Pilát [Ježíšovi] řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."
Milí přátelé v Kristu,
možná jste se zarazili nad tím, co jsem to teď právě přečetl. Jestli farář nezešílel nebo to včera poněkud nepřehnal s oslavováním; vždyť to vypadá jako kdyby si popletl kalendář, jsou Vánoce, ale přečtený verš patří na druhý konec evangelia, do Pašijí, do bohoslužby velkého Pátku; Ježíš má dnes přece ležet jako dítě v jesličkách a ne stát před Pilátem ve stínu kříže.
Mohl bych se pokusit o chabou obranu. Je to zvláštní paradox, ale v Janově evangeliu je tento verš jediným místem, kde se výslovně mluví o Ježíšově narození – má sice onen slavný Prolog, který jsme četli jako dnešní sváteční evangelijní oddíl – o Slovu, které se stalo tělem – ale žádný vánoční příběh, na rozdíl od Lukášových pastýřů nebo mudrců u Matouše. Dokonce mám obavu, že je to jediné místo v celé Bibli, kde Ježíš sám mluví o svém narození – zde, v místodržitelově paláci, v poslední den svého pozemského života. Takové malé Vánoce zatoulané do příběhu Kristova utrpení. Pro čtvrtého evangelistu ovšem nic divného – víme, že s oblibou řadí Ježíšovy příběhy a výroky nikoliv podle časového pořadí (jako ostatní evangelisté), ale podle logiky své svérázné teologie; jinými slovy: zajímá ho víc, jak věci spolu vnitřně souvisejí, než kdy se udály v čase.
Pokusím se ještě o (o něco) méně chabou obranu. „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě,“ říká Ježíš svému protihráči v tóze. My křesťané slavíme Vánoce v kostele vlastně „na etapy“: Na Štědrý večer (den, Půlnoční...) většinou slyšíme čtení o tom, jak se Ježíš narodil v Betlémě, o pastýřích, které ozářila sláva Páně, o andělech prozpěvujících o velké radosti a pokoji na zemi; slova Evangelia souzní s naším prožíváním svátečního večera. Pak se trochu prospíme a ráno vyrazíme do kostela podívat se trochu z odstupu, co jsme to večer slavili, co to znamená, když jsme zpívali: „Nám, nám narodil se.“ co to znamená „Spasitel Kristus Pán“, „slovo tělem učiněné jest.“ Nuže: zde máme odpověď „z první ruky“: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. (J 18:37).
Abych vydal svědectví pravdě. To je trochu zvláštní formulace, většinou co se týká Vánoc, jsme zvyklí na jednodušší výpovědi – Ježíš se narodil, „abychom byli spasení“, „abychom měli nový život“, „aby byla na světě láska“ nebo něco podobného. Co to je: „abych vydal svědectví pravdě“? A (tady nás už předešel svojí otázkou Pilát): „Co je pravda“?
„Pravda“ je slovo často používané a skloňované, ovšem ne každý, kdo se jí ohání, ji skutečně má nebo v ní žije; nad Pražským hradem visí prapor PRAVDA VÍTĚZÍ, ale pod ním často seděli ti největší lháři (čímž nechci nijak předjímat to, co za týden uslyšíme z televize). V Ježíšově době mohlo mít slovo „pravda“ dva různé významy. V řečtině (dobovém jazyce intelektuálů) a-létheia znamená doslova „to, co není skryté,“ co je poznáno, to na co si můžeme posvítit a na světle to prozkoumat a prošťourat, na co si můžeme sáhnout. To je pravda vědy, která odkrývá nepoznané, nebo také pravda novinařiny včetně bulváru, které odkrývají kdejakou špínu, ale také stavějí publiku na odiv kdejakou bolavou ránu mezilidských vztahů, je to i pravda žalobníčka nebo udavače. Je to také pravda Pilátova: milý Ježíši, kolují o tobě různé povídačky, ale teď jsem si na tebe posvítil, stojíš svázaný metr ode mne a vidím, že jsi jen obyčejný týpek, od pohledu asi celkem neškodný náboženský cvok.
