Perikopa navazuje bezprostředně na předcházející příběh Davidova těžkého hříchu. Verš 26 je jakýmsi dodatkem a shrnutím předcházejícho a ohlášením již nadcházejícího Božího soudu a Boží milosti zároveň.
Čistě z lidského hlediska Davidovi jeho plány vyšly, hřích před lidmi důmyslně zamaskoval. Po této stránce by mohl zůstat kldiný. Úzpěšně se vyhýbá skandálu před lidmi, všechno je zdánlivě v pořádku.
Před Bohem není nic skryto. Bůh je soudce, se kterým je třeba počítat, i když se lidé (a David zde není výjimkou, ale zářivým příkladem) pošetile tváří, jakoby Boha ani nebylo („Etsi Deus non daretur“). I David na Boha zcela zapoměl a bude třeba mu ho připomenout.
Poselství tohoto příběhu je na první poslech jednoduché: Hospodin nezůstává mlčet ani nad hříchy krále Davida. Ani on není vyňat z poslušnosti jeho Zákonu. Hospodin nezapomíná, nedělá výjimky. O to více musí král David slyšet slova soudu, když ze sebe udělal svrchovaného pána, uzurpátora, zločince.
Prorok Nátan je stálým prorok na Davidově dvoře. Ovšem není v žádném případě královým poskokem a pochlebníkem. Naopak reprezentuje v Davidově přítomnosti Boží vůli a Zákon. V tom je králi požehnáním. Neboť požehnání spočívá v tom, že David není ponechán napospas svému zločinnému smýšlení a jednání, ale i kritické slovo, slovo soudu, může znamenat cestu ke svobodě. Na Nátanově proroctví si můžeme uvědomit, jak jsou Hospodinovy cesty k člověku někdy paradoxní. Pod Božím jednoznačným „NE“ se skrývá jednoznačné „ANO“. Pod Božím kritickým, odsuzujícím slovem se může skrývat slovo milosti. Už tím, že navzdory Davidově zločinu Bůh k němu promlouvá – i když jde o Boží hněv a trest, jako důsledek lidského hříšného jednání. Skutečným peklem pro člověka (tedy i pro Davida a jeho okolí) by bylo, kdyby se Bůh odmlčel a nechal dění na zemi jeho zločinnému průběhu. Kdyby nechal člověka jednat na vlastní pěst, tehdy by se otevřela cesta, ze které by již nebylo návratu.
Podobenství, které Nátan vypráví, má apelovat na králův cit pro spravedlnost, neboť k úřadu prvního soudce v zemi, byl Hospodinem, prostřednictvím proroka Samuele, pomazán. Svému soudcovskému úřadu a úkolu se zpronevěřil, přestože jeho cit a smysl pro spravedlnost nebyl umlčen. I v tom se ukazuje složitost lidské osobnosti, lidské existence a hříchu. V bibli nenacházíme jednoduché, černobílé vidění člověka. David je podobenstvím upřímě pobouřen. Takový zločin, taková nespravedlnost. David tak ukazuje, že ví v čem spočívá spravedlnost před Bohem a mezi lidmi a v čem spočívá zločinné, hříšné jednání člověka. Na vyprávěném podobenství David poznává zločin v jeho nahotě.
A právě v této chvíli, ve chvíli hlubokého poznání zločinu a hříchu proti Bohu, prorok Nátan svým „Ten muž jsi ty...“ vznáší proti Davidovi plnou obžalobu. Nejde o pouhý detail, že právě v této chvíli Davida slovo obžaloby zasahuje. Ve chvíli kdy sám poznává a uznává, v čem spočívá lidský hřích, se dovídá pravdu sám o sobě.
