Náš dnešní příběh z evangelia začíná v okamžiku, kdy Ježíš takříkajíc „utřel“ saduceje v debatě o vzkříšení z mrtvých. Debatu (náhodou či ze zvědavosti) vyslechl i jeden ze zákoníků. My jsme tradičně zvyklí vidět farizeje a zákoníky Ježíšovy doby jako pokrytce, kteří mají před Ježíšem špatné svědomí a tak hledají způsob, jak na něj ušít boudu; v evangeliu se často zdůrazňuje, že tu či onu otázku mu položili „aby ho pokoušeli (zkoušeli)“, jako „léčku“.
O našem zákoníkovi však nic takového neslyšíme. Řekli bychom, že dokonce k Ježíšovi pojal určité sympatie – vždyť nachytal na hruškách jejich společné protivníky, saduceje, kteří popírali vzkříšení mrtvých. Možná byl zvědavý, jak se kolega – učitel Zákona Ježíš z Nazareta postaví k jedné z otázek, která (podobně jako – jak jsme si už řekli v jednom z minulých kázání – otázka rozluky) byla námětem častých diskusí zákoníků – které Boží přikázání je v Zákoně to nejdůležitější, největší, zkrátka první.
My jsme zvyklí na to, že hlavní směrnice pro křesťanský život představuje Desatero přikázání. Spolu s Apoštolským vyznáním víry a Modlitbou Páně se ho učíme jako základní text pro život z víry. V knihách Mojžíšových po Desateru následuje řada nařízení, jak si počínat ve všech možných i nemožných situacích. Zákoníci z nich vytvořili systém, který pak ještě dále pilovali a domýšleli. Systém obsahoval mimo jiné 365 zákazů (na každý den v roce) a předpisy např. o sobotě nebo o čistých a nečistých pokrmech (košer) tvoří součást judaismu dodnes.
Bylo by ale poněkud nefér tvrdit, že učitelé Zákona jen proměnili Boží příkazy v bezduché paragrafy. Jistě mnozí viděli, že spleť předpisů může dříve nebo později vést k nejistotě a úzkosti. Jistě mnozí z nich hledali společný základ, ze kterého mravní jednání podle Boží vůle vychází. Židovská tradice v Talmudu nám takové pokusy zanechala: „Co je ti protivné, nečiň svému bližnímu. To je celý zákon. Vše ostatní je jen výklad.“ pravil jeden rabín. Nebo: Miluj bližního jako sebe. To je velká obecná zásada v Zákoně, mínil jiný. Miluj bližního svého – citát z Lv 19 – zaznívá i v Ježíšově odpovědi. Zdálo by se, že Ježíš tedy nepřináší nic tak převratně nového. Pěkně shrnul každou desku Desatera, zákoník mohl být spokojen a mohl Ježíšovi i potřást pravicí, na rozdíl od těch, kteří jej později vedli od Annáše ke Kaifášovi a od Piláta na kříž.
Můžeme být ale s evangelijním příběhem takto rychle hotovi? Nevynořuje se kolem něj řada otázek, nad kterými bychom se měli zamyslet?
Myslíte si, že lásku je možné nařídit příkazem? Že je možné někomu poručit „miluj!“ a on odejde se srdcem planoucím láskou? Takové představě se podvědomě bráníme, máme pocit něčeho falešného, pokryteckého nebo zmanipulovaného. Vybaví se nám lidé v totalitních režimech nebo sektách, kteří musí dávat najevo lásku ke „svým“ vůdcům, nebo zotročené ženy, pro něž je nalezení způsobu jak milovat muže v nedobrovolném svazku jedinou šancí jak přežít. Spisovatel George Orwell popisuje v knize 1984, jak se hlavní hrdina po brutálním mučení, věznění a vymývání mozku nakonec naučil „milovat“ komunistického diktátora Velkého Bratra. Něčemu takovému bychom jistě řekli „ne“ a už vůbec bychom si to nespojovali se spravedlivým Pánem Bohem a laskavým Ježíšem.
Laskavý Ježíš ale právě toto dělá, totiž o lásce mluví v rozkazovacím způsobu. V řeči na rozloučenou říká: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali (J 13:34). V Kázání na hoře dokonce neslýchaně žádá: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují (Mt 5:44). Milovat bližního ve starozákonním smyslu, totiž „syny svého lidu“ (Lv 19:18), soukmenovce, milovat ty, kdo milují nás, to má ještě logiku – oboustranný prospěch. Ale milovat každého – včetně šéfa, který mne seřval v práci, včetně souseda, který tvrdí, že můj kus pozemku je vlastně jeho, včetně Cikána, který mne okradl ve městě?
Bernard Häring, nekonvenční katolický profesor morální teologie, kdysí napsal knížku Láska je víc než přikázání. V této knze píše: Abychom pochopili pádnost příkazu lásky, musíme si zejména všimnout, v jakém smyslu Bůh přikazuje; totiž že jde o něco mnohem většího než o pouhé přikázání. Láska je zcela osobní výzva pro svobodného člověka... Ale nejprve je nabídkou.
