Po tři a půl století své existence (1478-1834) pořádala španělská inkvizice tzv. „autodafé“ - obludný veřejný ceremoniál zakončený hromadným upalovaním kacířů. Ceremoniál začínal procesím, při kterém byli předvedeni provinilci v papírových čepicích podobných té, kterou dali na hlavu Mistru Janu Husovi, a kázáním na text dnešního evangelia, na téma „falešní proroci“. Poté španělský král či jiný představitel světské moci vytasil meč s okázalou proklamací o obraně víry (ostatně, ten název obřadu je ve španělštině cynický eufemismus: autos da fé, „skutek víry“). Následovalo vlastní upalování - ti, kteří se stihli kát a odříct „bludů“, byli ještě před zapálením hranice „milosrdně“ uškrceni, ti „zatvrzelí“ byli trýznivě upáleni zaživa.
Tento střípek historické paměti lidstva před nás klade otázku kdo je falešný prorok, kterého má Ježíš na mysli (v dějinách církve to byla častá nálepka k deklasování protivníků: pro papeže a Řím to byli reformátoři a jiní „kacíři“, pro Martina Luthera zase papež a jeho biskupové ale i novokřtěnečtí blouznivci, v roztříštěném světě denominací často za „falešného proroka“ prohlašuje jeden kazatel druhého, pokud se v nějakém detailu liší jeho učení, nebo je jen jeho osobním „konkurentem“). Má dnes Ježíšovo varování ještě význam?
Když se řekne „prorok“, většina lidí si představí někoho, kdo předpovídá budoucnost, protože bibličtí proroci mluvili mimo jiné o zaslíbení Mesiáše, které se až dlouho po jejich smrti naplnilo v Ježíši Kristu. Z tohoto pohledu by se dalo říci, že pravý prorok od falešného se jednoduše pozná podle toho, zda se splní nebo nesplní jeho předpověď. To je sice (i podle Bible) dobrá optika, ale má některá úskalí. Předně, někdy nejde čekat, až se něco stane nebo nestane – může už být pozdě. Bible také zachycuje i případy, kdy Pán Bůh změnil názor a uvedené události nenastaly: například když se obyvatelé Ninive káli a město nebylo zničeno, ke zklamání proroka Jonáše, který se těšil, jak si apokalypsu vychutná z první řady, ze svého posedu pod skočcem. A druhé úskalí spočívá v tom, že biblický prorok prostě není jen věštec nebo předříkávač; je to hlavně ten, který oznamuje Boží vůli do toho, co se děje tady a teď; ten kdo vykládá současné dění z Božího pohledu a mluví s Boží autoritou. Proto je dobré všímat si, kdo mluví na místě Boha a kdo ne.
V některých společenstvích se zase má za to, že „důkazem“ pravosti prorockého učení jsou zázraky a mimořádné činy: prorok Eliáš tak přece předvedl na Karmelu, že Hospodin jako Bůh „funguje“ na rozdíl od boha Baalových kněží, a zázraky činil i Pán Ježíš. Nedávno jsem četl knížku jednoho pravoslavného kněze, ve které tvrdil, že hlavním důkazem pravosti jeho víry jsou nerozkládající se ostatky pravoslavných svatých. Nechci teď zkoumat, jak to s těmi ostatky je; to přenechám odborníkům z medicíny a jiných oborů, ale je otázka, zda můžeme něco takového brát jako rozhodující důkaz pravosti zvěstování nebo učení (nabízí se např. poťouchlá otázka, proč se nám nedochovalo neporušené tělo nějakého Ježíšova apoštola). V Bibli ale máme svědectví, že divy a zázraky vždy nekonají jenom ti „dobří“: faraonovi kouzelníci dokázali napodobit téměř všechna znamení, která předváděli Mojžíš s Áronem; sám Pán Ježíš nás varuje: „Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené.“ (Matouš 24:24-25). Spoléhat se na zázraky jako rozhodující kriterium asi také nebude ta pravá cesta.
Během svých teologických studií jsem spolupracoval se Společností pro studium sekt a nových náboženských směrů; častokrát jsme si kladli otázku, co je vlastně sekta, jak se liší od církve nebo jiné „normální“ náboženské organizace: je to bizarnost učení? nebo počet členů? nespokojenost nebo kritika „mateřského“ společenství? Může se sektou stát i etablovaná církev nebo její část (farnost, sbor, ...)? Časem jsme dospěli k názoru, že sektářství nespočívá v divokosti teologických názorů, skrovnosti počtu členů nebo toho, kdo se od koho oddělil; spočívá ve způsobu, v jakém se ve společenství uplatňuje autorita a sektu tím pádem definuje absolutní moc jedněch (vůdců) a absolutní podřízenost (závislost, slepá poslušnost) druhých („oveček“). A je jedno, jestli má skupina členů deset nebo miliardu, jestli vyznává „nejpravověrnější“ katolickou či evangelickou víru nebo věří v létající špagetové monstrum.
