Velký luteránský mystik, ač trochu kontroverzní (jak už to u mystiků a velkých lidí obecně bývá) Johann Arndt nastoupil r. 1584 na své první farářské místo do kostela sv. Víta v sasko-anhaltském Badebornu. Pokaždé když vykonával křest, užil v souladu s Křestní knížkou dr. Martina Luthera formuli malého exorcismu „duchu nečistý, odstup od tohoto služebníka Božího a dej místo Duchu svatému!“ To byla již ostatně téměř od nepaměti (minimálně od církevního otce Hyppolita Římského z 2.-3. století) doložená tradice církve; Arndt měl ovšem problém, že jeho zeměpán kníže Johann Georg byl nikoliv luterán ale kalvinista; kalvinisté exorcismus u křtu neuznávali, a tak knížepán jeho používání při křtu zakázal. Arndt mu odmítl vyhovět a ze svého postu dostal nemilostivého padáka. Nebyl jediný, kdo byl v době konfesních napětí takto postižen.
Z dnešního pohledu by se mohlo zdát divné, proč Arndt knížepánovi nevyhověl. Řada dnešních křestních agend včetně současné římskokatolické nebo slovenské evanjelické žádný exorcismus nemá. I slabší forma v podobě otázek na odřeknutí se zla vzbuzuje rozpaky; rodiče nemluvňátek, kteří „objednávají“ křest u faráře, se často diví nebo jsou pohoršeni: znamená to, že podle církve je jejich roztomilý brouček posedlý ďáblem? Ďábla znají většinou jen jako hloupého čerta z pohádek pro děti nebo příšeru z hollywoodských hororových filmů, něco co do dnešního „moderního“ světa nepatří a je pozůstatkem středověkého „tmářství“. A křest je přece radostná událost, tak proč si ji kalit mluvením o něčem ošklivém? Známý psychoanalytik Erik Erikson (ano, tentýž, který - zjednodušeně řečeno - tvrdil, že příčinou Reformace byly Lutherovy osobní psychické problémy) přišel kdysi s teorií tzv. bazální důvěry: pro zdravý vývoj dítěte je potřebné, aby od počátku vnímalo, že svět, do kterého se narodilo, je dobrý a všichni kolem něj ho mají rádi.
To, že děti potřebují lásku, zejména rodičovskou, je zcela samozřejmé a mimo diskusi. Trochu problematičtější je názor, že svět je v podstatě dobrý; respektive že lidé jsou v podstatě dobří (názor osvícenství byl, že zlý člověk je jen nevychovaný a nepoučený). Ano, svět (včetně člověka) je dobrý jako Boží stvoření („Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré“; Gn 1, 31); zároveň však musíme vyznat, že v důsledku hříchu člověka svedeného zlým je tento krásný Boží svět na mnoha místech fatálně porušen - primárně svět lidských vztahů, druhotně se to však projevuje třeba i na stavu přírody a dalších věcech. Proto apoštol Jan píše, že celý svět je v moci toho Zlého (1J 5, 19) - svět mu sice nepatří, to ale neznamená, že v něm (hlavně prostřednictvím lidí) není schopen napáchat špatné věci. A proto Martin Luther říká bez příkras v kázání na tuto neděli, že „každé narozené dítě se rodí do království ďábla, který vládne jako pán a kvůli hříchům páchá všechnu tyranii.“
Reformátor ve stejném kázání píše, že ďábla lidé (jeho doby, ale je otázka co se změnilo) mají tendenci podceňovat a zlehčovat ho (evangelijní název „Belzebub“ je ve skutečnosti posměšná přezdívka, znamenající „pán much“ nebo „pán hnoje“). To by mohlo být v rozporu s některými jeho jinými postoji, kdy se sám ďáblu posmíval a kritizoval dobové vymítačské praktiky jako okázalou show, které ďábel není hoden. Musíme však zde rozlišovat. Pokud se reformátor sám ďáblu vysmívá, činí tak v pevné důvěře v Krista o kterého je opřen, v pevné víře, že Bůh v Kristu, který je na naší straně, je silnější než všechny moci zla, že ďábel není pro Boha nějaký rovnocený protivník jako v manicheismu a podobých náboženstvích. Pokud ale Krista z rovnice škrtneme a myslíme si, že jsme schopni zlu vzdorovat ze svých vlastních sil (Luther uvádí falešnou sebedůvěru světců spoléhajících na vlastní skutky, ale v dnešní době to může mít podobu třeba společenských, politických nebo výchovných opatření), můžeme velmi tvrdě narazit a zjistit, kdo je v tomto světě pánem. 20. století, kdy nejhrůznější zločiny páchali nejvzdělanější lidé ve jménu nejušlechtilejších myšlenek, asi dostatečně ukázalo, že pouhá výchova a poučování situaci ve světě k dobrému nezmění.
A tak stará církevní praxe, která dávala najevo, že při křtu stojí člověk na rozhraní dvou zcela odlišných světů (světa Kristovy milosti a světa působení toho druhého) má možná paradoxně místo i v dnešním „moderním“ světě, který má tendenci řadu věcí podceňovat a falešně si vykládat. Ďábla se nemáme bát a nemáme z něj učinit hlavní téma své víry - pokud budeme stát opřeni o Krista a jeho zaslíbení, kterých se nám dostalo při svatém křtu. Na druhé straně bychom měli vědět jak jsou karty rozdány a kde sedí Vítěz který bere vše. V tom nám může pomoct i přítomná postní doba, která je každoroční příležitostí k jakési „inventuře“ naši víry a křesťanského života - v tradici církve ostatně byla (a měla by stále být) dobou předkřestní přípravy, kdy si tyto základní a pro víru důležité věci připomínáme ve zvýšené intenzitě.