Milí přátelé v Kristu,
když si v 60. letech minulého století sovětští soudruzi uvědomili, že jejich systém není ten nejlepší na světě, vyhlásil tehdejší nejvyšší soudruh Nikita Chruščov heslo „dohnat a předehnat kapitalismus“. Nevíme, jestli by socialismus někdy kapitalismus předehnal; než to mohl stihnout tak se rozpadl a skončil a zůstaly po něm jen vzpomínky v podobě nesplněných snů pro jedny a nočních můr pro druhé.
Heslo „dohnat a předehnat“ trochu připomíná výzva Pána Ježíše ze začátku dnešního evangelia: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Jak tomu máme rozumnět? Mají jeho učedníci dávat více almužen a desátků, déle se postit, častěji chodit do chrámu nebo synagog? Mají z nich být, jak se dnes říká, farizeové „na steroidech“, zákoníci „plus“?
V Kázání na hoře Ježíš uvádí několik příkladů na základě přikázání Desatera nebo jiných starozákonních nařízení, jak má nová spravedlnost jeho učedníků vypadat. Vezměme si hned ten zkraje, kterým Ježíš začíná a které jsme dnes slyšeli. Přikázání „Nezabiješ“, šesté (nebo podle katechismu páté) přikázání Desatera. Vzít život druhému člověku je v lidské společnosti považováno za nejtěžší zločin, který mohl být odčiněn jen smrtí pachatele. V kmenových společnostech z toho vznikaly celé kolotoče krevní msty, i biblický Lámech se holedbal, že bude-li zabit, bude sedminásobně pomstěn. Z tohoto pohledu znamená zásada Mojžíšova zákona „oko za oko“ vlastně právní pokrok: odplata měla skončit s potrestáním viníka a neměla pokračovat honem na jeho příbuzné. I krevní mstitel byl omezován Božím zákonem; provinilec se před ním mohl schovat do některého z tzv. útočištných měst, která mu poskytovala azyl přinejmenším do férového procesu. Na spravedlnost v Izraeli dohlížel propracovaný soudní systém - místní soudci obvykle řešili běžné spory a delikty, ale ve větších městech už existovaly senáty o počtu 23 soudců, které již mohly vynést hrdelní rozsudky a nad tím vším trůnil Sanhedrin, jeruzalémská „velerada“ 72 mužů v čele s veleknězem, která byla nejvyšší soudní i odvolací instancí.
A teď přichází Ježíš a říká, že už ten kdo se na svého bratra hněvá ve svém srdci, je hoden stát před hrdelním soudem. Jako kdyby nebyl rozdíl mezi tím být na někoho naštvaný a reálně mu vrazit nůž do těla. A pokud na jeho adresu prosloví nadávky, které tradičně překládáme „hlupáku“ nebo „blázne“, patříme před nejvyšší tribunál, odkud už se nedá nikam dovolat, nebo rovnou do ohnivého pekla. Přitom dnes už i úplně malé děti slyšíme častovat se mnohem horšími výrazy a i nám samotným něco takového čas od času vyletí z úst – za volantem na adresu jiného řidiče, na neschopného kolegu v práci, v hádce vůči patnerovi nebo dětem. Nedělá Ježíš z komára velblouda, zvláště když sám občas vynadá farizejům do „bláznů a slepců“ či „pokrytců“?
Ježíš tím chce ukázat, že se zlem je potřeba bojovat už u samých jeho počátků. Když si v Bibli čteme o tragických případech vražd, vidíme, že na začátku byla nenávist v srdci, živená často závistí a žárlivostí. Třeba hned ten první případ, prakticky bezprostřeně po pádu člověka: Kain a Abel. Kain závidí Abelovi Boží přízeň, nejprve to dusí v sobě, ale vševědoucímu Božímu oku to neujde; kdyby ještě v této fázi Kain poslechl Boha, Abel by ještě žil. Nebo král Saul, který žárlil na Davida, že je u vojáků více oblíben než on, tak po něm mrštil kopí (David naštěstí přežil). Možná proto je přikázání „Nepožádáš“ (nebudeš závidět) na konci Desatera, aby bylo symbolicky vidět z čeho naše hříchy proti bližnímu (a vlastně i proti Bohu) vycházejí. Francouzský křesťanský filosof René Girard o tom dokonce rozpracoval celou teorii – mimetická teorie touhy – o tom, jak se žárlivost a závist mění v nenávist, v jakousi nerovnováhu, která může být uspokojena jen tím, že někoho obětujeme jako obětního beránka.
Ta nenávist se pak dále stupňuje: aramejské slovo ráka, které obvykle překládáme jako „hlupáku“, znamená něco prázdného, marného, zbytečného. Tím vlastně člověka ponižujeme; dáváme mu najevo, že je zbytečná existence, že nemá právo na lidskou důstojnost. A to poslední slovo, móre, obvykle překládáme jako „blázne“. Jenže biblický blázen není jen chudák, který má „o kolečko víc“. Žalmisté píší, že blázen ve svém srdci říká: „Není Boha“ (Ž 14:1 aj.) a také se tak podle toho chová, biblický blázen je tedy vlastně bezbožník, v teoretickém i praktickém smyslu. Někteří bibličtí vykladači také uvažují o variantě, že ta nadávka móre nemusí být z řeckého moros (blázen), ale podobně jako ráka může být evangelistou zachována z původní řeči Pána Ježíše – z hebrejského marah, což znamená „vzpoura“, vzpoura proti Bohu, což je opět jinými slovy bezbožnost – tím posledním výrazem zkrátka popíráme víru druhého, jeho vztah k Bohu, jeho naději na spásu. To již není daleko od biblického hříchu proti Duchu svatému, kdy Boží dílo připisujeme ďáblu.
Smyslem Ježíšova výroku tedy není „dohnat a předehnat“ farizeje a zákoníky v moralizování nebo legalismu, ale postavit spravedlnost křesťana z formálního lpění na předpisech na úplně nový základ: na vědomí, že druhý člověk – i když nás třeba něčím štve – je s námi „na jedné lodi“, že i on je předmětem Boží lásky. A také nás upozornit na to, že zlo začíná už skrytě v lidském srdci a právě tady, u samotného kořene, je třeba s ním začít bojovat. Tento boj nezvládneme sami – i v tom jsme na jedné lodi. Zlo je hluboce zakořeněno v naší přirozenosti, v tom „starém člověku“, „starém Adamovi“, který musí být, jak píše sv. Pavel, spolu s Kristem ukřižován, utopen ve vodě křtu svatého tak jako byl v Rudém moři utopen otrokář faraon. I to je každodenní boj, jak píše Luther, protože starý Adam, ten prevít, to nechce tak snadno vzdát. Ale důležité je, že už v nás je přítomen i ten nový život; život spojený s Kristem a s jeho vzkříšením. A jen ten nakonec vejde do království Božího.