Starozákonní čtení 2 Sa 11, 1-15:
Z kontextu vidíme, že David se nachází na vrcholu svého kralování. Stačí si projít jen zahraničně-politické úspěchy jeho vlády a vnitropolitické události. Nejdříve zdárně překonává neustále hrozící rozdělení Božího lidu na severní Izrael a jižní Judsko. Severní kmeny mu samy nabízejí vládu. David se stává králem Judska a králem Izraele, což nebyla jistě samozřejmost, neboť to, že jednota obou království byla vším možným, jen ne samozřejmostí, se ukázalo nejpozději po Šalomounově smrti.
David v rozhodující bitvě poráží Pelištejce – další důležitý krok ke stabilizaci regionu a království. Dobývá Jeruzalém, kde zřizuje nezávislé hlavní město a nechává tam také přepravit truhlu smlouvy, která byla před tím ztracena v bojích s Pelištejci. Vzniká zde jednak politické centrum, které není závislé na žádném z izraelských kmenů, ale taktéž kultovní centrum s truhlou smlouvy.
V zahraničně-politické oblasti dosáhl úspěchů vítězstvím nad okolními nepřátelskými královstvími, které si podmanil. Davidova říše tak ve svém největším rozmachu sahala od břehů Eufratu až po Egypt a zahrnovala taková významná města jako byl např. Damašek. Vznikla tu říše, která zde nikdy před tím nebyla. Starozákonní podání tyto zahraničně-politické uspěchy Davidovy vlády zmiňuje jen tak mimochodem, což je jistě nápadné, přesto tento kontext stojí za pozornost v souvislosti s vybraným textem ekumenického lekcionáře.
Na jak vysoký vrchol David vystoupal! A na pozadí tohoto strmého výstupu, pak o to více vynikne „Davidův pád“, jak tento příběh v nadpisu nazývá Český ekumenický překlad Písma svatého. Politické uspěchy Davidova kralování mohou být (mezi mnoha jinými) hlediskem, ze kterého můžeme důkladně obhlédnout Davidům hřích. Jistě tu nejde „jen“ o morální prohřešek „manželské nevěry“, ale o přestoupení Božího Zákona, konkrétně přikázání „nezcizoložíš“ a „nezabiješ“.
Zdá se, jakoby David (prototyp pravého krále Božího lidu) byl na vrcholu své politické kariéry opit svou mocí natolik, že ve své zaslepenosti upadl ve falešný pocit všemocného a vším disponujícího muže – jako člověk, které řídí světové dění a své okolí jako hráč šachu jednotlivými tahy figurek po šachvonici (jednoho pošle tam, druhé si přivlastní, třetího obětuje). Král David jako chladnokrevný hráč a jako vášnivý milec zároveň – v každém případě velký hříšník.
Všimněme si několika detailů:
Král David se bitvy neúčastní, zůstává v závětří. Je již jen velkým hráčem nad šachovnicí. Na všechno má již své služebníky, kteří za něho dělají špinavou, černou nebo jen těžkou práci. To, že se David jako král bitvy neúčastnil je výjimka z pravidla (králové Orientu se bitev účastnili). V tomto případě jde také o jeden z tzv. „Hospodinových bojů“, na nichž se má především Hospodinův pomazaný podílet. David stojí mimo.
Davidův pohled je sveden půvabem ženy, která v blízkosti královského paláce na střeše domu za podvečerního vánku po celodenním horku (trávit podvečer na střeše domu, kdy už není takový žár, byla běžná praxe v tehdejší době) provádí rituální očistu (z níže v textu uvedené narážky v. 4 vyplývá, že šlo o očistu po menstruaci). Nemusíme široce rozvádět, že šlo jistě o velmi intimní a diskrétní scénu. Je skutečně otázkou, zda blízkost královského paláce (jinak řečeno, přímo pod jeho okny) je tím nejlepším místem pro rituální očišťování, obmývání. Ani chování Batšeby není odpočátku v pořádku. Ona není nevinnou obětí v tomto příběhu, tou je někdo jiný – její muž.
Z rozhovoru, který vede David se služebnictvem, vyplývá, že král měl jakési povědomí o ženině totožnosti – věděl, že je vdaná a věděl také za koho – potřeboval si to jen ověřit. David věděl, že páchá cizoložství – vědomý hřích.
