Příběh dnešního evangelia navazuje u Matouše na Ježíšovu diskusi s farizeji o tom co je čisté a nečisté: představitelé židovské zbožnosti se pohoršovali už nad tím, že si Ježíšovi učedníci obřadně nemyjí ruce před jídlem - z našeho pohledu detail nebo dnes spíš už jen hygienický požadavek, ale pro farizeje a zákoníky ihned kauza, ze které je třeba udělat drama. Člověk přemýšlí, co by asi říkali, když by Ježíše viděli o pár veršů dále. Asi nic, neboť by z toho zjevně dostali na místě infarkt.
Ježíš odešel do „končin Týru a Sidonu“, což už nebyla jeho rodná Galilea ani jiná část Svaté země, bylo to prostě pohanské „zahraničí“, kam by šel zbožný Žid jen z povinnosti, za obchodem nebo do vyhnanství. Féničané (jinak také Filištíni nebo Pelištejci) také v historii patřili k historickým nepřátelům Izraele (Goliáš by mohl vyprávět, kdyby ránu Davidovým prakem přežil). Matouš o jeho motivech nic nepíše, jen Marek uvádí, že „vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl.“ (Mk 7, 24). Proč? Možná že byl unaven z věčných náboženských hádek, a tak šel na chvíli někam, kde nebudou ani farizeové a zákoníci, ani davy fanoušků proroků a zázračných léčitelů; kde prostě bude pan Nikdo, tuctový host v nějaké místní Zimmer frei. To je mimochodem i dnešní zkušenost těch, kdo třeba intenzivně žijí v církvi, ale čas od času zjišťují, že si mohou odpočinout právě jen mezi těmi novodobými „pohany“, kteří neřeší věroučné, liturgické, církevně-politické nebo církevně-hospodářské spory, nekonají synody a presbyterstva, nevidí z např. z faráře jen kolárek a talár.
Tato naděje se ovšem nesplnila. Jak se říká, všude je chleba o dvou kůrkách; i u pohanů jsou lidé nemocní a trpící, Ježíše jeho pověst předchází, a tak není divu, že se jeho incognito nakonec „provalí“. Mezi potenciální „klientelou“ o sobě dává vehementně vědět zvláště jedna paní, maminka postižené (podle vyjádření evangelia démonem „zle posedlé“) dcery. Není Židovka, je pohanka; víra v Hospodina, proroci a Mesiášové a předpisy o čistém a nečistém jí nic neříkají. Vidí jen své nemocné dítě a v Ježíši toho, kdo jí může pomoci, kdo má tu autoritu. Oslovuje ho „Pane“, „synu Davidův“ (ano, toho Davida, který - jak výše řečeno - ze světa sprovodil jejich „superhrdinu“ Goliáše). „Syn Davidův“ bylo židovské synonymum pro Mesiáše, nesrozumitelné mimo židovské náboženské představy. Bylo to přímé osvícení shůry? Nebo jen slyšela, že takto o Ježíšovi mluví jiní a troufla si to sama použít? O tom evangelista nemluví, ale v každém případě musela vyjít i za rámec náboženství svých vlastních tradic a vyznat Ježíše jako toho, kterého očekávají ctitelé jediného pravého Boha. V každém případě je to známka její mimořádné víry, která překračuje hranice tehdy „rozdaných karet“.
Ježíš ale na první podněty vůbec nereaguje, pak to komentuje téměř „xenofobním“ výrokem: má služba je určena jen pro židovský národ, „ovce domu izraelského“ a vrchol představuje poznámka o dětech a psech. Žena ale vtipně kontruje, že i ti psíci mají nějakého páníčka a dostanou alespoň ty zbytky po dětech. Aneb, jak to lakonicky shrnul Luther: „I pohané potřebují Boha“. Ve své odpovědi žena projevuje postoj zároveň odvahy a pokory – postoj, ke kterému vede víra. A to její vytrvalost a pohotovost, odvaha a pokora a hlavně víra (bez tradice ve které nevyrostla) je nakonec oceněna: dcerka se uzdraví, její trápení skončí.
Z ženy si můžeme vzít pozitivní příklad, ale co by nám příkladem asi nemělo úplně být, je reakce Ježíšových učedníků: „zbav se té otravné ženské“. Nepatří k nám, nemá žádný nárok na tvoji službu a pozornost. Možná je učedníkům nepříjemné i to, že jsou na cizím území, kde jsou v menšině, nejistí a od hrozby „cizího“ by nejraději rychle vypadli zpátky domů, mezi „své“. Možná je povzbudilo i Ježíšovo počáteční mlčení k ženině prosbě. V církvi někdy jednáme podobně - domníváme se, že její služba a Boží dary v ní jsou jen pro nás; lidé zvenčí, bez „správných“ tradic a s kdo ví jakými představami by se měli raději držet dál a také momentální Boží mlčení k něčí nouzi si automaticky vykládáme jako známku nepřízně nebo nezájmu z Jeho strany. Podobně však, jako odešel z chrámu ospravedlněn celník a nikoliv farizeus, „odchází“ z této situace ospravedlněna pohanská žena a nikoliv „pravověrní“ učedníci. To by nás mělo přimět k zamyšlení nad tím, že Boží kritéria jsou často jiná než ta, která - často i domněle v zájmu Jeho věci - zkoušíme prosazovat my.
Z dnešního evangelia tedy můžeme načerpat povzbuzení k odvaze víry – i když se zdá, že nemáme nic v ruce – ale i podnět ke kritickému zamyšlení, zda se podobně jako Ježíšovi učedníci nechceme zbrkle zbavovat těch, kdo mezi nás „nezapadají“, zvláště v prostředí, kde se sami třeba necítíme „sví“ a „pevní v kramflecích“.