Na Boží slovo je možno, zjednodušeně řečeno, reagovat dvojím způsobem: pobouřeným a pohrdavým odmítnutím, jenž by dál vedlo do spletence viny. Nebo pokorným vyznáním své viny. David jde druhou cestou, cestou vyznáním vin. Jen tak je možno setrvat ve vztahu k Bohu, jen tak je možno držet se nabídnuté ruky ze strany Boha. David svou vinu vyznal a prorok Nátan mu zvěstuje odpuštění. Vyznání vin úzce souvisí se slovem milosti, se slovem odpuštění. A stejně tak vidíme, že vyznání vin z lidské strany se nesetkává s pohrdlivým odmítnutím z Boží strany. Zde se tedy ukazuje ono výše zmíněné, že pod Božím „ne“ liskému hříchu se skrývá Boží „ano“ hříchem zotročenému člověku, který svůj hřích a vinu vyznává a touží po odpuštění a smíru (Boží „ne“ hříchu, ale jeho „ano“ člověku). Davidovi je odpuštěno, je přijat. Ale také vidíme, že odpuštění hříchů nemusí vždy znamenat likvidaci následků hříchů. Následky hříchů nemizí jakoby mávnutím kouzelného proutku. Slovo odpuštění není magickou formulí, která rozežene těžké mraky a nechá vykouknout zářivé slunce, jako v pohádce ve smyslu „všechno nakonec dobře dopadlo – tedy konec dobrý, všechno dobré“. Davidův hřích je a byl hříchem osobního selhání jednotlivce, kdy každý jednotlivec svým jednáním do dění vtahuje své okolí, další lidi. Viz theologumenon, které by se dalo vystihnout pojmem „říše hříchu“, ve které lidstvo uvízlo. Člověk hřích pouze nekoná, ale také se v hříchu stále spolu s druhými nachází, kam až oko dohlédne. Není jistě na místě mluvit o jakési kauzální, řetězovité reakci vycházející od Adama chybně historicky chápaného jako prvního hříšníka a pravého a tím tedy i jediného viníka před Bohem. Takto by se jen otevřelo pole pro alibistické odmítání odpovědnosti za vlastní provinění. Spíše jde o to uznat, že v hříchu se ukazuje jednota lidstva obrácená naruby – zvrácená a zhoubná jednota v hříchu. Přísně řečeno, jen této jednoty bylo lidstvo na své cestě emancipace na Bohu schopno docílit. Jednoty s Bohem právě není lidstvo samo ze sebe a od sebe již schopno. Hřích tak není jen jednotlivým aktem jednotlivce (špatně naplánovaným a promyšleným volním aktem), ale také říší, která lidstvo ovládla, která sama lidstvo přesáhla. Na tuto radikalitu hříchu, jak personálního, tak i transpersonálního, je třeba radikální Boží odpovědi v podobě soudu a zároveň milosti Ježíšova kříže a jeho vzkříšení. Vězení hříchu může být otevřeno jen zvenčí nikoli zevnitř (Martin Luther). To by mělo být mementem i pro čtenáře a posluchače tohoto starozákonního svědectví. Náprava lidských pořádků se tak nakonec ukazuje jako eschatologický cíl, který vrcholí v ukřižovaném a vzkříšeném Ježíši z Nazareta, Božího Syna a v Božím království, do něhož Ježíš otevřel člověku cestu.
Davidovo vyznání viny a slovo odpuštění, které se mu dostává, však nechápejme jen jako předběžnou a ještě neúplnou událost, která by před příchodem oné jedinečné události Kristova kříže a vzkříšení, měla jen jakousi poloviční hodnotu a váhu. Tím bychom se dopustili nepřípustného historizování jak Davidova příběhu, tak i události kříže a vzkříšení (jakkoli i postava Davida a velikonoční dění stojí zároveň naplno v toku lidské hitorie). Davidova odpověď Bohu, jeho vyznání vin, je základním postojem člověka před Bohem, člověka zotročeného vězením hříchu, člověka, kterému bylo Božím slovem soudu dáno poznat, v čem až po uši vězí a na čem se sám svým jednáním podílí. Řečeno ještě jinak: všichni jsme nějak Davidové a všem je nám zapotřebí poznání hříšného stavu naší existence a všem je nám třeba slova odpuštění. Tak jako jsme všichni Adamové, tedy v Adamovi všichni jedním člověkem, kolektivním já, hříšným lidstvem (Paul Althaus). A Boží slovo milosti, odpuštění je jedinou Boží odpovědí na lidskou vinu; Boží čin smíření, který je naplno a s konečnou platností a dopadem jak do minulosti, tak i do budoucnosti, vysloven a uskutečněn v Ježíši Kristu.
Žalm 51, 1-12:
Žalm 51 je velmi vroucí modlitbou, hlubokým vyznáním viny a hříchů. Stal se jednou z nejvíce používanou kajícní modlitbou, jak východní tak i západní liturgické tradice (viz výkladová řada in: Starý zákon, Žalmy, Praha-Kalich, 1975, s. 207). Hned úvodní napis žalmu (verš 1) odkazuje k příběhu 2. Sam 11n.