Chetejec Uriáš. Cizinec ve službách krále. Cizinec, neizralelec, pravděpodobně bývalý obyvatel pohanského Jeruzaléma, na straně Izraele, na straně Božího Zákona. Tyto dvě postavy „David“ a „Uriáš“ tvoří kontrast, protiklad: Izraelec David = hříšník, přestupník Zákona, svévolník, nevěrník, naproti tomu cizinec Uriáš = nevinná oběť hříchu, dodržovatel Zákona, věrný služebník. Co k tomuto kontrastu ještě dodat: tam kde David svévolně přestupuje Zákon a navádí Uriáše, aby taktéž Zákon přestoupil (aby to vypadalo tak, že Batšeba je těhotná se svým mužem), tam stojí Uriáš věrně na straně Zákona, věrný Zákonu a věrný i svému králi (nechce mít vyjímku ze Zákona, jen proto, že je známým svého krále, že se mu dostalo královské pocty). Cizinec osvědčuje věrnost a tak zahanbuje v očích Hospodinových nevěrného domácího.
Ironicky řečeno: Uriáš zaplatí za svou věrnost životem.
Ne náhodou je tento Uriáš také jmenován jako jeden z předků v Ježíšově rodokmenu (Mt 1,6).
Uriáš je nevinnou obětí hříchu v tomto příběhu. Hlavník viníkem je král David, zbývající aktéři se více či méně nechali buď z lhostejnost nebo z vypočítavosti vtáhnout do dění, i oni mají podíl na Davidově hříchu. To se týká i Batšeby.
Žalm 14:
Ano, téměř se nabízí zvolání: jakoby David zpíval tento žalm o sobě. Skutečně v tom předcházejícím příběhu jednal jako bloud. Jednat jako bloud znamená: myslet si, že mě nikdo nevidí, nidko nesoudí, že já jsem poslední rozhodčí, že já jsem ten, který jediný táhne figurkami na šachovnici. Výsledek je falešná jistota: Bůh tu není – já jsem Bůh. David vymazal Boha ze svého života a dosadil na jeho místo sama sebe. To je podstata hříchu proti Bohu – vzpoura proti Bohu, snaha vyřadit Boha ze hry. A výsledek zná už i tento žalm: Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá...zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nic.“. Doufejme, že David zpívá také i o sobě a o mnohých domácích Izraelských, nejen o těch cizích nepřátelých, cizácích.
Žalm vrcholí zvoláním: „Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása!“. Očekávání, že Hospodin sám přijde urovná pořádky mezi lidem. Jaká spása přijde zůstavá ve slovech žalmu otevřeno a je to tak dobře.
Epištolní čtení Efezským 3, 14-21:
Spása přichází od Hospodina. Přichází se svým soudem, aby vysvobodil člověka od něho samotného. V tom spočívá jeho soudcovký výrok: člověk jedná na vlastní pěst, člověk emancipovaný od Boha, člověk, který sám sebe dosazuje jako poslední instanci nad vším je bytost krajně nebezpečná, plodící vposledu jen zhoubu a zkázu. To je rozsudek. Člověk musí být od sebe samotného osvobozen – jiné cesty není. Bůh svým svým spasitelným dílem proměňuje člověka, svou milostí (pořád je to tentýž jednající Bůh soudce). Svou milostí tedy tvoří nové lidství, vnitřního člověka. Bůh je Otec, Otec Ježíše Krista, v kterém svůj plán spásy, osvobození uskutečnil, aby se skrze Krista (vírou a křtem přijatého) stal Otcem i lidem. Apoštol právem chce poklenout před Otcem, neboť on je původcem všeho živého na nebi i na zemi.
Člověk ve stavu hříchu, ve stavu své emancipace na Bohu, ztrácí schopnost vidět a poznávat věci v pravém světle a v pravé podstatě. Proto je takový člověk naplněn falešným pocitem, že on jediný zůstává posledním rozhodčím. Člověk ve stavu hříchu je zbaven schopnosti pohlédnou nad sebe, není schopen vnímat Boží sebesdělení, Boží slovo, Boží sebedarování. Tím ovšem také ztrácí sám sebe. Král David to také naplno pozná. Člověk ve své emancipaci nejen ztrácí Boha, ale také sám sebe a spolubližní. Ti ostatní kolem něho jsou již jen objekty jeho svévolných plánů a chtíče.
