Jednota ducha

Autor:
Vytvořeno:

Kázání na 17. neděli po sv. Trojici (epištola Ef 4, 1-6)

Milí přátelé v Kristu,

dovolím si předpokládat, že většina z vás, kdo jste – ať už formálně nebo alespoň „srdcem“ – doma na Slovensku, žije tento víkend parlamentními volbami, které už jsou v tuto chvíli za námi a nyní je na jednání odpovědných politiků, jak bude život ve vaší zemi pokračovat dál.

I když politiku u vás po očku sleduju a některé problémy jsou v naší i vaší zemi podobné, a tak mám i na vaší politické scéně své sympatie a antipatie, nebudu si hrát na politologa a pouštět se do hodnocení výsledků. Církev sice žije ve světě a nemůže se alibisticky zavírat do nějakého izolovaného ghetta a tam se tvářit, že se jich veřejné věci netýkají. Na druhé straně, Kristus zemřel za všechny, ne jen za členy či příznivce nějaké politické strany nebo hnutí; evangelium je Boží mocí ke spasení „pro Žida i pro Řeka“ (Řím 1:16) a v církvi proto není místo pro nějaké stranictví, ať už osobní, politické, národnostní či jiné.

Apoštol Pavel v dnešním úryvku z listu Efezským vyzývá k „jednotě Ducha“. „Jednota“ je oblíbený slogan politických vůdců a propagandistů, každý z nich rád svolává k „jednotě“ - nejlépe pod svým vlastním praporem, proti jiným, svolaným zase pod konkurenční prapory. Pavlův argument o jednom Pánu, jedné víře a jednom křtu trochu připomíná onen nechvalně známý politický slogan Ein Volk, ein Reich, ein Führer („jeden národ, jedna říše, jeden Vůdce“), kterým se zašťitovali nejhorší váleční zločinci. Možná ta souvislost není úplně náhodná: Martin Luther říká, že ďábel je opice Boží, a jinde, že si pokouší vyrobit vlastní napodobeniny a padělky Božího slova, kterými svádí lidi; různí myslitelé poukazují na to, jak často si světská politika vypůjčuje slovník, myšlenky nebo symboly z náboženské oblasti, aby svým ideologiím dodala váhu a punc něčeho „vyššího“ a posvátného. Konec konců i hákový kříž nebo rudá hvězda byly původně náboženské symboly: svastika byla východním symbolem života a hvězdu známe z betlémů a vánočního příběhu jako symbol naděje. V rukou ideologů se však stala (slovy M. Picarda) „zacementovaným řevem“ fanatiků a pravým opakem svých původních významů: symboly smrti a šedivé beznaděje totalitních režimů.

Je tedy zjevné, že takováto „jednota“ asi není tou jednotou Ducha, kterou má na mysli svatý Pavel. Jeho jednota založená na „svazku pokoje“, ke kterému má politické dění dost daleko. „Jednoty“ politiků se spíš často zakládají na aroganci jedněch a permanentním strachu druhých. Ve svém posledním kázání před onou dlouhou odmlkou jsem kdysi řekl, že je jednota a jednota – jednota založená na pravdě a lásce, jednota ducha a srdce – ale také jednota kolektivně vymytých mozků, nebo jednota padouchů, kteří se drží společného zločineckého plánu a kdo nemlčí, zemře – jednota postavená na skále a postavená na písku. Pavel vyzývá k „jednotě Ducha“ – ale Duch dává různé dary, „vane si kam chce“, křesťanská víra má různé formy a projevy, ale to co ji drží pohromadě, je jeden Pán ke kterému poukazuje. Jednota Ducha je prostě jednota v různosti – taková, jakou vyjadřují slova připisovaná sv. Augustinovi: „jednota v podstatném, svoboda v ostatním a láska ve všem.“ (in necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas). Pavlovy trojice „tělo, duch a naděje“ a „Pán, víra a křest“ odkazují také k osobám a dílu té nejdůležitější Trojice křesťanské víry: nejsvětější Trojice Boží, která je také jednotou rozlišných osob – Otce, Syna a Ducha svatého – které spolu věčně přebývají v rozhovoru lásky.

A toto je jednota, ke které nás Pavel volá. Ve sboru, církvi jsme lidé různých (nejen politických) názorů, s různými životními příběhy, s různými možnostmi a potřebami. Čas od času se ďábel pokouší tuto různost použít k tomu, aby lidi stavěl proti sobě, aby rozbíjel Boží dílo, aby lidi přiměl „cedit komára“ malicherných detailů jinakosti druhých – a přitom „polykat velblouda“ nelásky či lhostejnosti jak k vlastní víře a vztahu k Bohu, tak k potřebám našich bližních. My však jako křesťané máme povolání k něčemu naprosto jinému. Nemáme tahat politické nebo jiné různice do svého společenství, naopak máme být „tvůrci pokoje“ v rozděleném a rozhádaném světě. Máme rozlišovat co je skutečně důležité a co něčemu jen slouží, podobně jako Ježíš v evangeliu ukázal, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu; že člověk je důležitější než předpis o svátku. A nakonec že máme jedni druhé snášet s pokorou, mírností a trpělivou láskou, neboť poslední budou prvními a první posledními.