Evangelijní text i liturgie nám už napověděly, že hlavní hrdinkou 4. neděle adventní je postava, které se evangelické církve obvykle spíše vyhýbají, snad z důvodu, že jiné (nejmenované) církve jí dávají prostoru až příliš. Ano, je to Ježíšova matka Marie, na jedné straně předmět mnohdy až bizarního kultu a různé pověrčivosti, na druhé straně žena, která má své zásadní místo v Bibli i v dějinách spásy člověka. A proto si ji i my můžeme a máme připomínat, a to ne jenom tak mimochodem, jako by se do Bible zatoulala jako Pilát do Kréda, ale připomínat s vděčností – nejenom jako původce Ježíšova pozemského těla, ale i jako člověka, který v určitém okamžiku udělal zásadní krok víry – řekl Bohu „ano“ – a také jako bytost, která vlastně v Bibli symbolicky stojí u zrodu církve: nejprve (v Janově evangeliu) pod křížem, tam kde z Kristova probodeného boku vytryskla krev a voda, předobraz svátostí; a pak, spolu s apoštoly při vylití Ducha svatého o Letnicích.
Náš příběh ale začíná dost nenápadně, v galilejském zapadákově jménem Nazaret, zapadákově nejen z pohledu římské veleříše, ale i z pohledu provinční židovské politiky, v „méněcenné“ Galileji oddělené od „těch správných“ Izraelitů ještě „méněcennějšími“ Samaritány. Prostě něco jako sudetské pohraničí nebo „šialený Východ.“ Tady žije mladá dívka, kterou rodiče pojmenovali Miriam (po Mojžíšově sestře) a stříhá si metr do svatby s místním tesařem Josefem. Po právní stránce už je všechno domluveno (kdyby na Josefa spadla kláda, byla by už úředně považována za vdovu), takže teď jen uspořádat veselku, nastěhovat se a pak už jen vařit, uklízet, skákat kolem dětí a v sobotu s ostatními ženskými koukat v synagoze špehýrkou, o čem tam chlapi nad Biblí mudrují.
Objevuje se ale Gabriel a věci dostávají zcela jiný spád. „Buď zdráva, zahrnuta milostí“ zaznívá tento zvláštně slavnostní pozdrav. Minulou neděli jsme si řekli, že ten pozdrav vlastně doslova znamená „Raduj se!“ Marie je zaskočena. Taková hromada komplimentů pro nic za nic. Když nám přijde obálka, telefonát nebo e-mail: „Blahopřejeme! Právě jste vyhráli to nebo ono“, aniž jste se jakékoliv soutěže zúčastnili, tušíme v tom (pokud nejsme úplně prostého ducha) nějakou čertovinu, nějaké to „sleva není zadarmo“ natištěné kdesi nenápadně drobnými písmenky a složitou právnickou řečí. Nezkušená, mladá dívka je zmatená, vyděšená, andělova slova jí „rozrušila“, „znepokojila“ (BKR: „zarmoutila“).
„Neboj se!“, uklidňuje Boží posel Marii, ale pravý důvod k obavám teprve přijde: „otěhotníš a porodíš syna“, kterého čeká skvělá budoucnost a královský trůn. Ale co bude mezitím? Jak to vezme Josef, že dítě není jeho, i když je „od Boha“? Jak to přijme rodina, známí, komunita obce, pokud se to dozvědí? Před několika dny jeden anglikánský farář na Novém Zélandu vyvěsil před kostelem plakát s Pannou Marií, která rozpačitě drží v ruce pozitivní těhotenský test. Věřící různých církví byli pobouřeni, zdálo se jim to neuctivé k Matce Boží či k náboženství vůbec. Ale ten plakát, pokud pomineme jeho barvotiskovost, má svým způsobem pravdu. Při Zvěstování se děje cosi, co je na hony vzdálené životním stereotypům tzv. slušných lidí, Bůh tu vede člověka (Marii) takříkajíc po hraně a říká: „jediné, čeho se můžeš držet, je moje slovo“. V podstatě je tu předznačen i život samého Ježíše: pohyb ve společnosti všelijakých existencí, prostitutek, zkrachovalých revolucionářů i vydřidušských kolaborantů; smrt mezi zločinci – a tím vším Ježíš prochází opřen pouze o Boha, o jeho slovo, o rozhovor s Otcem, modlitbu. Kolik pokryteckých pánbíčkářů by přijalo těhotnou Marii, kdyby bydleli roku raz dva v Betlémě, kolik by jich řeklo: „žráč a pijan, přítel celníků a hříšníků“, kdyby viděli Ježíšovy „přátele“ in natura? Kombinace zázraku a společenské nepřijatelnosti – to je znamení Božího působení v dějinách.