Teprve světlo Boží slávy vrací člověku zrak, který je nutný k nalezení nejen sama sebe, ale i druhých. Teprve ve světlě Boží slávy se svět vyjevuje v pravé podstatě – jako cele podřízený Bohu Stvořiteli. Teprve Boží sláva může zastavit zničující jednání hříchu a napravit a obnovit to, co člověk sám poničil. Sám člověk jako padlý a vlastní vinou deformovaný, neschopný k nápravě a obnově, není s to bez Boží slávy dojít ke znovuzrození vnitřního člověka, tedy onoho vnitřního zraku, který dokáže nahlédnout nad sebe, na Boha, a tak poznat, „co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka“. Poznat Boha v Kristu lze jen skrze Krista, skrze poznání Boha v Kristu tak také člověk poznává sám sebe. A jen v Kristu dochází k znovuobnovení člověka. To je Boží soud nad člověkem a Boží záchrana člověka zároveň. Bonaventura z Bagnoregia chápe poznání šířky, délky, výšky i hloubky jako proniknutí do svatého Písma, které cele vydává svědectví o Kristově kříži, který je centrální událostí, z níž vyzařuje světlo proměňující Boží slávy do všech stran – tedy symbolicky, do čtyř stran Kristova kříže, tedy šířky, délky, výšky i hloubky (viz. Bonventura, Breviloquium, Prologus.)
Evangelium Jan 6, 1-21:
Opět ekumenický lekcionář nabízí oddíl, který by se dal také rozdělit dvou samostatných perikop. I když oba příběhy na sebe dějově navazují. Druhý příběh „Ježíš kráčí po vodě“ navazuje na první „Nasycení pěti tisíců“.
Nasycení pěti tisíců:
Potom odešel Ježíš...“. Myslí se na události, ke kterým došlo v Ježíšově přítomnosti v Jeruzalémě u rybníka Bethesda a na následný rozhovor Ježíš s protivníky a odpůrci? Každopádně Ježíšova znamení, které učinil a učení, které předložil, budou pokračovat jaksi o třídu výše také v Galileji. Ježíš postupně odkrývá svou podstatu.
„Šel za ním veliký zástup...“ Častý obraz v evangeliu – zástupy lidu, které následují Ježíše. Viděli znamení, dodává Jan. Je zvláštní, že Jan zde vynechává zprávu o Ježíšově učení, kázání lidu („I začal je učit mnohým věcem...“ podává zprávu evangelista Marek). Možná chce Jan zvýraznit senzacichtivost davu, který Ježíše následuje, který se však nejvíce pohorší nad ukřižovaným mesijášem. Divy činící Ježíš, Ježíš léčitel, je senzací a mnohým jedinou pomocí, a zároveň pro široké davy přijatelná postava – ještě neřekl své slovo. Ježíšova znamení bez události kříže a vzkříšení zůstávají dvojznačná, jako sám prázdný hrob. Jenom na nich se orientovat může znamenat vposledu narazit na kámen v podobě pohoršení se nad bezmocným mesiášem na kříži. Tady se láme hranice mezi vírou a nevírou u Jana.
Ježíš se chce se svými učeníky na chvíli ztitiš, uklidnit, nabrat sílu v úzkém kruhu společné modlitby, proto také asi ona zmínka o blízkosti Velikonoc – mají za sebou rušné dny působení na veřejnosti, mezi lidmi.
A přesto i zde je Ježíš s učeníky dostižen proudícím davem. Zde se Jan odklání od synoptické tradice, když klade do úst Ježíšovi otázku: „Kde nakoupíme chleba, aby všichni pojedli“ (u synoptiků jsou to učeníci, kteří chtějí propusti večer zástupy, aby si šli koupit něco k jídlu). Jan vysvětluje, že Ježíš tak své učeníky zkouší. Proč to tak komponuje? Zdá se, že i zde Jan předkládá obraz Ježíše jako „Pána“, který má všechno pevně v rukou, udává směr, za každé situace přebírá iniciativu, předvídá další dění, které uvádí svou aktivitou do pohybu, aby tak nakonec vyjevil svou mesiášskou slávu.