Pravda ale může znamenat také to, „na co spoléháme“, „čemu důvěřujeme“. Možná jste slyšeli, že v hebrejštině (a tedy i v biblickém myšlení) má „pravda“ a „víra“ stejný kořen: když říkáme „amen“, znamená to vlastně „to je pravda“ i „tomu věříme“ (ostatně i české „víra“ (nebo slovenské „viera“) je vlastně příbuzné s latinským verum či německým wahr, tedy to, co je pravé, pravdivé). Nebo možná, lépe řečeno „na koho spoléháme“ a „komu důvěřujeme.“ Když Pán Ježíš říká: Já jsem pravda, neříká o sobě, že je pravda vědy, bulváru nebo bonzáka, ale že je tím, na koho můžeme spoléhat, komu můžeme věřit. Stejně tak nám dají smysl i slova z Janova prologu: Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Přeloženo z „bibličtiny“ do češtiny by to mohlo znamenat „v Ježíšovi Bůh dává člověku z lásky nezasloužený dar, někoho, komu může důvěřovat, na koho může spoléhat.“
Ježíšovo „vydání svědectví pravdě“ ovšem není jen pouhé podání informace o tom, že na Boha se lze spolehnout. To může udělat každý kazatelský neumětel jako já. Když jsem se na kázání připravoval, četl jsem si mimo jiné také knížečku církevního otce sv. Athanasia z Alexandrie O Božím vtělení (Athanasius se ostatně velmi zasloužil o Vánoce). On v knížce řeší otázku, kterou si tady klademe, tj. „Proč se Bůh stal v Ježíši člověkem“ a pokouší se to ilustrovat takovým pěkným podobenstvím: zvláštností člověka oproti ostatnímu stvoření je to, že byl stvořen k Božímu obrazu. Hříchem se ovšem tento Boží obraz poškodil, takže neplní svůj původní úkol. A teď si představme Pána Boha jako malíře, který stojí před deskou s poničeným portrétem a přemýšlí, co s ním udělá. Buď desku zahodí (toto řešení je v Bibli popsáno v příběhu o potopě) nebo ji znovu upne do rámu a portrét obnoví, k tomu je ovšem potřebné, aby přišel ten, který tam byl potrétovaný, a znovu se posadil modelem. A to se právě stalo příchodem Božího Syna do našeho světa, šel se jako „originál“ (jako Boží Slovo, čili jako Bůh, který se vyslovuje, dává o sobě vědět jaký je) „posadit modelem“, aby mohl být znovu obnoven Boží obraz v člověku. Toto celé je obsaženo v Ježíšově odpovědi Pilátovi: „abych vydal svědectví pravdě.“ To je také význam Janových slov z Prologu: Boha nikdo nikdy neviděl, Jednorozený Syn v náručí Otcově nám řekl (dosl. vyložil) jaký je.
„Víra“, „důvěra“, „spolehnutí“, které jsou obsahem biblického pochopení pravdy, jsou ovšem vyjádřením vztahu; vyžadují také někoho na „druhém konci“ - toho kdo věří, důvěřuje, kdo se spoléhá. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi, píše Jan v Prologu a Ježíš se toho také dotýká v odpovědi Pilátovi: Každý, kdo je z pravdy (tj. žije z víry ve mne), slyší můj hlas – a z jiných míst Písma víme, že „ti, kteří uslyší hlas Božího Syna, budou žít.“ Narozdíl od neživého prkénka je také trochu na nás, jestli na sobě necháme trpělivě „zrestaurovat“ Boží obraz a pak ho budeme vyzařovat na naše spolustvoření, nebo se na to vykašleme a skončíme jako otop v jezeře ohně a síry.
Naše asi poněkud netypické nevánočně vánoční zamyšlení končí. Za pár dní skončí i Vánoce, kdy Ježíše a církev (spíše v pokřivené podobě „Ježíška“ a růzých bizarních tradic) vezmou na chvíli na milost i ti kteří sami sebe označují za „nevěřící“; život se vrátí do starých kolejí, kdy z křesťanů budou zase jen „hamižní fláterníci“ a „zaostalé ovce“, kdy otázka na Ježíše: „proč jsi přišel“ nebude zaznívat od dujdajících pastušků, ale od novodobých Pilátů s jejich „bulvárně-vědeckými“ pravdami. Snad by nebylo v této souvislosti na škodu připomenout si na závěr slova sv. Pavla adresovaná Timoteovi (1Tm 6:13n): „Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ Kéž vám k tomu Kristus pro nás narozený žehná.
Amen.