U Boha není nic nemožného, odpovídá anděl nejen na dotaz po technických podrobnostech Božího plánu, ale také jako ujištění stále ještě trochu vykolejené Marie, že se vše děje v té nejlepší režii. Připomíná situaci Mariiny příbuzné Alžběty: Bůh jí a Zachariášovi dal potomka v době, kdy už ani nedoufali; stejně tak by mohl připomenout i Abraháma a Sáru nebo nešťastnou Chanu, matku proroka Samuela. Jenže tady šlo o toužebně vymodlené děti starých rodičů. V případě Mariině jde o něco úplně nového, co nemá „precedent“, i s rizikem létajícího kamení nebo alespoň rodinné ostudy a pár facek od Josefa. Pán Bůh tady začíná „s čistým stolem“, se slabou mladinkou Marií, aby ukázal, že jakákoliv lidská moc a síla (tradičně personifikovaná v mužských pažích) je sama neschopná dát životu cíl, který čeká i za hranicemi smrti. Ten přinese až dítě, o kterém je řeč, chlapec Ježíš, jehož jméno znamená „Hospodin je spása.“
Minulý týden jsem řekl, že by řada lidí Gabriela i s radostnou zvěstí poslala do háje; krok do neznáma by pro ně prostě byl příliš velkým rizikem pro opuštění nalinkovaných stereotypů. Tady ale na tuto cestu vykročil malý a slabý človíček, dívka Miriam z Nazareta. Odvahu víry tu ale předešla Boží milost. Z dosavadního pohledu milost mimořádná, s ohledem na jedinečnost Mariina úkolu být matkou Božího Syna. Slova sv. Pavla „milostí Boží jsem to, co jsem“ (1K 15:10) neplatí snad o nikom absolutněji než o Marii. Martin Luther k tomu píše: chval Boha a děkuj mu skrze Marii a milost jí danou. Veleb a miluj ji jednoduše jako někoho, kdo bez zásluhy obdržel taková požehnání od Boha, čistě z jeho milosti, jak ona sama dosvědčuje v Magnificat.
Na začátku kázání jsem se dotknul dvou zmínek evangelistů (Jana a Lukáše) o tom, že Marie vlastně symbolicky stojí u zrodu církve – pod křížem a o Letnicích. Její postava tak církev doprovází, i když možná trochu jiným způsobem, než to vyjadřuje přepjatý mariánský kult některých křesťanů a církví. Doprovází ji právě jako znamení onoho zvláštního setkání nezaslouženého projevu Boží lásky a důvěřivého a přesto odvážného kroku víry, které způsobí, že v životě člověka nebo lidského společenství přijde do světa Kristus. Tím je Marie velmi biblická a evangelická, stává se bytostí, skrze níž můžeme oslavovat Boha, který ve své dobrotě počítá s nepatrnými, pozdvihuje ponížené a krmí hladové. Kéž i nám dá pohled na „služebnici Páně“ odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že dělat nejdou, protože „u Boha není nic nemožného“
Maranatha, Přijď Pane Ježíši.