Všimněmě si například u Desatera, že ještě před prvním přikázáním stojí: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví (Ex 20:2, Dt 5:6) a v ustanovení o sobotě: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží (5:15). Ve Starém Zákoně jsou přikázání, všechna „budeš“ a „nebudeš“ plodem úmluvy založené na osvobodivém činu Hospodinově. Je to především a nejprve Hospodin, kdo jedná z lásky ke svému lidu: „Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě“. (Ex 19:5) „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ (Iz 66:13) nebo „Šel jsem kolem tebe, uviděl jsem tě, a hle, byl právě tvůj čas, čas milování. I rozprostřel jsem na tebe svůj plášť, přikryl jsem tvou nahotu. Pak jsem ti přísahal a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou.“ (Ez 16:8).
Podívejme se dobře do toho evangelijního textu! U Marka Ježíš říká: První přikázání je toto: SLYŠ, IZRAELI! Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán, a až pak miluj Hospodina, Boha svého atd. V tom Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný (Dt 6:4) – to je radostné přitakání k onomu Božímu vyhlášení: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. V tom je skryta celá zkušenost Izraele s Boží láskou. Láska k Bohu je pak již jen důsledkem, logickou odpovědí na Boží lásku k člověku. Troufám si tvrdit, že ono Slyš Izraeli tu Ježíš (jak by se při srovnání s Matoušem a Lukášem mohlo zdát) neuvádí jen jako textovou „omáčku“ přikázání milovat Hospodina, nýbrž jako jeho nedílnou součást, jako předpoklad, bez kterého by láska k Bohu byla jen protokolární úctou k nevypočitatelnému tyranovi.
Definitivním projevem lásky Boha k člověku byl život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Ježíš byl, lapidárně řečeno, „chodící láska Boží“. To co ve SZ představovala událost vyvedení z Egypta, tím je v NZ velikonoční tajemství Kristovy oběti. „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako já miluji vás.“ říká Ježíš u J 15:12. My milujeme, neboť on první miloval nás, píše sv. Jan ve svém prvním listě (1J 4:19). I Ježíšova láska a jeho příklad (viz mytí nohou) předchází požadavek lásky mezi učedníky. Když nám Ježíš praví, abychom něco činili nebo nečinili, chce abychom to konali zapálení jeho příkladem, abychom to konali z vděčnosti za to, co pro nás učinil, při vědomí že jsme jeho a skrze něj patříme navěky Bohu. Když Ježíš říká „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako já miluji vás.“ nepředchází před tím jeho ujištění „Toto jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla naplněna“ (J 15:11)? A když říká „tak sviť vaše světlo před lidmi“ neříká před tím „Vy jste světlo světa“ (Mt 5:14)? A celé Horské kázání: cožpak ho nepředchází blahoslavenství?
Podívejme se na to ještě z jiného úhlu pohledu. 31. října proběhl (bez širšího zájmu veřejnosti a médií) Den reformace, výročí vystoupení Martina Luthera v Německu. Četl jsem k této příležitosti na Internetu dvoje kázání významných představitelů evangelických církví na téma „křesťanská svoboda jako srdce reformace.“ Oboje na text Ga 5:1 - K té svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy a nenechte se opět podrobit pod jho otroctví. Dnešní soběstředná a požitkářská společnost na slova o svobodě ráda slyší (zejména o svobodě dělat si co se mi zlíbí), jenže Pavel o pár veršů dál říká: Byli jste přece povoláni do svobody, bratři. Jen aby se vám ta svoboda nestala záminkou pro tělo, ale skrze lásku služte jedni druhým. Neboť celý Zákon je naplněn v jednom slovu: 'Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.' (Ga 5:13n). Z pera Pavlova slyšíme totéž co Ježíš říká zákoníkovi. To znamená, že svoboda evangelia je svobodou od strachu k lásce a radostné službě, ne svobodou od zodpovědnosti k sobectví. A v tomto smyslu Luther právem říká, že křesťan je zároveň „svobodný od všeho“ a „služebníkem všech“.
Poslední věc, kterou bychom si měli uvědomit je to, že pro Ježíše tvoří láska k Bohu a láska k bližnímu jeden celek, dvě strany téže mince. U zákoníků tomu tak nebylo – talmudský traktát Qidduš např. praví: Kdo je dobrý k Bohu ale zlý ke stvoření, ten je spravedlivý, ale ne dobrý. U Ježíše je ale něco takového nemyslitelné, není možné aby byl člověk zároveň spravedlivý a zlý. Sv. Jan píše: Řekne-li někdo: 'Miluji Boha', a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. (1J 4:20) Ježíš k tomu říká: Většího přikázání nad tato dvě není, čímž nám chce říci, že křesťanský život nemá být ani útěkem od problémů světa za zdi kostelů a far, ani odbytí hledání Boha jako nedůležité součásti „společenské nádstavby“ a „uspokojování náboženských potřeb“ ve prospěch aktivit v sociální oblasti. My křesťané jsme voláni, abychom tento Ježíšův program uváděli ve skutek pro veliké věci, které nám učinil ten, který je Mocný. Jinak podobně jako zákoník sice nebudeme daleko od Božího království, ale zůstaneme stát před jeho dveřmi, kterými je Kristus.