Prosba o očištění od hříchů odkazuje k biblickému chápání hříchu, jako nečistoty, které se již nelze zbavit lidským úsilím, kterou se člověk sice sám znečistil, která jej ale nakonec zcela ujařmila, zahltila. Očista musí přijít od Boha. Hřích je moc, síla, které může být člověk zbaven jen Božím zásahem. O ten se žalmista, kajícník modlí, jen tak má kajícná modlitba smysl.
V dalších verších žalmista vyznává, že hřích je v první řadě vinou proti Bohu, narušením jeho stvořitelských řádů a porušením jeho Zákona. Jistě tím není vyloučen ani samotný člověk-bližní. Naopak hřích proti Bohu se obrací proti člověku, který tak padá na jeho hlavu. Lavina, kterou člověk spouští, zasypává jeho samotného. Důsledek hříšného chování, všechny katastrofy a kalamity, tak nejsou chápány jako trest hněvajícího se despotického a mstícího se Boha.
Boží slovo soudu je uskutečňováním Boží spravedlnosti. A modlitba žalmu 51 v tom spatřuje dobré, milostivé jednání. Žalmistovo slovo o hříchu už od narození míří směrem, který je naznačen výše, ve výkladu starozákonního čtení. Nejde o alibistickou obhajobu a mýtickou vytáčku, která by měla zmírnit vinu člověka před Bohem. Jde o vyznání skutečného stavu lidské existence, která cele vězí ve vězení hříchu. Jen Bůh může vysvobodit.
Žalmový oddíl ekumenického lekcionáře důmyslně vrcholí 12 veršem „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v nitru mém pevného ducha.“. Jak napovídá hebrejský ekvivalent „bárá“, jde zde zcela a výhradně o Boží stvořitelský akt, o zásah, kterého je schopen jen Bůh, jako Pán života a smrti.
Nečistota hříchu tak není jen morálním a mravním krachem, ale skutečností smrtelně zasahující samotné centrum života. Na základě tohoto žalmu tedy nechápejme porušení stvořitelského řádu lidským hříchem a přestupování Božího Zákona jen v kategorijích morálky a zákonického náboženství. Porušené stvoření je smrtelně zraněné stvoření. Hřích je neodvratná smrt. Hřích je již uskutečněná smrt. Jedinou záchranou je Boží stvořitelské jednání, nové stvoření (nový Jeruzalém). V této souvislosti připomeňme slova svatého apoštola Pavla: „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života … víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci hříchu a my už hříchu neotročili.“ (Ř 6, 3.4.6). V souvislosti tohoto Pavlova slova a žalmu 51 lze jistě připomenout křest, jako jedinečnou a radikální očistu od hříchu, událost nového stvoření. Ani obmytí vodou křtu není jen povrchní očistou smývající povrchní nečistotu, ale jde o nové stvoření, o bytostnou proměnu člověka, o proměnu jdoucí na hranici života a smrti.V těchto souřadnicích je možno se modlit slova žalmu 51.
Epištolní čtení Efezským 4, 1-16:
Epištolní čtení již plně vstupuje do „Skutečnosti nového života“ (nadpis, kterým překladatelé Českého ekumenického překladu bible, uvedli tuto perikopu). V tomto oddíle apoštol odkrývá onu skutečnost, která se rodí Božím stvořitelským aktem, o který se modlí kajícník (např.: hříšník král David) v žalmu 51: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce...“. Nabídka „Skutečnosti nového života“ již zde v rovině pozemské existence (ještě v rovině porušeného světa, právě!!!) je „přítomnou“ eschatologickou Boží odpovědí na kajícné volání modlícího se hříšníka.
Perikopu lze rozdělit do dvou částí, přičemž tu první (verše 1-6) je možno chápat jako jakýsi shrnující katalog určení, jimiž se vyznačuje společenství církve putující již v moci a síle „Skutečnosti nového života“. Vidíme, že ústřední role je zde vyhrazena působení Ducha. Jistě jde o Ducha svatého, jenž si svým působením přivlastňuje a sobě připodobňuje ducha lidského, kdy ani Božím působením není vyřazena aktivita lidského ducha. Právě naopak je usměrněna, činem Božího nového stvoření je nově aktivována: „...usilovně hleďte zachovat jednotu ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo, jeden duch...“. A tak můžeme říci, že rozvržení čtení ekumenického lekcionáře pro 18. neděli v mezidobí rozehrává naplno trojiční harmonii, kterou je zde možno zaslechnout, a která má svůj vrchol v janovské zvěsti o Ježíši Kristu. Linie jde od Boha Otce Stvořitele, jakožto tvůrce stvořitelského řádu, dárce života, stvořitelského řádu, který člověk svým hříchem porušuje a tak sám sebe smrtelně zasahuje, přes Syna, Krista Spasitele, v němž stvoření dochází svého radikálního obnovení v slovu (které je zároveň stvořitelským aktem) odpuštění a smíření, k Duchu svatému, jako k přítomnému Posvětiteli, který již v souřadnicích ještě porušeného stvoření uskutečňuje „Skutečnost života nového“, jehož ztělesněním je společenství církve, těla Kristova v podmínkách pozemského putování.
