Milí přátelé v Kristu,
v pátek jsem byl na jednom setkání s kolegy faráři v Poličce, přivstal jsem si, abych tam přijel ještě ráno a vstoupil jsem do kostela v okamžiku, kdy se konala ranní modlitba, tzv. Laudy neboli „chvály“, která spočívá ve společné recitaci žalmů. Jedním z těch žalmů, které jsme se modlili, byl také žalm 148, kde jsou různá Boží stvoření postupně vyzývána k chvále Hospodina; pak je to shrnuto slovy: „chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno, on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.“ Tento verš je shodou okolnosti vstupním veršem pro tuto neděli k německým luterským perikopám, které jsem si dnes zvolil (v slovenské Agendě jsou jako alternativa) a celé téma bohoslužeb jsou „Boží řády“. Jak vidíme z žalmu, Boží řády jsou spojeny už se stvořením světa, Bůh netvoří z chaosu, jak je to v některých starověkých mýtech, ale od počátku všemu co dělá, dává řád, smysl a cíl.
Tyto Boží řády můžeme vnímat v různých věcech kolem sebe, autor knihy Genesis v prvním čtení je viděl ve střídání denních a ročních dob, díky kterým je na planetě Zemi možný život. A jedním z těchto řádů je také dnešní hlavní téma novozákonních textů – manželství. Na samém začátku Bible čteme, že Bůh stvořil člověka hned ve dvou verzích: jako muže a ženu. Nejen z „biologických“ důvodů, aby „plodili, množili se a naplnili zemi“, ale také proto, aby člověk nebyl sám, aby měl i v nejdůvěrnějších chvílích nejbližšího člověka, který by s ním nesl dobré i zlé. Když se farizeové pokoušejí Ježíše nachytat a ptají se ho, jestli a kdy je možné manželství rozloučit (ony se o to hádaly i různé dobové zákonické školy), Ježíš, který je jinak vůči lidským pádům a slabostem soucitný, je náhle velmi kategorický a z dnešního pohledu „konzervativní“ – co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. A argumentuje právě stvořením člověka jako muže a ženy – a jistě ne z hlediska biologické potřeby se rozmnožovat, to technicky funguje i bez manželství – ale spíše z hlediska vzájemného sdílení a péče, v dobrém i zlém. Mohli bychom říct, že ta Ježíšova kategoričnost reaguje na skutečnost, že v dobovém patriarchálním systému byl iniciátorem ukončení vztahu vždy muž (jen on mohl napsat rozlukový lístek) a sociálně bit na něm byl ten, kdo „tahal za kratší konec“, tedy žena. Dnes jsou ti slabší, kteří to odnesou, spíše děti; v druhé linii pak možná společní přátelé, kteří naráz nevědí, zda vůbec a na jakou stranu rozpadlého vztahu se přiklonit.
K tématu se vyjadřuje i svatý Pavel v dnešním epištolním čtení. V prvním listě do Tessaloniky (Soluně), podle biblistů asi nejstarším napsaném textu Nového Zákona, rozebírá „život, jaký se líbí Bohu“ a mimo jiné tam píše, že se máme jako křesťané zdržovat smilstva, aby (doslova) „každý z vás uměl zacházet se svou nádobou ve svatosti a úctě“ (1Te 4:4, ČSP). Co myslí tou „nádobou“ (skeuos)? Je to zjevně nějaká metafora, symbol něčeho. Když se v Bibli trochu porozhlédneme, vidíme, že nádoba je často obrazem člověka nebo jeho těla: tak je sám apoštol Pavel nazýván ve Sk 9:15 „nádobou vyvolenou“, hříšníci jsou v listu Římanům nazýváni „nádobami hněvu … k hanbě“ a spasení „nádobami milosrdenství … ke cti“ (Řím 9:21-23), lidská křehkost je přirovnávána k „hliněné nádobě“ (2K 4:7), ve které přechováváme poklad „poznání Boží slávy v osobě Ježíše Krista“. Takhle vyloženo by to dávalo smysl, bibličtí autoři často člověka nabádají, aby jim jejich těla sloužila počestně a nezneuctívala se různými nečistotami a nepravostmi (v tomto smyslu překládá 1Te 4:4 třeba česká Bible21 nebo německý Nový evangelický překlad).
„Nádoba“ ale také v biblické řeči může znamenat také manželku nebo manželského partnera obecně, třeba 1. list apoštola Petra (1Pe 3:7) jsou muži a ženy nazývány „silnějšími“ a „slabšími nádobami“; v židovské tradici vzpomíná Talmud na vdovu po jednom rabínovi jako na „nádobu svatou“ a podobně. Takto překládají čtvrtý verš český i slovenský ekumenický překlad, Evanjelický preklad, Lutherova Bible a další. Zajímavá je poznámka v německém Novém evangelickém překladu, že obojí výklad je možný. Možná že jedno nevylučuje druhé - „posvěcení“ a „život podle Boží vůle“ (v. 3) předpokládají, že má člověk v „úctě a svatosti“ jak vlastní tělo, tak i (nejen) tělo své(ho) manžela/-lky.
Tuto „úctu a svatost“ pak apoštol staví do protikladu k „žádostivé vášni“ pohanů, kteří „neznají Boha“ (jak komentují kraličtí Bratři, „smilstvo původ svůj v žádosti zhovadilé má“). Co je smilstvo? Aniž bychom chtěli moralisticky škatulkovat, můžeme obecně říci, že to jsou podoby a realizace vztahů, které nezapadají do oblasti „život, jaký se líbí Bohu“. Život, včetně života vztahového, citového i erotického můžeme mít postaven na Boží skále – nebo na tom druhém, na písku chtíče (moderněji bychom řekli „na sexu“) nebo romantické zamilovanosti, ale také na pochybném pragmatismu „sobectví ve dvou“, které se vždy dříve nebo později stejně změní na sobectví jednoho proti druhému. I z lidské zkušenosti víme, že takto založené vztahy zpravidla nemají příliš dlouhé trvání.
A jak se tedy máme dívat na tu „úctu a svatost“? Mně osobně to rezonuje s Ježíšovým dvojpřikázáním lásky – o milování Boha a bližního svého. Manželství je svým způsobem vrcholný projev lásky mezi lidmi; má být tedy naplněno jak bezpodmínečnou láskou k Bohu („svatost“), tak láskou k druhému člověku – zde k tomu nejbližšímu, což ale paradoxně bývá často to nejsložitější (jak známo, je jednodušší milovat děti kdesi v Africe než někoho, kdo si vedle mně stěžuje, že jsem zase nevynesl odpadky). Tato láska k druhému se podle apoštola právě projevuje „úctou“ (nebo, dnes bychom zase řekli „respektem“), doslova „drahocenností“, jak je možno přeložit Pavlem použité slovo „tímé“. Stejné slovo používá i již citovaný apoštol Petr, který mluví o manželkách jako o těch, ke kterým máme (jako manželé) mít úctu jako ke „spoludědičkám daru (milosti) života“. Naši životní partneři tedy nejsou jen součást toho „chleba vezdejšího“, pod který Luther shrnuje veškerá dobra pozemského života, ale také bratry a sestrami v Kristu, kteří také žijí z milosti jeho oběti a hledají cestu do jeho království.