Milí přátelé v Kristu,
krátce před Vánocemi se mi dostal do rukou (prostřednictvím internetové sociální sítě) obrázek s názvem „Stále platná otázka“. Na jeho levé polovině byl vyobrazen známý vypasený vousáč v červeném kabátku a čepičce, na pravé půlce byl Pán Ježíš (jako dospělý muž, ne jako betlémské děťátko). A teď ta „stále platná otázka“: byla pod obrázkem a zněla: „Čí to jsou vlastně narozeniny?“ Nemusíme být zrovna Einsteinové, abychom pochopili, že je řeč o dnešním svátku. Obrázek vyrobil někdo z anglikánské církve; chtěl tím vtipnou formou ukázat, že duchovní rozměr Vánoc (narození Ježíše Krista) je důležitější než ten komerční, který symbolizuje (už nejen v Americe) „Santa“.
Čí jsou to vlastně narozeniny? Podobné téma se občas objevuje i v českých médiích; petice „Zachraňme Ježíška“ získala kupodivu široký ohlas i mezi jinak tradičně proticírkevně a protinábožensky naladěnými Čechy. Z přílišného optimismu člověka ovšem vyléčí například pohled na výsledky výtvarné soutěže, jak si lidé tohoto „tradičního českého Ježíška“ představují – nejčastěji jako kouzelného skřítka, který rozdává dárečky. Když jsem jel nedávno v tramvaji, přečetl jsem si komusi přes rameno (vím, že je to neslušné...) novinový titulek „Ježíšek letos nadělí i striptýz“. Čí jsou to vlastně narozeniny? Nejsem si jistý, na které straně obrázku by se ocitnul tento „tradiční český Ježíšek“, či spíše to co si pod ním jeho „fanoušci“ představují; zda by také nebyl spíše maskotem obchodu než postavou, kolem které se točil duchovní život našich předků a v podstatě i nás křesťanů.
Čí jsou to vlastně narozeniny? Křesťané, kteří žijí v církvi a pravidelně chodí do kostela, by možná mohli dát pohotovou a možná i trochu povznesenou odpověď: my samozřejmě víme, jak je to správně, jistě že Pána Ježíše. Mohl bych tu možná hned chytnout za slovo: a co znamenají pro křesťany, „kristovce“, Kristovy narozeniny? Někteří možná znáte příběh z evangelia o Martě a Marii, dvou sestrách, ke kterým jednou Ježíš přišel na návštěvu: „pracovitá“ Marta se v domácnosti nezastaví, jak svému hostu podstrojuje, kdežto „líná“ Marie sedí Ježíšovi u nohou a diskutuje s ním o nesmrtelnosti chrousta. A přesto si Ježíš rýpne do ustarané Marty, že její „lenivá“ sestra si nakonec zvolila lepší způsob strávení času s hostem. Zkusme si představit (už nad rámec Bible), že by tam Ježíš třeba přišel slavit své narozeniny; zkusme si představit, že by je (dnes) přišel slavit k nám... Možná, že bychom si – podobně jako Marta – namlouvali, že celý ten shon, celá ta náročná výprava, výzdoba, cukroví atd. je přece na jeho počest – ale on by si zašel v první řadě „jen“ popovídat, sdílet se; zajímaly by ho naše postoje a názory, ne naše podnosy a pekáče.
Tady by mohlo kázání skončit a když byste odešli z kostela, pravděpodobně byste si u svátečního oběda řekli: farář v kázání zase moralizoval o tom, jak neumíme slavit, podléháme komerci a místo abychom si je duchovně užili, tak se jimi materiálně protrmácíme. Tu „radost“ vám neudělám, kázání ještě nekončí, naopak se teprve dostáváme k tomu zajímavějšímu, o čem bychom si dnes mohli říci.
Čí jsou to vlastně narozeniny? Připravte se trochu na šok: z duchovního hlediska by se možná dalo říct, že vaše vlastní. To vypadá jako trochu postavené na hlavu – dnes si přece připomínáme narození Ježíše (i když nevíme přesně, jestli to bylo 25. 12.) a datum našich vlastních narozenin je to, které máme v rodném listu (nepatříme-li náhodou k těm chudákům co se narodili přímo na Vánoce a ještě k tomu je třeba pojmenovali Adam nebo Eva).
