Dnešní neděle je poslední nedělí v církevním roce. Její postavení a těsná spjatost s přicházejícím adventem symbolicky obracejí naši pozornost také k posledním věcem naší víry. Různé církevní tradice jí různě jmenují – Neděle Krista Krále, Neděle věčnosti. Jejím tématem je tak jak onak kdo je ten, na kterého čekáme. Pro naše dnešní zamyšlení jsem vybral texty z Ekumenických perikop o královské vládě Kristově.
První dvě čtení jsou si v určitých rysech podobné. Starozákonní apokalypsa Danielova a novozákonní apokalypsa Janova, vznešená postava Syna člověka, respektive Syna Božího přicházejícího v oblacích, přicházejícího s mocí a slávou, přijímající královskou důstojnost a vladařskou moc.
Evangelium nám však nabízí jinou scenérii. Reflektory jeviště svítí na dvě osoby. Ten, který se nazýval Synem člověka, tu stojí svázaný a zbitý v potrhaných hadrech. Vladařskou mocí tu spíše disponuje jeho protějšek, mocí opřenou o vůli císaře, o železo, násilí a krev. Prohlíží si muže před sebou – prý král! Dovlečou ho sem jeho vlastní lidi jako kdovíjakého lumpa a přitom vypadá, že ani neví, za který konec se drží meč -- snad donkichotský snílek, pobožný blázen, idealista. Jako prokurátor toho Pilát tedy mnoho v rukou nemá – kdyby se alespoň k něčemu přiznal, k nějakému povstání, spiknutí nebo něco tak. Tak ty jsi král Židů? Nemůžeme přeslechnout skrytě posměšný tón, podobný tónu, kterým se ptá psychiatr v blázinci: Tak vy pane, račte být Napoleon?
Mé království není z tohoto světa. Není odtud. Na první pohled by se zdálo, že Pilát může být v klidu, tento neškodný blázen má své vysněné království kdesi v oblacích, někde v záhrobí, nebo v jiné dimenzi, jak se dnes říká. Tady platí pravidla, která určuje Řím a ty jeho platí možná někde na onom světě. Ale Ježíš (jak praví sv. Augustin) neříká „mé království není v tomto světě“. On říká: není z tohoto světa. Není odtud. Není to druh království a krále, na který je zvyklý Pilát, království prosazované a hájené násilím; král je mrtev – ať žije král! Odtud Ježíšovo království není. Ale to neznamená, že Ježíšova absolutní autorita není platná pro tento svět. Ve skutečnosti je to Pilát, kdo žije v iluzi, že disponuje mocí určovat pravidla pro tento svět. Neměl by žádnou, kdyby mu nebyla dána shůry. Nakonec proti svému svědomí koná špinavou katovskou práci, které se její objednavatelé štítí stejně pokrytecky jako Pilátova paláce.
Janovo evangelium nám nepředstavuje Ježíše Krista jako někoho, kdo ve 30 letech začal hledat a hlásat jakousi ideu království Božího, tedy uspořádání věcí podle Boha, nýbrž jako toho, kdo sám je „královstvím Božím“ -- můžeme říci, že soustřeďuje pozornost z království na Krále. V našem zorném poli není Boží - Kristovo - království jako ideál uspořádání společnosti nebo mravního chování jedince, nýbrž Bůh sám, Kristus–Král jako osoba a událost dějin. Není to hledač pravdy, Ježíš Kristus je ten, který se kvůli svědectví pravdě narodil, Ježíš Kristus je Pravda sama.
Žijeme v době, ve které to jako křesťané nemáme jednoduché (jako kdyby někdy byla nějaká doba, kdy to opravdoví křesťané měli jednoduché). Apel Mistra Jana Husa „pravdy každému přejte“ jsme překroutili do představy, že „každý má svou vlastní pravdu“. Církev je dnes přitlačená ke zdi. Oprávněně se stydíme za to, že jsme pravdu Kristovu v minulosti prosazovali násilím, když už ne fyzickým tak alespoň slovním. Požadavky dnešní společnosti jdou ale dál – nemáme se jako křesťané omlouvat jen za spáchané hříchy, ale vůbec za přesvědčení, že pravda je jen jedna. A za přesvědčení, že cesta k Bohu je jen jedna – Ježíš Kristus.
Dokonce i v církvích zaznívají hlasy, že cest k Bohu je mnoho, že Ježíš vlastně hlásal totéž co jiní náboženští vůdci, že existují určité skupiny lidí, které ke spáse Krista nepotřebují, že křesťanství a jiná náboženství si jsou v zásadě rovna. Nebo že zesvětšťování společnosti a mizení či plánovité odstraňování stop křesťanství z kultury, morálky a základů společnosti je věc vlastně dobrá – církev prý nebude pokoušena nepodstatnými věcmi a soustředí se jen na to podstatné. Svoji křesťanskou víru doneseme na pomyslné tržiště názorů a přesvědčení, vystavíme ji tam na stánku vedle jiných věr, idejí a náboženství a pokud nepůjde na odbyt, trochu ji očistíme od toho, co by mohlo případně odradit, ať je to skutečnost hříchu, Poslední soud, vzkříšení mrtvých nebo dokonce Kristus či Bůh sám.
Je možné přizpůsobovat se tomuto světu a dívat se na víru jen jako na nějaké zděděné myšlenky nebo tradice, které lze podle potřeby upravovat nebo měnit. Je možné říci, že víra je soukromou věcí jednoho každého z nás a život z víry je zaležitostí „uspokojování náboženských potřeb“ za zdmi kostelů a far. Je možné si myslet, že nehlásit se veřejně ke Kristu je projev vlastní skromnosti a ohleduplnosti k okolí.
Boží slovo ale hovoří o něčem jiném. Kristus je Králem celého světa a Pánem živých i mrtvých. K Bohu nelze přijít jinou cestou než skrze něj. Jak píše sv. Pavel v 1. listě Korintským, že Bůh 'pod nohy jeho podřídil všecko' s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil (1Kor 15:25.27). Bůh vše podřídí Kristu a Kristus pak vše odevzdá Otci -- do konce lidských dějin nebude Bůh světu přítomen v jiné podobě než v podobě Krista vzkříšeného. Kristus je Králem i těch kdo ho neuznávají – v textu ze Zjevení jsme slyšeli, že ho uzří každé oko, i ti, kdo ho probodli. Protože základem naší víry je (velikonoční) událost, která se neoddiskutovatelně stala a nejde z ní ustoupit jako z nějakých lidských postojů a názorů, jsme vyzýváni, aby se pouze ona stala měřítkem, kterým poměřujeme svět.
Kristovo království však není z tohoto světa, není vládou podle lidských měřítek. Mudrci od východu při hledání krále nalezli kojence v korýtku pro dobytek, nápis „Král Židů“ visí nad hlavou ukřižovanému. A přece z jesliček i kříže vládne světu vtělený Bůh a Vykupitel světa.
Jen Beránek, ten obětovaný, který svou krví Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras, je hoden přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení. Kristova vláda je založená na lásce k celému světu i každému jednotlivému člověku, každému z nás, za kterého zemřel na kříži a kterého vzkřísí v poslední den.