Asi jste zaznamenali nedávnou „aféru“, kdy dal pražský arcibiskup „padáka“ známému knězi s odůvodněním, že sloužil mši v hospodě a porušil při tom x předpisů o správném slavení. Záležitost samotnou teď nechci nijak komentovat (zda bylo odůvodnění příčinou nebo jen záminkou, zda to bylo přiměřené atd.) i když mám na věc svůj názor i své osobní sympatie. Zaujala mne věcná stránka odůvodnění: na jedné straně obava o důstojnost bohoslužby, kterou nejlépe vyjadřuje prostředí chrámu s liturgickou estetikou a všemi správnými a předpisovými bohoslužebnými proprietami, na straně druhé snaha (a z hlediska misijního poslání církve i potřeba) oslovit ty, kteří by ani na takto dokonalou a důstojnou bohoslužbu do toho „správného“, tedy kostelního prostředí, nikdy nepřišli. V komentářích k biblickým čtením, které tam zazněly, se objevily i (v jiných souvislostech) narážky na podobenství o rozsévači, které je jádrem nedělního evangelia, což je i jeden z důvodů, proč na událost narážím já.
Mohli bychom říci, že bohoslužba, kázání nebo jiné mluvení o Bohu patří jen do kostela, kde věřící zbožně poslouchají co říká pan farář, a ne do hospody, kde se všichni baví se svými přáteli nebo koukají do sklenice s pivem. Někdo by si dokonce mohl vzpomenout i na Ježíšova slova o tom, že nemáme házet perly sviním. Jenže vyznění dnešního evangelia ukazuje jakoby přesně opačným směrem: Umanutý rozsévač rozhazuje semeno k setí všude možně, padni kam padni - do dobré hlíny, ale i do trní a kamení, i když mu musí být jasné, že výnosnost tím pádem bude různá a někde dokonce i nulová. Každému praktickému člověku (a ani by to nemusel být odborník na zemědělství) by nad jeho jednáním zůstal rozum stát. Někteří vykladači toto podobenství, trochu v nadsázce, trochu vážně, nazvali podobenstvím o „marnotratném rozsévači“.
Když se učedníci dožadují, aby jim Ježíš podobenství vysvětlil, víme z jeho odpovědi, že semeno je Boží slovo, Logos tú Theú, což můžou být slova Písma svatého, ale i Ježíš sám (jak víme z Janova evangelia). Pokud se ale ptáme po té rozličné půdě, čteme tam, že Ježíš je identifikuje nikoliv jako nějaká prostředí (kostel = hlína, hospoda = trní apod.), ale jako konkrétní, jednotlivé lidi: („to jsou ti, kteří ...“, orig. ř. Hoi) – ti co, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají, ti kteří uslyší Boží slovo, ale ďábel nebo světské starosti je pak o ně oberou – a to nezávisle na tom kde jsou. Tak mohou i v kostele „zbožně“ sedět ti, kteří Boží slovo pouštějí jedním uchem tam a druhým ven nebo na jeho poselství rychle zapomenou pod vahou jiných zájmů. Na druhé straně i v hlavě skloněné nad půllitrem se mohou honit otázky, které se mohou setkat s odpovědí slyšeného slova a později přinést třeba i ten stonásobný užitek. To nám ukazuje i sám Ježíš, který sice učil v chrámu nebo synagoze, ale s nevěstkami, celníky a hříšníky stoloval v jejich „přirozeném prostředí“ - u nich doma, často tam, kde by se zbožný farizeus štítil sáhnout i na kliku od dveří.
Pravdou však také je, že křesťanská víra a církev mají určité prvky, které nejsou úplně „prvoplánové“, ke kterým je potřeba dorůst a dozrát, které člověk plně pochopí a účastní se jich jen když je „in(sider)“, je „uvnitř“, nějak už se na nich sám podílí. V rozhovoru s učedníky o tom Ježíš mluví jako o „tajemstvích“ (ř. ta mystéria), která je dáno znát jen těm, kdo jsou ve společenství s ním. Kdysi jsem si psal s jedním mladým mužem, synem známého spisovatele, který byl prominentním členem ČCE, který mi tvrdil, že do církve nechodí, aby tam potkával nějaké mystérium a od faráře očekává jen srozumitelný výklad Bible. Trochu mi to připomnělo argumentaci některých Svědků Jehovových, že Bůh nemůže být trojjediný, protože je to pro lidský rozum příliš nepochopitelné učení a Hospodin přece své záležitosti musí uspořádat tak, aby je pochopil i ten nejzaostalejší jehovista. Pokud by to skutečně takto fungovalo, kdyby neměl žádná tajemství, byl by Pán Bůh docela chudák a vešel by se jen do pár ideologických pouček.
Myslím, že příkladem takového tajemství může být třeba i svátost Večeře Páně (Eucharistie), která není srozumitelná bez pochopení Ježíšova velikonočního příběhu a toho, jak se tento příběh stal i příběhem naším (prostřednictvím účasti na Ježíšově zástupné oběti). „Tajemství“ v „bibličtině“ neznamená, že by Pán Bůh něco orazítkoval jako top secret, zamkl to do trezoru a ukazoval jenom vyvoleným; spíš onu skutečnost, k jejímuž přijetí je třeba dorůst, která nefunguje když je člověk vně a není součástí toho všeho, nejde „do toho“. Můžeme se pak ptát, zda je něčeho takového třeba schopen třeba náhodný návštěvník „mše v hospodě“ (což byla jedna z otázek kritiků výše uvedené akce - zda je eucharistická bohoslužba jako takovéto mysterion, „tajemství“, dobrým prostředkem k oslovení lidí mimo církev), ale automaticky nám to nezajistí ani samotná návštěva „předpisového“ kostela nebo formální příslušnost církvi, když bychom zároveň nezůstali ve víře otevření působení Ducha svatého.