Oddíl vymezený verši 7-16 je jakousi konkretizací výše zmíněného katalogu a zároveň vyzdvižením základu a počátku, kterým se všechno uskutečňuje, a s kterým všechno stojí a padá: událost smíření v Kristově inkarnaci, kříži, vzkříšení a nanebevstoupení. Přesto, že tato jedinečná událost je neopakovatelná, má svůj konkrétní dopat v rovině světské existence. Eschatologická událost velikonočního dění v Ježíši Kristu stojí v bytostné souvislosti s eschatologickou událostí letnic, vylití Ducha svatého, který od Otce i Syna vychází. Společenství církve, o které zde mluví apoštol, je přítomnostním výsledkem díla Trojjediného Boha. A myslí se zde na konkrétní společenství, konkrétní církve, konkrétního sboru či farnosti v tomto přítomném věku. Můžeme říci, na základě apoštolského svědectví, že sama církev je eschatologickou událostí uprostřed tohoto světa, ovšem nikoli ve smyslu „Christus prolongatus“. Podle apoštolova napomenutí je třeba dbát na to, že společenství církve je pořád „jen“ tělem Kristovým, nikoli hlavou, kterou je „totus Christus“. Že církev není cílem velikonočních a letničních událostí, ale že je putujícím (ale také zároveň dočasným) společenstvím, které je na cestě k jednotě víry (jednotě víry, která je budoucností událostí, ke které je třeba teprve dojít, kterou je třeba teprve dosáhnout a skrze ní dosáhnout plného poznání vlastního subjektu, jakožto původce a zároveň objektu, jakožto cíle, víry – Ježíše Krista a skrze něho Boha Otce Stvořitele). A přesto péčí přítomně jednajícího Ducha svatého je vybavena všemi prostředky k budování tohoto těla na cestě k Bohu: „Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování...jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování těla Kristova.“.
„Podle míry Kristova obdarování...“ neznamená, že by jednomu bylo naměřeno víc a druhému méně. Všem je měřeno Kristovým měřítkem a ne měřítkem lidským. A tak není v církvi úřadu většího či menšího, závažnějšího a méně závažného úkolu, ale všichni máme plný podíl na budování Kristova těla.
Kristus je hlava všeho. A skrze tohoto Krista je Bůh počátkem a cílem člověka a všeho kosmického dění. Církev, byť je eschatologickou událostí-duchovním společenstvím, je „jen“ jako tělo Kristovo na cestě k tomuto cíli. Jako společenství těla Kristova se vírou upíná ke své hlavě, ke Kristu, a tím, že vírou vyznává Krista jakožto hlavu všeho universa, věří a vyznává i sebe jako jeho tělo („...věřím svatou církev obecnou...“ Apostolicum). A přesto má svou plnou budoucnost ještě před sebou. Církev je primárně společenstvím budoucnostním v přítomnosti tohoto věku. Budoucnost je Boží království. A to bychom si měli, jako církev, neustále přípomínat a z toho čerpat naději.
Evangelium Jan 6, 24-35:
Situace, která těsně předchází verši 25: Zástupy lidu, které předtím Ježíš nasytil, když vzdal díky a lámal (J 6, 11), poté co Ježíš a pak i samotní učeníci opustili místo hostiny (J 6, 15.16), zůstaly zcela opuštěny a osamoceny. Poznaly jednajícího Krista (vzdal díky, lámal, rozdával, nasytil), tuto událost již nemohou vzít zpět a ze své opuštěnosti (kterou zavinily svým jednáním – chtěly se Ježíše zmocnit a provolat jej králem – J 6, 15) se zástupy rozdhodly dostat tím, že Krista vyhledají na opačném břehu Tiberiatského jezera. Zůstává jistě otevřena otázka, kolik lidí z původního zástupu na protější břeh do Kafarnaum za Ježíšem dorazilo a kolik nikoli. Každopádně ti, kteří do Kafarnaum dorazili, Ježíše nalezli a kladou mu zásadní otázku: „Mistře, kdy ses sem dostal?“ (v. 25).