Křesťanská víra se ale neohlíží jen do minulosti, křesťanská bohoslužba není ceremoniál, kdy si jen kladením věnců připomínáme to, co bylo a už není; každá událost v dějinách spásy má dopad na to, co žijeme a prožíváme zde a nyní, a za obzorem budoucnosti se dotýká věčnosti. Příběh narození Ježíše jsme si připomínali včera, dnes se vracíme k tomu, jaký to celé má význam. Pokud jste poslouchali dnešní tradiční evangelium pro Boží hod vánoční, možná jste zaznamenali, že se tam (výslovně) ani jednou nemluví o narození Ježíše; mluví se tam však o těch, kteří se „narodili z Boha“ (v. 13), kteří se stali „Božími dětmi“ (v. 12). Pokud budeme tedy mluvit o narození, je to asi nějaké jiné, než to, které se dnes obvykle odehrává v porodnici.
Známý aforismus sv. Athanasia říká, že Bůh se stal dítětem lidským, aby se člověk mohl stát dítětem Božím; no, ve skutečnosti to on říká ještě odvážněji, totiž, doslova že Bůh se „zlidštil“, aby se člověk „zbožštil“. To zní možná trochu troufale, víme, že zatímco Kristus je jediný Syn Boží ve vlastním smyslu, my jsme spíš tak nějak adoptovaní, „přijati za syny,“ jak říká sv. Pavel. V 2. listu apoštola Petra se píše, že „nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste se skrze ně stali účastníky božské přirozenosti.“ (2Pt 1:4) I „adoptované“ Boží dítě má podíl na Božím životě, jak o tom svědčí autor dnešního evangelia, sv. Jan, ve svém prvním dopise: „byli jsme nazváni Božími dětmi a také jimi jsme... a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (1J 3:1-2)
Čí jsou to vlastně narozeniny? Je člověk takovým „Božím dítětem“ tak nějak automaticky; rozdává tuto „pravomoc“ či privilegium Pán Bůh každému na potkání? Nebo se k tomu můžeme dostat meditacemi, reinkarnacemi, levitacemi, energiemi či jiným náboženským know how? Evangelista píše, že moc stát se jeho dětmi, narodit se z něj, dal Bůh těm, kdo přijali Ježíše Krista a uvěřili v jeho jméno. Podobně opět i sv. Pavel: „Jste děti Boží skrze víru v Kristu Ježíši.“ (Ga 3:26). „Přijmout“ Krista a „uvěřit v jeho jméno“ není tak úplně samozřejmé („jeho vlastní ho nepřijali“), neznamená to jenom nechat se přesvědčit, že „tam někde nad náma je.“ Znamená to otevřít se mu, předat mu kormidlo svého života, nechat se jím prostoupit od palce u nohy po konečky vlasů. Člověk, který má „podíl na Boží podstatě“ (kterou je láska), ví jak mnoho je milován, jakou cenu za něj Bůh zaplatil, když se v Kristu stal člověkem a zemřel za něj na kříži, ale je také svědectvím o této lásce pro druhé.
Čí jsou to vlastně (nakonec) narozeniny? Možná jsi dnes přišel/šla do kostela oslavit narození Krista, ale Ježíš, „Bůh s námi“, by rád oslavil tvé narození pro nebe, nové narození z víry. A tak křesťanské Vánoce nejsou jen připomínkou narození významné osoby v minulosti; je to společná oslava Ježíšova narození z těla i Tvého narození z Ducha svatého. Ta největší „párty“ nás samozřejmě čeká až po tom velkém „silvestru“ světových dějin, v den, kdy Ježíš přijde ve slávě podruhé. Slavit s Ježíšem ale můžeme už dnes, kdy nás zve ke svému stolu do společenství Eucharistie, při kterém podává ten nejvzácnější „chod“ na této Zemi – své tělo a svou krev za Tebe vydané.
Kéž nás radost z této oslavy naplní tak, abychom z ní žili nejen tento den, ale i po celý svůj život.
Amen.