
Starozákonní text v ekumenickém lekcionáři je rozdělen, tak aby ve zkrácené verzi nabídl posluchačům hlavní body události posvěcení jeruzalémského chrámu.
Verš 1 nás uvádí do situace, kdy k posvěcení jeruzalémského chrámu je povolán celý Boží lid, je zde zdůrazněno, že se shromáždili všichni izraelští starší, zástupci všech dvanácti pokolení Izraele. Nejde, jak víme z líčení mnohých starozákonních textů, o samozřejmou událost – jednota Božího lidu byla vždy velmi křehkou záležitostí, uvnitř Izraele panovala velká pnutí a odstředivé síly, které se ostatně po smrti krále Šalomouna naplno projevily v rozkolu a vzniku dvou samostatných království severního Izraele a Judského království. Král David vládu nad Izraelem a Judou musel mnohdy velmi ztěžkla prosazovat.
Jeruzalémský chrám, odhlédneme-li od politicky motivovaného činu jeho stavby, má symbolizovat jednotu celého Božího lidu – je jeden Hospodin, jedna smlouva s Božím lidem, má panovat jednota, založená sinajskou smlouvou, mezi dvanácti kmeny Izraelskými.
V. 6.: Kněží nesou do chrámu schránu úmluvy. Jen kněží mohou vstoupit na nejposvátnější místo. Není náhodou, že jde právě o schránu úmluvy. Oproti sousedním náboženstvím okolo Izraele, kdy byl mnohdy vůdčím motivem náboženského kultu princip do ut des, stojí v centru izraelského kultu událost smlouvy mezi Hospodinem a lidem Izraele. V izraelském náboženství a kultu, jemuž chrám v Jeruzalémě má sloužit, je centrální událostí společenství mezi Bohem a člověkem. Chrámový kult má být prostředkem, nástrojem k realizaci tohoto společenství, které je založeno na smlouvě uzavřené na hoře Sinaj. Proto je také do chrámu nesena truhla úmluvy, která obsahuje desky Zákona.
Verše 22-30:
Nyní přistupuje k oltáři sám král Šalomoun jako nejvyšší kněz. Posvěcuje chrám modlitbou obrácenou k Hospodinu. Králova modlitba shrnuje v krátkosti theologický význam smlouvy uzavřené Hospodinem s lidem Izraele – „Já vám budu Bohem a vy mým lidem.“. Klíčovou výpovědí Šalomounovy modlitby je slovo o věrnosti Hospodinovy vůči svým zalíbením, které svému lidu udělil. Bůh smlouvy = Bůh věrný, který dodržuje svá zalíbení. Bůh, na kterého je možno pro jeho věrnost i vůči hříšnému člověku naprosto spolehnout.
Další výpovědí je uznání Hospodinovy svrchovanosti. Šalomoun si je vědom, že Boha nelze fixovat na jedno místo, byť by to byl Jeruzalémský chrám. To že se Bůh sklání a dává poznat své jméno (svou podstatu) v chrámu v Jeruzalémě, je dílem jeho milosti a jeho vůle, svátého rozhodnutí dát se poznat lidem. Bůh svobodně jednající a přesto každé lidské poznání převyšující – člověk je vůči Bohu jakoby v mrákotě či Bůh, kterého se člověk snaží poznat, je pro lidské oči neustále jakoby v mrákotě, zahalen mraky, oblaky jeho slávy. Ano lze vidět a spatřit Boží slávu – Boha tváří tvář však nikoli.
vv. 41-43:
Zajímavá je zmínka o cizozemcích. Je zde jasně parné, že ani jim není odepřena milost zjevení Boha Hospodina. I oni mohou mít podíl na milostivém jednání a sebesdílení Božím. I oni mají být na tom stejně jako Izraelci – lid vyvolený. Jediná podmínka, že se i oni budou modlit k chrámu v upřímné víře v Hospodina. Víra je nabízena všem – nikdo není předem vyloučen. Izraelovo vyvolení má zde na zemi jasný cíl – být svědky víry pro ostatní národy, aby i oni mohly poznat milost Hospodinovu a z ní čerpat naději.
Žalm 84
Žalm 84 lze chápat jako jednu z niterných výpovědí radosti ze setkání s Hospodinem v chrámu. Radost z bohoslužby. Je také dokladem jak klíčové místo v životě Izraele měla bohoslužba = modlitba. Vlastně nejklíčovější. Vše ostatní v lidském životě má být podřazeno bohoslužbě, ona je cílem lidského konání a bytí, modlitba – tam se naplňuje lidství člověka. Nápadné plurály použité v žalmu (Hospodinova nádvoří, oltáře) mají snad zvýraznit velikost a hloubku chrámu v Jeruzalémě, důležitost jeho role v životě věřícího. Žalmista využívá obrazů hnízdících ptáků, aby jimi vyjádřil bezpečí modlitby, bezpečí vztahu k Bohu, vztahu, který se realizuje v bohoslužbě chrámu.