Ježíšova odpověď (v. 26) naznačuje, že on sám na takto položenou otázku nepřistupuje: „...kdy ses sem dostal?“. Ta není důležitá, ale pozornost svých následovníků odkazuje na nasycení, kterého se jim v jeho přítomnosti a z jeho rukou dostalo. To je důležitou a rozhodující událostí. Zároveň Ježíš ukazuje, že jeho následovníci v plném rozsahu vůbec nepochopili, o co šlo v oné hostině na druhém břehu Tiberiatského jezera, kdy vzdal díky a rozdílel. To že nešlo primárně o fyzické nasycení, ale o znamení, ukazující na Ježíšovu plnou moc Božího Syna nepochopili a nenahlédli. Samo znamení bez víry, bez vyznání víry Ježíše jako Krista Spasitele, je velmi dvojznačné.
Verš 27. tvoří výchozí bod k dialogu, který následuje. Řeč je rozdělena do tří částí: první část je ohraničena verši 27-40, druhá verši 41-51 a třetí 52-58. Všechna tři části spojuje jedna jediná základní myšlena: v Ježíši se uskutečňuje konečná spása a záchrana světa – mimo něj není spásy. Všechny tyto tři části Ježíšova dialogu mají svůj vrchol v Ježíšově svědectví o sobě samotném: „Já jsem chléb života.“ (vv. 35.48.51). Verš 51. vrcholí výpovědí, která směřuje k základu Večeře Páně, kterým je jedinečná událost Ježíšovy inkarnace, jeho kříže, vzkříšení, nanebevstoupení a druhého příchodu ve slávě.Všechny tyto události tvoří společný základ Večeře Páně, ani jednu nelze vyzdvihnout vůči druhé.
A tak můžeme předběžně shrnout následující theologické výpovědi: 1. Ježíš, z nebe přicházejcí syn člověka, je chléb života, 2. ve své oběti na kříži vydává své vlastní tělo (život) za celý svět, 3. své tělo, svou krev (svůj život) dává v eucharistii jako pravý chléb a pravý nápoj. To je první linie chápání Večeře Páně.Tyto jistě známé skutečnosti tvoří základ Večeře Páně. A i když známé, je třeba je vždy znovu, jako evangelium připomínat a zvěstovat.
Druhá linie k tomu přistupuje následovně: lidem se v eucharistii udílí chléb života, dostávají jej do vlastnictví, ke svému vlastnímu užitku („...kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ v. 35), přesto oni sami nejsou tím subjektem dění, těmi, kteří by svou vírou a svým přistupováním tvořili událost eucharistie, Večeře Páně. Víra je jen předpokladem přijímání, nikoli základem a tvůrčím aktem.
Verš 27: Sám Ježíš vybízí k účasti na podivuhodném sycení Večeře Páně, kterou nabízí. Ta je již Kristem připravena a nabízena. Věřící může jen ve víře přistoupit a nabízený pokrm a nápoj přijmout. Zde je člověku odňata jakákoli spolutvůrčí aktivita, maximálně může vystoupit z lavice kostela a vytvořit s druhými přijímající společenství (vyloučen je jakýkoli náznak synergismu, který naznačuje Zwingliho pojetí Večeře Pána, jako vyznávajícího aktu shromážděné církve). Na člověku je, aby se jen k přijetí připravil, zde je prostor pro víru, která netvoří, ale je naopak tvořena zvěstovaným Božím slovem.
28-31: Slovo o víře. To je jediný skutek, který je po člověku požadován – víra v Krista, kterého Otec sesílá na zem, víra v inkarnovaného Krista v Ježíši z Nazareta, ukřižovaného, poníženého a ve slávě vzkříšeného. Ovšem opět, jde o víru přijímající – víra jako připravenost přijmout Krista, který se sám dává ve Večeři Páně.
