Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno, říká Ježíš v Kázání na hoře, ze kterého byl dnešní úryvek evangelia.
Roku 1620 vyplula od holandských břehů anglická loď Mayflower. Na její palubě se tísnila stovka hledačů Božího království a jeho spravedlnosti, kteří je, tak jak jim rozuměli, nemohli najít ve své staré vlasti. Vyrazili na nejistou pouť za oceán, s důvěrou, že v Novém světě naleznou prostor pro uspořádání společnosti podle spravedlivých zásad Boží vlády a všechno ostatní jim bude přidáno. 11. listopadu 1620, pouhé tři dny poté, co v tisíce kilometrů vzdálené zemi neslavně prohráli čeští stavové na Bílé hoře, přistála Mayflower u amerických břehů, v místě později nazvaném Plymouth.
Zima toho roku byla obzvláště krutá. Nebyly zásoby, v novém prostředí se nezvládlo nic vypěstovat. Polovina nových osadníků zemřela. Zdálo se, že mise za oceán zkrachovala. Kdybychom tam tehdy byli my a slyšeli dnešní evangelijní oddíl, necítili by mnozí z nás Ježíšovu řeč o liliích a ptácích jako idealismus nenapravitelného snílka, jako naivitu mladého kluka, který ještě nezná život a může upřednostnit ideály, protože se může vrátit do rodičovského domu, kde vždy dostane jídlo a nové boty?
Když konečně přišlo jaro, loď Mayflower mohla odplout zpátky do Evropy. Do té staré Evropy, která sice měla pramalé pochopení pro hledače Božího království, zato sehnat v ní pokrm a oděv bylo o mnoho snadnější. Na palubu lodi však nikdo nevstoupil.
A tu se jako zázrakem začala situace Otců Poutníků (jak osadníci sami sebe nazvali) obracet k lepšímu. S pomocí místních Indiánů se naučili pěstovat a zpracovat kukuřici a další plodiny nového domova. Hned první úroda byla velmi hojná. Bohatou podzimní sklizeň rozhodl guvernér kolonie oslavit třídenním svátkem, velkým Díkůvzdáním, jako vyjádřením vděčnosti Bohu i domorodým obyvatelům, v nichž osadníci spatřovali nástroje Boží vůle. Slavení tohoto svátku se pak rozšířilo po celých budoucích Spojených státech amerických a později také do dalších zemí.
Tento historický příběh tu nevyprávím jen proto, abych připoměl dějinné pozadí dnešního svátku. Může nám také pomoci pochopit leccos z dnešních úryvků Božího slova a umožnit nám, abychom se zamysleli také nad vlastním životem z křesťanské víry.
Když Ježíš říká: Nemějte starost o svůj život, neznepokojujte se, nepečujte, nemějte úzkost, není to umenšování významu lidské práce, není to výzva k tomu, aby si člověk lehl do trávy, otevřel pusu a čekal, až přiletí první pečený holub. Ani u Boha nejsou koláče bez práce, kdo nechce pracovat, ať nejí, píše sv. Pavel. Martin Luther napsal: „S lenivými a žravými břichy, která se ani nestarají, ani nesnaží, Bůh nechce mít nic co dočinění.“ Sám Ježíš se svými učedníky možná při svém putování Svatou zemí mohli na první pohled působit jako parta nějakých „hipíků“ či jiných protagonistů subkultur mládeže. Nenechme se ale oklamat. Na rozdíl od mladých darmošlapů včerejška i dneška měl Ježíšův život konkrétní program a konkrétní cíl; tento cíl vytyčil a vytyčuje i svým učedníkům: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost. Pro toto království a tuto spravedlnost Ježíš pracoval kázáním radostné zvěsti, uzdravováním nemocných a nakonec krvavým zápasem v Getsemane a na Kalvárii a přemožením posledního Nepřítele a obnovením života ve Zmrtvýchvstání. Apoštol Pavel, aby se vyhnul podezírání, že si z evangelizace světa udělal zdroj obživy, pracoval rukama jako výrobce stanů.
Když Ježíš říká: Nemějte starost nebo úzkost o svůj život, není to zároveň slibování procházky růžovým sadem, nejsou to žádné sliby typu „všechno bude fajn“. Nemějte starost nebo úzkost o svůj život skutečně znamená zbavit se nervózní a úzkostlivé starosti o přežití – a to navzdory okolnostem. Starost, která nás ovládá, naplňuje naše srdce a odvádí nás k jinému pánovi než je Hospodin – přečtenému oddílu předchází v Bibli výrok: nemůžete zároveň sloužit Bohu a mamonu. Oboje spolu souvisí. Znepokojivá starost zasévá do duše nedůvěru k Bohu a připravuje půdu pro to, aby v ní kraloval mamon, chamtivost a sobectví.
Ježíšova výzva: nedělejte si tedy starosti o zítřek však neznamená, že bychom měli zavřít oči před budoucností a začít žít ze dne na den, bez perspektivy a s životním postojem „nějak bylo, nějak bude“.
Viktor Emanuel Frankl, lékař a psychoterapeut, který byl nacisty odvlečen do Osvětimi, vydal po válce mnoho knih, ve kterých se zabýval otázkou přežití člověka v extrémních podmínkách. V knihách zpracoval také vlastní zážitky z koncentračního tábora. Všiml si, jak důležité bylo pro přežití nelidského pekla „továrny na smrt“, pokud měl člověk pro co žít, pokud měl perspektivu v budoucnosti, ke které se mohl upínat, pokud měl naději. Při ztrátě tohoto cíle a pádu do života (či spíše živoření) ze dne na den začal vězeň po všech stránkách chátrat a bylo otázkou víceméně krátkého času, kdy skončí v některé z táborových pecí.
Pán Ježíš nás nevybízí, abychom před budoucností zavírali oči – naopak, chce, abychom se do budoucnosti dívali očima otevřenýma. Očima hledajícíma, hledajícíma Boha a jeho přítomnost. Očima naděje.
Je to pohled důvěry a naděje, co nás zbavuje úzkosti z toho, co bude zítra a pomáhá nám projít nesnázemi a trápením. Osadníci z lodi Mayflower byli také vystaveni zkoušce kruté zimy, ve které trpěli a umírali oni sami i jejich blízcí. Odvaha pokračovat a nakonec projev vděčnosti vůči Bohu, vyjádřený ve slavnosti Díkůvzdání by leckterému našemu současníkovi připadaly nepochopitelné. Je to však svědectví o neuvěřitelné síle víry těch, kdo nejprve hledají Boží království a jeho spravedlnost a o pravdivosti Ježíšových slov, že všechno ostatní těmto bude přidáno.
A ještě jeden rozměr je důležitý. Když se na nás Ježíš obrací, abychom nejprve hledali Boží království, obrací se na nás v množném čísle. Úkol hledat Boží království je úkol svěřený společnenství. Příběh Otců Poutníků by nebyl možný bez mezilidské solidarity, bez pohledu na druhého, ve kterém v důvěře rozeznávám toho, kdo je mi poslán od Boha.
Když se tedy zamýšlíme nad tím, za co ve svém životě a své práci máme vzdávat Bohu díky, a jsme třeba poněkud rozpačití – všechno třeba nešlo tak, jak jsme si představovali – zkusme se na to podívat z pozice úkolu, který nám Ježíš vytyčil jako prioritu, totiž hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost. Třeba pak najednou uvidíme to všechno ostatní, co nám bylo přidáno, začneme vidět jako dar to, co jsme dosud viděli třeba jako samozřejmost, na kterou máme domnělý nárok.