Údolí balzámovníku může sloužit jako obraz krušné cesty, cesty nebezpečné, cesty strádání a útrap (spojuje se s místem, kde David shromáždil bojovníky proti Pelištejcům či je možno v hebrejském ekvivalentu pro balzámovník Báká zaslechnout výraz pro pláč nebo truchlení). K lidskému životu patří chvíle nebezpečné, truchlivé, tíživé – ani víra v Hospodina si nechce klást na nos růžové brýle. I k cestě do chrámu na bohoslužby může patřit nářek a slzy truchlení a přesto jde o cestu k Bohu, cestu vedoucí k setkání s Bohem. Žalmista chce nabádat, aby ani ve chvílích těžkých a truchlivých člověk nepřestával hledat Boha, nepřestával k němu směřovat, dychtit po setkání s ním.
Ve verši jedenáctém žalmista vyslovuje vyznání víry, kdy všechno v lidském, životě, všechno snažení, všechno úsilí, všechny klady a hodnoty z lidského pohledu jsou podřazeny události setkání člověk a Boha, které je znázorněno požehnáním. To je tak jediná hodnota hodnot, po které má člověk zde na zemi dychtit, která vše ostatní převyšuje a zakládá.
Epištolní čtení Ef 6, 10-20:
Ne s „tělem a krví“, s lidmi, s lidskými nepřáteli, s lidskou zvráceností, se zvrácenci má bojující církve co do činění, ale mocnostmi, se silami zla a násilí. I když násilí a zlo je dílem člověka (to samozřejmě apoštol moc dobře ví), přesto to nemají být primárně lidé, proti kterým se má církev vyzbrojit, ale proti tomu, co lidé mohou sami sobě způsobit. Vyzbrojit se proti silám zla, které v každé době ukazují svou moc a každá doba se kvůli nim může zdát temná, nepřekonatelně temná. Ne se vyzbrojit zbraněmi, které by potíraly člověka a všechno živé, ale zbraněmi, jimiž se dá potírat mocnosti zla, které člověka zotročují. Proto apoštol mluví o zbraních Ducha, zbraních víry, modlitby, o výzbroji pravdou a spravedlností. Neboť jen tak lze zachovat lidství na obou stranách a přesto přemáhat zlo, které lidé páchají sami na sobě.
A ovšem rozhodující událost má přesto v rukou Bůh. On má konečné slovo. Proto ve verši 18 apoštol nabádá: „v každý čas se v Duchu svatém rozhodně modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny...“ Bůh je cílem všeho živého a zároveň počátkem.
Evangelium Jan 6, 56-69:
a) závěr Ježíšovy řeči o jeho tělu a krvi verše 56-59:
Jde vlastně o samotný závěr janovského kázání na téma eucharistie, kázání, které Jan klade Ježíšovi do úst. Jedení Ježíšova těla a pití jeho krve je nevyhnutelný předpoklad k přijetí věčného života. Kdo přijímá Ježíšovo tělo a jeho krev získává tak bytostný podíl na věčném životě – aktem jedení a pití se niterně přijímající spojuje s Ježíšem a skrze něho s nebeským Otcem (viz verš: 57 „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.”). Na první pohled vidíme, že zde jde o velmi realistické pojetí večeře Páně.
Jistě je otázkou, proč takto evangelista Jan uvažuje? Do jaké míry je toto jeho realistické pojetí ještě přijatelné, zda již nepřekračuje hranice absurdity? Zda nás evangelista Jan netlačí svým pojetím nevyhnutelně do pozice odmítnutí? Jak to líčí v případě Židů, kteří se přou o to, jak může tento člověk dát své tělo (v řečtině sarx = maso) k jídlu (viz verš 52) či v případě mnohých učedníků, kteří pro tuto řeč od Ježíše odpadnou. V této souvislosti je třeba si uvědomit nikoli situaci popisovanou v samotném příběhu, ale situaci janovské církve, do které Jan promlouvá. Jde o situaci povelikonoční, ve které se Jan se svou církví a tradicí nachází. To by mohl být klíč k odemknutí celé šesté kapitoly Janova evangelia a jeho realistického pojetí eucharistie.
Jistě by bylo absurdní, kdyby evangelista Jan měl na mysli jedení a pití Ježíšova těla a jeho krve před velikonoční událostí ukřižování, vzkříšení a oslavení. V tom případě by se jednalo o kanibalismus jistě právem odsouzeníhodný. Evangelista Jan má na mysli setkání s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem v eucharistii, skrze přijímání těla a krve má věřící podíl na jeho oslavené tělesnosti. To že evangelista Jan používá terminologii „sarx“ (maso), pravděpodobně naznačuje jeho antidokentické zaměření. Doketismus byl v některý kruzích rané církve velmi rozšířen.
To že Jan mluví ve svém realistickém pojetí večeře Páně o jedení a pití Ježíšova těla a jeho krve má ještě jeden důvod a to je výpověď ve verši 51: „...a chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Jan sleduje tuto logiku: Jestliže Ježíš ve své oběti na kříži dal své vlastní tělo za život tohoto světa, pak jen toto tělo vydané za tento svět a jeho prolitá krev může mít ve večeři Páně pro věřícího užitek. V jiném případě by večeře Páně ztrácela pro Jana a jeho obec, do které své evangelium píše, jakýkoli smysl. Byla by jen kultickou slavností, vzpomínkou bez jakéhokoli spásonosného přínosu, byla by jen zbožným rozjímáním, bez jakéhokoli spojení s Kristem a podílnictvím na životě, který svou obětí na kříží vydobyl.