Posluchači se však s Ježíšem míjejí. Žádají, aby jim Ježíš dal podíl na pokrmu, kterým Bůh sytil Izrael na poušti – na maně pouště. Nepochopili, že ona mana sice byla Božím darem k nasycení a přežití pustiny v poušti, ale byla pokrmem těla, fyzickým sycením, pokrmem jistě důležitým, ale přesto pomíjejícím. Naproti tomu pokrm, který dává Ježíš v eucharistii, je pokrm přesahující omezení fyzické, pozemské existence – jde o pokrm, který dává podíl na Božím věčném bytí, podíl na něm samotném, Božím Synu. Stejně tak je patrné, že zástupy nepochopily to, co před tím samy na druhém břehu Tiberiatského jezera zažily – setkání a přijetí Ježíše na hostině, kdy on sám byl hostitelem a to málo, co mu předaly, on rozmnožil pro mnohé, ba i pro nepřítomné a teprve přicházející. Neskrývá se za tímto neporozuměním náznak neporozumění janovské církve Večeři Páně, jež by byla chápána jako čistě pozemské dění bez jakéhokoli podílu na Kristově spasitelné události, bez jakéhokoli přesahu daného prostoru a času slavící církve?
32-35: Nejdříve Ježíš uvádí na pravou míru omyl svých posluchačů, že by pokrm k sycení byl dílem člověka, byť tak významného a příkladného jako Mojžíš. Spása přichází od Boha, tak by se dal interpretovat Ježíšův výrok: „...chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chlém z nebe vám dává můj Otec“. Zde je dán jasný signál, že jakékoli chápání a interpretace Večeře Páně, jako aktu jednající církve, která by svým slavením uskutečňovala tuto svátost, byť by mělo jít o akt víry a poslušnosti před Bohem, je mylné a zavádějící, a ve výsledku se míjející se samotným Kristem. Neboť věčný život, který dává jedině Kristus, nemohou sobě věřící bez Krista stvořit a sami sobě darovat. A stejně tak není Večeře Páně opakováním daru many na poušti
.
Výrok Ježíšových posluchačů: „...Pane, dávej nám ten chléb stále!“ ukazuje, že ještě nechápou dosah toho, co jim Ježíš nabízí. Stále jsou v zajetí fyzického, pomíjivého chápání Božího daru Večeře Páně. Podobná situace se odehrála o pár kapitol dříve v rozhovoru se samařskou ženou (Jan 4). Posluchači nechápou, že ve Večeři Páně jde o setkání se samotným Ježíšem, s přijetím Ježíše. Nejde ovšem o přijímání jeho ukřižované mrtvoly, jeho umučeného těla a jeho prolité krve (takové pojetí je třeba odmítnout, a jestliže by takové pojetí stálo v základu interpretace živlů chleba a vína Večeře Páně, pak by bylo třeba tuto 6. kapitolu Janova evangelia jako výklad svátosti Večeře Páně odmítnout, jak to zdůraznil např. Luther), ale o setkání s osobou Ježíše Krista. Jde tedy o osobní setkání s Kristem, který se dává v chlebu a víně Večeře Páně. S Ježíšovou osobou, jak to zdůrazňuje dnešní protestanská a mnohdy i římsko-katolická theologie, ve které se jako ve svém centrum sbíhají všechny události spásy – inkarnace, ukřižování, vzkříšení, oslavení a nanebevstuupení.
Přijímající věřící tak dostává skrze celé svátostné dění eucharistie (jak to také zdůraznil i Wolhart Pannenberg, že jde o celé dění slavnosti Večeře Páně, s celým liturgickým děním eucharistické modlitby, epikléze, anamnéze a přijímání živlů chleba a vína atd.) podíl na Kristově spásné události, na jeho darech milosti smíření s Bohem, na jeho příběhu a jeho zaslíbeních, na přicházejícím Božím království, na oné eschatologické hostině s Kristem v nebesích. Slovo o chlebu života tak není omezen jen na Ježíšovo ukřižované tělo, ale na celého Krista, který se dává přijímajícímu věřícímu – Krista s jeho inkarnovaným, umučeným, ale i oslaveným tělem – totus Christus je subjektem i objektem svátostného dění Večeře Páně.
Takto lze chápat šestou kapitolu Janova evangelia jako svědectví evangelisty o svátostném dění Večeře Páně. Jako svědectví mezi mnoha jinými o Večeři Páně ve všech čtyřech evageliích a epištolách mimo ona explicitní slova ustanovení Večeře Páně.
Starokatolická kolekta:
Láskyplný Bože,
tvůj Syn sytí hladové
slovem pravdy a chlebem života.
Obnov našeho ducha a naše smysly
a dej, ať před tebou žijeme jako noví lidé ve svatosti a spravedlnosti,
skrze Ježíše Krista, našeho Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí
po všechny věky.