Společného jmenovatele jsme nakonec určili jako „náboženskou patologii“ nebo (trochu laičtěji), „zneužití náboženství“ pro cíle vůdců, ať už pragmatické (peníze, luxus) nebo fanaticko-idealistické (viz hromadné sebevraždy některých kultů). To může být jeden aspekt, který činí Ježíšovo varování před falešnými proroky aktuálním – zneužívání náboženství pro osobní cíle vůdců. Už Bible a raně křesťanská tradice (Didaché) mluví o prorocích, kteří „věští za stříbro … když mají co zuby kousat, vyhlašují pokoj, ale na toho, kdo jim do úst nic nedá, chystají válku.“ (Micheáš, 3. kapitola).
Starý Zákon nám ale ukazuje i jiný aspekt falešných proroků - jsou to proroci, kteří říkají to co chtějí lidé slyšet. V době proroka Jeremiáše slibovali falešní proroci Chananiáš, Šemajáš a další Božímu lidu pokoj a vítězství, zatímco Jeremiáše samotného pronásledovali za nepopulární „defétistické“ výroky, že jako trest za hříchy lidu Babyloňané vyhrají a Jeruzalém bude dobyt a zničen. Zvláštním případem takového falešného „prorokování“ na společenskou objednávku je propojení víry a církve s politickou mocí nebo ideologií, které často zahrnuje i ostatní rozměry výše zmíněné: můžeme si z historie opět vzpomenout třeba na nacistickou sektu Německých křesťanů, která tvrdila, že Ježíš byl Árijec a Hitler je jeho nástupce, na účast duchovních v různých „mírových“ spolcích zakládaných za totality komunisty, nebo i na tu na začátku zmíněnou španělskou inkvizici, která byla státní institucí, i když využívala členy církevního řádu a náboženská kritéria a rétoriku. Příkladů o tom, jak se dá evangelium padělat a zmrzačit, aby sloužilo svému pravému opaku, se dá z dějin uvést mnoho. Varovná kontrolka by nám ale měla zablikat občas i dnes - např. když vidíme - třeba před volbami - politiky zaklínající se „křesťanskými hodnotami“ (ať už v „pokrokovém“ nebo „tradičním“ smyslu) nebo duchovní či jiné představitele církví, kteří jejich strany a ideologie podporují.
Ježíš říká, že pravý prorok, pravý duchovní učitel, se pozná stejně jako dobrý strom po ovoci. Můžeme se zase ptát co je tímto ovocem: Bible mluví třeba o ovoci Ducha, kterým je „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.“ I ty ovšem mohou mít své „padělky“, které klamou vnějším zdáním: láska může být předstíraná a pokrytecká („love bombing“ v sektách), radost se může zaměnit za pouhou euforii, „pokoj“ může znamenat, že se jen nemluví o křivdách a nepříjemných věcech; vyzývat druhé k trpělivosti a sebeovládání mohou i ti, kteří jak se říká, „kážou vodu, ale pijí víno“. Apoštolové (Fp 1:11, Jk 3:17-18) proto mluví i o ovoci spravedlnosti (Jakub výslovně zdůrazňuje „bez přetvářky“). Dobrý strom přináší ovoce, které chutná a živí, které je zdrojem vitamínů pro duchovní život, ne jen vánoční baňky, které si na ovoce jen hrají, z dálky dobře vypadají, ale jsou jen sklem nebo plastem obalený vzduch.
Co nám tedy může být pomocí k rozeznání pravého a falešného proroctví? Možná to bude znít jako klišé, ale tím nejjistějším „manuálem“ je Boží slovo. Martin Luther píše: Kdo chce bezpečně projít, nesmí se rozhodně dívat na žádné vnější znaky křesťanství a utvářet si podle nich svou cestu, ale musí hledět pouze na slovo, které ukazuje pravý způsob života, jenž má před Bohem cenu. Například hlavní téma a souhrn křesťanského učení je toto: Bůh poslal a dal svého Syna, Krista, a jen skrze něj nám odpouští všechny hříchy, ospravedlňuje nás a zachraňuje. Toho se máš držet a ničeho jiného ... Pak můžeme správně posoudit všechny vnější masky a projevy a Duch nás bude náležitě učit a vést.