A jedná-li se o povelikonoční situaci slavící církve, kdy je uprostřed společenství vzkříšený Kristus, pak se přece nemůže jednat o jedení mrtvého masa a pití prolité krve zabitého člověka. Tato konsekvence evangelistu Jana nemůže napadnout. Bylo by to rovnou popření události vzkříšení, neuznání přítomného živého Krista. Jednalo by se o návrat před velikonoce, k pozemsky tělesnému Ježíši. Tato myšlenka je pro Jana zcela nepřijatelná. Šlo by o radikální nepochopení eucharistie: jak to Jan vyjadřuje otázkou, kterou klade do úst Ježíšovým posluchačům: „Židé se mezi sebou přeli: Jak nám ten člověk může dát k jídlu své maso.“ Vidět ve večeři Páně pouze tělo pozemského Ježíše a toto tělo přijímat by bylo buď kanibalismem a nebo bychom se museli s odporem odvrátit, jak to naznačují Ježíšovy posluchači.
b) Jan 6, 60-69:
Jan líčí reakci Ježíšových posluchačů na jeho řeč o svém těle a krvi. Kruh Ježíšových posluchačů byl asi širší než jen omezen na jeho nejbližší Dvanáct. Jednalo se o zástup lidu, patrně mnoho těch, které Ježíš v předchozím příběhu nasytil (nasycení pěti tisíců). A přesto jsou i tito posluchači nazýváni „jeho učedníci“. Nejde o detail. Nejde jen o náhodné posluchače, ale o ty, kteří s Ježíšem ušli už kousek cesty. Tito shledávají, že Ježíšova řeč je tvrdá, tj. neúnosná, nepřijatelná, pohoršující.
Ježíšova odpověď na jejich reakci: některé komentáře se domnívají, že Ježíšova tázací věta je neúplná a jsou dvě možnosti jako ji doplnit: a) Až uvidíte syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve, pak se teprve pohoršíte. b) Až uvidíte syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve, až se to bude dít, pak vaše pohoršení bude pryč, pak pochopíte. Podle komentáře je druhá možnost ta, která dává celkových smysl předcházející řeči o těle a následující Ježíšovy řeči o Duchu, který dává život. Ježíš mluví o budoucí událost jeho nanebevstoupení k Otci, kdy jako oslavený Kristus překonává existenci v těle (mase) a krvi. Jako oslavený a vyvýšený se svým věrným dává jako duchovní potrava, kdy jeho věrní poznají, že je to Duch, který oživuje
Jedná se zde o popření Janova eucharistického realismu? Zdá se, že ne, ale jde spíše o potvrzení klíčové události velikonoc, v chápání večeře Páně. Jedná se o potvrzení, že skutečně nejde o kanibalistické pojídání těla mrtvého člověka (otázka: „jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo“ se tak stává bezpředmětná), ale o setkání se vzkříšeným Kristem, s celou Kristovu osobností, do které je zahrnuto jak jeho tělo vydané na kříži a jeho prolitá krve, tak jeho tělo oslavené, tělo proměněné a vyvýšené. Jinými slovy řečeno, jde o celý Ježíšovský příběh, do kterého je věřící přijímáním těla a krve v eucharistii integrován. Jde o reálné setkání s reálně přítomným Kristem ve večeři Páně, o reálné společenství s Kristem.
Tuto Ježíšovu řeč je však možno přijmout jedině ve víře, a to ve víře ve vzkříšeného Ježíše. Ne v tom smyslu, že by lidská víra byla podmínkou celého eucharistického dění, že by právě víra večeři Páně propůjčovala hodnověrnost, právoplatnost a realitu, ale v tom smyslu, že bez přijetí události ukřižování a vzkříšení se vše ostatní hroutí jako domeček z karet. Velikonoční událost tak pořád zůstává klíčovou událostí, se kterou všechno ostatní stojí a padá.
vv. 66-69: Přesto kolem Ježíš zůstává úzký kruh učedníků, jeho Dvanáct. Ježíšova otázka na Dvanáct vlastně svou formulací očekává jasnou zápornou odpověď a přesto Ježíš staví učedníky do situace, kdy se teď musejí sami rozhodnout a sami odpovědět. Ježíš nechce nikoho k následování nutit. Přesto, že vyvolení je Ježíšovo dílo a každé lidské rozhodnutí pro Ježíše předchází, přesto na člověku zůstává ona situace vlastního rozhodnutí: „Pane ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života...“
Starokatolická kolekta:
Bože, pastýři svého lidu,
v záři ohně a v oblaku jsi vedl Izrael pouští
a dávals mu pokrm a nápoj na cestě do zaslíbené země.
Nám jsi poslal svého Syna jako cestu, pravdu a život.
Chraň nás před tím, abychom se v záplavě slov, která nás obklopují,
vzdávali Slova věčného života,
Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.