Předevčírem jsem jel v šalině, a jak tam tak visím na držátku, bloudím očima po plakátech nad okýnky a najednou mne praští do očí reklamní slogan „přejeme vám šťastné a VYKOUPENÉ Vánoce.“ Normálně se snažím reklamám nevěnovat pozornost, beztak je jich už mnoho vlezlých a agresivních tak, že se drze vloupají do našich hlav i bez dovolení. Ale tato mne zaujala tím, že zmínkou o vykoupení poukazuje na určitý důležitý rozměr Vánoc. Samozřejmě poukazuje nevědomky a nechtěně, protože tím „vykoupením“ myslí spíše situaci, kdy v regálech už není žádné zboží, které by se muselo po svátcích nabízet se slevou. Takové „vykoupené Vánoce“ ta firma ovšem může přát jen sama sobě. „Vykoupený“ zákazník je spíše nešťastník, který podlehl nákupnímu šílenství a utratil vše co měl (v horším případě si ještě vzal půjčku) a nyní je v situaci, kdy už mu nemá co sebrat ani exekutor; už jen může čekat, jak mu po Novém roce postupně odpojí plyn, vodu a elektřinu.
Když ale v hymně českých Vánoc zpíváme: „člověk jest vykoupen, / radujme se,“ nemáme jistě na mysli to, co jsem právě popsal. V Bibli, v Písmu svatém je to Bůh, který dává vše, dává to nejdražší co má, svého jediného Syna, aby člověka sebral tomu Zlému z regálu, aby člověk po „akci“ vymezené jeho životem neskončil ve stoupě připravené ďáblu a jeho andělům. Vykoupení, biblický obraz z dobové otrokářské společnosti, naznačuje, jak na tom před Pánem Bohem jsme: tak jako otrok nemohl sám sebe vykoupit, nemohl si na to „našetřit“, protože mu nic nepatřilo, tak ani člověk před tvář svatého Boha nemůže přinést žádnou protihodnotu, žádnou zásluhu, nic, co by vyvážilo jeho selhání, protože, jak jsme slyšeli v textu vstupního žalmového úryvku, Země i vše co je na ní, svět i ti kdo jej obývají, už Hospodinu patří (Ž 24). I vrcholný politik, i člověk, který ze světského pohledu vykonal mnoho dobrého (jako byl zesnulý pan prezident), stojí před Bohem s prázdnýma rukama, ale je to právě Bůh, který platí, který nás vykupuje z otroctví zla, hříchu a smrti, formou nejvzácnějšího myslitelného daru, vtělením svého Syna v křehkém těle betlémského dítěte.
Žalmový úryvek na začátku bohoslužby doprovázela parafráze verše z 2. knihy Mojžíšovy: „Dnes večer poznáte, že přijde Hospodin a spasí vás / a ráno spatříte jeho slávu.“ (Ex 16:6.7 a Iz 35a) Můžeme v tom vidět jakousi zkratku toho, jak v církvi slavíme Vánoce: každou polovinu verše můžeme vztáhnout k jednomu vánočnímu evangeliu: v 2. kapitole Lukáše říká uprostřed noci anděl pastýřům: „Dnes se vám narodil Spasitel, který jest Kristus Pán.“, v prologu Janova evangelia (který budeme číst zítra na Boží hod, tedy „ráno“) píše evangelista: „Viděli jsme jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn plný milosti a pravdy.“ (J 1:14). Úryvek z Exodu, knihy, která popisuje vyjití Izraele z egyptského otroctví, ale pro nás může být něčím víc, než jen narážkou na hlavní zvěsti vánočních evangelií. Exodus, příběh v pozadí starozákonních Velikonoc, nám může naznačit spojitost s velikonočním příběhem Ježíšovým, s křížem a vzkříšením. Tahle připomínka jarních svátků se někomu může zdát divná. Jenže na rozdíl od zajíců z jiné, ještě pitomější reklamy, kteří jsou jen „o krok napřed“, nám chtějí biblické texty naznačit, že teprve Velikonoce mohou dát Vánocům ten pravý smysl – jak to vyjadřovali staří malíři, když v podpěrných dřevěných sloupcích Ježíšových jesliček spatřovali náznak budoucího kříže. „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě,“ říká Ježíš Pilátovi v den své smrti (J 18:). „Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel,“ říká učedníkům na jiném místě Evangelia. A tak je andělem zvěstovaná „spása“ skryta v oběti života, a „sláva Boží“ zjevena na kříži. Ježíšův život, život pro Boha a pro druhé tvoří jeden celek od začátku do konce; nejde ho zredukovat jen na sentimentální pohádku o batoleti, kterému všichni nosí dárky.
Druhá věc, o které mluví dnešní biblická čtení, je to, že Pán Ježíš se tu neobjevil z ničeho nic, nespadl z nebe jako meteorit. Matoušovy rodokmeny i řeč sv. Pavla v synagoze v pisidské Antiochii nám ukazují spojení Pána Ježíše s vyvoleným národem („syn Abrahamův“), s jeho královským rodem („syn Davidův“), s nejpohnutějšími událostmi jeho dějin (vyvedení z Egypta, babylonské zajetí). Matoušův kolega, evangelista Lukáš, dokonce protahuje Ježíšův rodokmen až k prvnímu člověku – Pán Ježíš prostě není žádný Wellsův či Dänikkenův mimozemšťan, je jedním z nás. V jeho rodokmenu jsou velcí muži víry a slavní králové, ale také vrazi, lehké ženy (Rachab), přivandrovalci z jiných zemí (Ruth); často jako „padouši“ a „hrdinové“ v jedné osobě (David), přesto jedna lidská rodina. Ježíšův lidský příběh je spojen s našimi příběhy; naše pocity a potřeby jsou i jeho lidskými pocity a potřebami: a přesto je jeho život výjimečný, je životem daným za spásu světa, je zjevením Boha v jeho plnosti.
„Slovo spásy“, zvěst o té největší události v dějinách, je, jak říká sv. Pavel v epištolním textu, určena nám, vyvolenému národu i těm kdo se spolu s ním obracejí k jedinému Bohu; anděl v evangeliu jde ještě dál, říká: zvěstuji vám velikou radost, která je celému světu, Spasitele Krista Pána. Prorok Izaiáš dokonce říká: všechno tvorstvo uvidí spásu, bude planout jako pochodeň, uvidí ji všichni pohané a všichni, kdo jim vládnou. Od Izaiáše jsme také slyšeli, co to znamená „spása“: už nikdy nebudeš nazývána „Opuštěnou“ a „Nemilovanou“ – jsi klenotem v Boží ruce, Bůh je ti blízko tak, jak si mohou být jen dva nejbližší lidé – manžel a manželka. Ježíš – „Bůh s námi“, jak říká prorok – přišel proto, abys měl(a) jistotu, že nejsi opuštěn(a); pohled do betlémských jeslí, ale skrze něj i na kříž ukazuje, že už v žádném případě nejsi nemilovaný/á.
Přeju vám, abyste dnes večer, až usednete ke štědrovečernímu stolu spatřili ne zlaté prasátko, ale Hospodinovu spásu, a ráno, třeba při našich bohoslužbách, zahlédli jeho slávu, slávu plnou milosti a pravdy.
Amen.