Reakce Filipova (toho známého ze začátku Janova evangelia) ukazuje, že Filip zkouškou neprošel. Ještě není schopen plně rozpoznat v Ježíši Pána – v jeho plném světle a slávě. Je třeba, aby i Filip a další učedníci Ježíše poznávali z jeho činů a slov, z jeho sebezjevení, z jeho postupného sebeodkrývání. Vrcholem tohoto procesu postupného poznávání a odkrývání Ježíšova tajemství bude setkání se Vzkříšeným na břehu Tiberiatského jezera, opět s chlebem a rybou. Hostitelem bude opět Ježíš a nasytí zkřehlé, vyhladovělé a vysílené rybáře.
Nyní učeníci Ježíši předávají to co sami mají, co sami mezi sebou našli. Z lidského pohledu se to zdá být nepatrná troška k nasycení tolika lidí v zástupu. Nepatrnost je někdy to jediné, co sbor Ježíšových učedníků může ze sebe vydat. Ale i „tuto trochu“ je možno Ježíši předat a i tato trocha je v Ježíšových rukou, v jeho moci a přítomnosti zhodnocena, rozmnožena, rozdílena k sycení mnohých. A zbyde i pro nepřítomné, pro ty, kteří jsou teprve na cestě za Ježíšem nebo pro ty, kteří nemohou či nemohli přijít. I to málo, co učedníci mají, je třeba předkládat Ježíši.
Ježíš odkryl svou slávu, ale lidé opět nepochopili. Nebo spíše rychle pochopili, ale po svém: „poznali ho a chtěli ho provolat králem, chtěli se Ježíše zmocnit“. A tak tedy místo, aby se sami vydali do jeho moci, do jeho rukou, chtějí se oni zmocnit jeho, manipulovat prorokem, Boží silou ve svůj prospěch. Výsledek je ten, že Ježíše ztrácejí, uniká jim z dosahu. Zůstávají bez něj.
Ježíš kráčí po moři:
„...odešel opět na horu, zcela sám“ (Jan 6, 15b). To je východisko tohoto oddílu, který bezprostředně navazuje na příběh o nasycení pěti tisíců. Nastává večer, všichni zůstali bez Ježíše. To se týká učedníků. Ti setupují opět k moři už bez Ježíše, a opět nastupují na loď, zase bez Ježíše. A bez Ježíše se musejí vydat na nebezpečnou plavbu. Tak může vypadat výsledek lidského chování: chtěli se před tím Ježíše zmocnit.
Jan upřesňuje: „Už se setmělo a Ježíš stále s nimi nebyl.“. Ježíš stále s nimi není, i když se moře (symbol všeho nepřátelského a zničujícího) začíná vzdouvat a nabírat na síle. I tak se může cítit Ježíšova církev, sbor Ježíšových učedníků. Pocit, že Ježíš tu s nimi není.
A do této situace nastupuje událost, která naopak ještě více může vzbudit hrůzu a strach. Jde paradoxně opět o setkání s Ježíšem. Můžeme si jistě domyslet, jak se Ježíšova postava, kterou učedníci uviděli kráčet po temném a rozbořeném moři, odrážela v temnotě noci. Řekli bychom positivní zjevení Ježíše, Ježíše zářícího a viditelně „šlapajícího“ po rozbouřeném zlu. A přesto, přesto je učedníkům bližší a známější svět rozbouřených a vzdouvajících se sil, svět, ve které jsou navzdory svému učednictví pořád ještě více doma, než u Ježíše. Zmocnil se jich strach a hrůza. Je třeba si všimnout, že slovo o strachu nepřichází v Janově evangelium už tehdy, kdy se začíná moře bouřit, ale až ve chvíli, kdy spatří Ježíše. Nejde tu o detail, ale o fatální míjení se s Ježíšem.
Až teprve, když sám Ježíš promluví se situace radikálně mění „...a hned se loď ocitla u břehu“. Až když sám Ježíš vysloví to rozhodující slovo, slovo života: „Já jsem to, nebojte se.“ je přemožen všechen strach a bouře moře.
Starokatolická kolekta:
Štědrý Bože,
stvořil jsi nás pro sebe
a ve své lásce nám dáváš všechno, co potřebujeme.
Tvůj syn Ježíš je tím, kdo má moc nasytit náš hlad:
po pravdě, po lásce, po štěstí a pokoji.
Dej, ať v něm stále víc poznáváme tvou lásku,
která přesahuje každé naše poznání.
Prosíme tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s tebou a Duchem svatým žije v našem středu navěky.